Dylan píše o tom, co z moderní písně vyposlouchal

Ukázka:

Kapitola první

Bobby Bare: Detroit City

(RCA Victor, 1963)

V téhle písničce jsi marnotratný syn. Včera večer jsi šel spát v Detroitu. Dneska ráno jsi zaspal, zdálo se ti o sněhobílých bavlníkových polích a blouznil jsi o imaginárních statcích. Přemítáš o matce, vybavuje se ti tatínek, vymýšlíš si historky o bratrovi, idealizuješ si sestru a najednou chceš zpátky domů. Zpátky tam, kde je všechno přátelštější. Z pohlednic a nevyžádané pošty, co jsi ve chvatu načmáral, mají všichni dojem, že je z tebe někdo a všechno je fajn a skvělé, jenže to tak není a ta potupa z neúspěchu je drtivá. Život se ti rozpadá. Přišel jsi do velkoměsta a zjistil o sobě věci, které jsi nechtěl vědět, na temné straně jsi už moc dlouho. Ve dne vyrábíš džípy, limuzíny a benzinové motory a v noci koktejly v baru. Všude, kam vkročíš, s tebou lidi jednají, jako bys byl mrtvý, kamkoli přijdeš, odhaluješ další lži; kdyby uměli číst mezi řádky, přišli by na to, nedalo by to moc práce. Jel jsi vlakem plným zboží na sever a skončil jsi v Detroitu, kde jsi chtěl vydělat balík, snažil ses a snažil, ale pokaždé se to nečekaně zvrtlo a teď už jsi vyčerpaný; zdá se ti, že jsi tu celý život a promarnil jsi každou příležitost, každou jsi zahodil. Každý den stejná dávka jedu, co s tím? Sebereš svou pošetilou sebelásku a samolibost a vrátíš se tam, kde to znáš, zpátky k těm, kteří při tobě budou stát, k těm, co jsi tam nechal. Chceš domů, žádáš to po sobě. Máš žízeň, hlad a nouzi, musíš se sebrat a jít, pochlapit se a vyrazit. Je čas se rozloučit. Chceš domů, kde tě obejmou a vezmou tě mezi sebe. Nikdo po tobě nebude chtít žádné vysvětlování. Nikdo tě nebude zasypávat neúnavnými otázkami. Vrátíš se tam, kde si můžeš projasnit život, k lidem, co ti rozumí. K lidem, co tě znají nejlíp.

Když tahle písnička vznikla, byl Detroit město, kam utíkaly zástupy – nová pracovní místa, nové naděje, nové příležitosti. Z výrobních linek proudily automobily rovnou do našich srdcí. Od té doby se Detroit stejně jako řada amerických měst zmítá na horské dráze mezi hojností a úpadkem. Nedávno se znovu vzpamatoval z dlouholetého chátrání, ale zjistil, že ho čeká jen další zkouška. Ale lidi z Detroitu, domova nahrávacích společností Motown a Fortune Records, místa, kde se narodili Hank Ballard, Mitch Ryder, Jackie Wilson, Jack White, Iggy Pop, Marvin Gay a MC5, by mohli vyprávět – každé zhoršení je jen dočasné, a proto se sny, jaké měl Bobby Bare, zdají být stejně skutečné jako v den, kdy je poprvé zazpíval. Dokáže vyrobit zcela fiktivní život tím, že napíše pár dopisů domů. Čím to je, že když se v písničce přejde k vyprávění, máš dojem, že zpěvák najednou odhaluje pravdu? Bobby Bare se poprvé pokusil něco nahrát v padesátých letech a nakonec podepsal smlouvu s Capitol Records a vydal pár singlů, které neprorazily. Pak zkusil štěstí jako skladatel a textař, napsal „The All American Boy“ (Typický americký kluk) a připravil demo pro svého kamaráda Billa Parsonse. Ten to nahrál, ale společnost Fraternity Records se rozhodla, že vydá to demo, co udělal Bobby Bare. Kvůli administrativní chybě zůstalo na desce jméno Billa Parsonse, a tak byl Bareův první hit na hitparádách pod jménem Billa Parsonse. Šlo tak zřejmě o první krádež totožnosti v Americe. Není to ani tak písnička snílka jako spíš někoho, kdo uvízne ve fantazírování o tom, jak bývalo dřív. Posluchač ale ví, že takhle už to prostě není. Už není máma ani tatínek, nejsou sourozenci. Všichni jsou mrtví nebo odešli. A holka, o které zpěvák sní, se už dávno provdala za jednoho rozvodového právníka a má tři děti. A on jako tisíce dalších odešel z farmy do velkoměsta, aby se prosadil, a ztratil se. Proto tahle písnička funguje.

Překlad Gita Zbavitelová