Ukázka:

Království písku, mořem a zemskou přitažlivostí stlačeného. Není barvy, kterou by nemohl mít písek Jetřichovických stěn. Od černé, pokryté stářím, po zářivě bílou na odlomených stěnách. Mezi tím žluť a oranž lišejníků, červeň a hněď železných růží, zeleň mechových prvoklíčků. Brunátně fialová barva vlhkých průrev. Písek všude. Usínáš-li za tiché noci pod převisem, slyšíš, jak z čela stěn jemně prší písek, jako by kdosi zlehka našlapoval nocí. Písek se sype do suchého bukového listí. To hlodá čas a pojídá skály. Je liduprázdno ve vodnatých mechatých stržích. Nejrůznější zeleně tam najdeš. Jedovaté zeleně rašeliníků, tiché zeleně mechů, šedé zeleně játrovek, jiné zeleně trav, ploníků, smrků, kapradin, borovic. Když večer usínáš, máš před očima hlubokou barvu toho kraje, snad i jméno by po něm mohla mít. Tokáňská zeleň. Jetřichovická zeleň.

Když přijdu poprvé do krásného a neznámého kraje, nechávám na sebe dlouho a tiše působit jeho rozlohou. Sedím, větřík vane, pozoruji kraj. Dalekou zeleň lesů od obzoru k obzoru. Nebo nesmírné plochy vlnících se stepních trav. Nekonečné pouštní písky. Oslňující, stále se proměňující hladiny jezerních vod. Když tě přijmou širé rozlohy kraje, máš vyhráno. Možná že se to nehodí na tomto místě uvádět, ale jsi-li poprvé s neznámou krajinou, je to podobné – alespoň mně to tak vždycky připadalo –, jako jsi-li poprvé s neznámou dívkou. Rozlohy pevniny – lesů, trav a písků, jako by se podobaly dívčím vlasům. Také u dívek je nejlépe začít dobýváním vlasů. Přijmou-li tě, máš vyhráno. Dívčí vlasy – mořské břehy. Nepokojné mužské moře se zde poprvé setkává s neznámou pevninou. Nelze rozlišit, kde končí voda a začíná souš. Země ještě nemá strach z dobyvačných vod, do vnitrozemí je dosud daleko, vlasy se proto mimovolně poddávají laskání, první dotyky mužských prstů v nich mizí stejně lehce a zdánlivě nepozorovaně jako voda v pobřežním písku. Konce vlasů – území nikoho. Země se dosud může nechat bez závazku a studu laskat, moře může ještě se ctí ustoupit. V písku i ve vlasech se setkávají dvě říše, dva živly, které bez sebe – i když jsou si vlastně nepřátelské – nemohou existovat. Moře mimovolně hladí a laská zem, dosud je možné uplynout zpět do oceánu, ale první rozhodující dotyk byl již učiněn. Mne k sobě takhle poprvé připustila Zadní země jednoho podzimního dne, když jsem pohlížel na její nekonečné rozlohy ze skalního ostrohu vysoko nad Sněžnou roklí. Vedle mne tiše seděl velký pes a chladný vítr se mu probíral dlouhou srstí. Jako by vlk seděl vysoko nad Yellowstonským údolím. Skláněl hlavu do tmavých, a přitom barevných roklí a vdechoval nosem stejnou krásu, jakou já jsem do sebe přijímal očima. To, co byl pro mne zázrak, cosi nevyslovitelného, co se nachází až za zrakem, to byl pro něj záčich, očekávání něčeho, co leží až daleko za jeho čichem.

Nejkrásnější je přijít poprvé do neznámého dolu. Jdeš jako lovec, po špičkách, pod skalami nad roklí. Pocit samoty: kdybys někoho potkal, ulekl by ses, a mít pušku, měl bys ji připravenou k výstřelu. Jako v divočině, na divokých polích, v divokých roklích. Zkoumáš písek pod převisy, kde je čistý, surový, tam nelze spát, za bouří se tudy valí voda. Nejlépe tam, kde je suché listí, špinavá nevzhlednost. Pohanský pohled na kančí kaliště na dnech temných roklí – tam bude tvoje studna. Pátráš ve vlhkém písku, rád bys v něm spatřil rysí stopu, otisk zvířete, které sem patří, které zde dodnes žije. Za každou skálou očekáváš, že ho spatříš stát hrdě vysoko nad údolím.