Ze všech knih o Beatles je tato jediná od autora, který se sám narodil a vyrůstal pod stejnými vlivy jako kapela, v srdci Liverpoolu. Tato kniha poskytuje vhled do poválečného Liverpoolu - od námořní povahy města až po jeho dělnické zázemí a irské dědictví jeho obyvatel. Tady žije rodina Johna Lennona, tady se klube jeho talent, ale také ukotvuje jeho konfliktní povaha. Kenny zachycuje Lennonův život od Liverpoolu po New York a píše s pochopením pro zmatek, bolest a sžíravost, které mohou občas doprovázet tvůrčí proces na nejvyšší úrovni. 

Ukázka:

Dakota 1970 -1971

Nový rok začal tam, kde minulý skončil, John ráno vstal, přešel v ložnici k oknu a zkoumal obzor, jestli se neobjeví „nepřátelé“. Během krátkého rozmezí jednoho roku se Beatles stanou věcí minulosti. Navzdory Johnovým vyjádřením, že ho Beatles přestali zajímat, byli posledních třináct let Paul, George a později Ringo integrální součástí jeho života. Spletité obchodní záležitosti, které zánik Beatles provázely, posloužily pouze ke zdůraznění zraňujícího způsobu, jímž rozpad probíhal. Zanechal po sobě stopy hořkosti, které se táhly hluboko do sedmdesátých let.

Spolu s proměnou skupiny z Beatles na Lennon/Ono Band změnil John i její podobu. V této době se rozrůstal počet bluesrockových kapel, které většinou zakládali dobře vzdělaní bluesoví a jazzoví nadšenci z Londýna a okolí a dávali jim jména jako Spooky Tooth, King Crimson nebo Jethro Tull (nazvaná po muži, který vynalezl v sedmnáctém století v Anglii secí stroj), jejichž cílem zřejmě bylo odlišit skutečné nadšence „progresivního rocku“ z řad „vysokoškoláků“ od „křupanů“ z fabrik i kanceláří, „hákujících“ od devíti do pěti. Někdejší hipsteři s širokými opasky, nenuceně třímající alba Marvina Gaye a Small Faces byli nahrazeni mladíky v kabátech z armádních výprodejů, kteří v rukou nábožně svírali alba Ten Years After nebo Ginger Baker’s Air Force. John nehodlal naletět žádné univerzitní kapele vyžívající se ve čtvrthodinových kytarových sólech – obrátil se na holiče, který mu „dělal“ účes při natáčení filmu Jak jsem vyhrál válku.

John zahájil svoji hudební kariéru v umírněné podobě dělnického chuligána, který se proměnil v drsňáka z umělecké školy a posléze přijal vizáž gaunera v riflích. Poté následoval John z Hamburku oděný v kůži, který se proměnil v křiklouna v beatlesovském obleku od Pierre Cardina, aby se nakonec vynořil v uniformě s prýmky jako člen Klubu osamělých srdcí a s veškerou parádou nastoupil křížovou cestu. Nyní se vrátil do budoucnosti, vlasy si nechal ostříhat nakrátko, oblékl se do riflí s laclem, sám si balil cigarety, které držel mezi prsty v sevřené pěsti, nosil těžké boty, plival na podlahu, zkrátka se stal „podělaným dělňasem“. Zrovna v době, kdy si univerzitně vzdělaní liberálové mysleli, že je bezpečné vylézt a pohrávat si s představou Jednorozměrného člověka Herberta Marcuse, s hovadinami o rovnosti pro všechny, což se pojilo s blahosklonným shlížením na pracující masy, John Lennon se vydal dlážděnými ulicemi, aby těm „nahoře“ pověděl, kam si to svoje „místo nahoře“ mají strčit. Zrodil se John Lennon, hrdina dělnické třídy.

Zvláštní bylo, že Johnova proměna v jednoho z Orwellových „prolétů“ začala pokusem zbavit se jedné z jeho „dělnických neřestí“ – kouření. John odjel do Holandska na návštěvu bývalého manžela Yoko Tonyho Coxe a jejich dcery Kyoko. Během této návštěvy vyhledal pomoc, aby se své těžké závislosti na nikotinu zbavil. Snažil se skoncovat se zlozvykem, kdy v některé dny vykouřil i šedesát cigaret, a nonkonformista v Johnovi navíc rozhodl, že dlouhé vlasy jsou už teď passé. Když začali v délce vlasů soutěžit bankovní úředníci, nastal čas k ústupu, a tak se nechal ostříhat. S tímto zástřihem téměř na ježka přišla i záliba v riflovině – rifle, riflová košile, riflová bunda. Johnovo první veřejné vystoupení roku 1970 se odehrálo v jednom z dílů Top of the Pops na BBC, kde se skupinou Plastic Ono Band propagovali svůj nový singl „Instant Karma“. Zatímco John mlátil do klavíru a zpíval o tom, jak „tě dostanou“ vlastní skutky, které ti nedají spát, Yoko trpělivě seděla na stoličce v rohu scény a se zavázanýma očima pletla. Těžko říct, jestli to měl být symbolický protest proti společensky podmíněnému slepému podvolení krotké ženy, nebo si Yoko prostě jen něco pletla.

.................

přeložil Ladislav Šenkyřík