Román zůstává od začátku až do závěrečného vyznění ambivalentní, bránící se „hloubkovému čtení“, které by dokázalo přesvědčivě ukázat na jeho základní „skrytý význam“. Jak vyjadřuje mezi literárními kritiky rozšířený názor Bran Nicol, nejzajímavějším rozměrem románu ostatně není dějová linka, nýbrž „zdánlivě nahodilý detail“. „Tento rozměr,“ pokračuje Nicol, „prozrazuje zájem románu o jeden z klíčových aspektů postmoderní situace: skutečnost, že současná kultura se vyznačuje zahlcením komunikací, informacemi a reprezentacemi šířenými skrze mediální, reklamní a marketingové systémy, a dopady, jež má tento stav na postmoderní subjekty.“

z diplomové práce Michala Stehlíka z roku 2015

Ukázka:

– 1 –

Kombíky dorazily v poledne, v dlouhé, blyštivé šňůře se vinuly západním kampusem. Jeden za druhým projížděly kolem skulptury z oranžových ocelových nosníků a mířily ke studentským kolejím. Střechy se jim div neprohýbaly pod nákladem pečlivě přivázaných kufrů naditých lehkým i teplým oblečením; pod krabicemi plnými peřin, pohorek a polobotek, psacích potřeb a knih, prostěradel, polštářů a prošívaných dek; pod srolovanými koberečky a spacáky; bicykly, lyžemi, batohy, anglickými a westernovými sedly, nafouknutými gumovými čluny.

Auťáky zpomalovaly, a když zastavily úplně, hned z nich vyskočili studenti, hnali se dozadu ke kufru a vytahovali z něj nejrůznější věci: sterea, rádia, počítače; přenosné ledničky a elektrické vařiče; krabice elpíček a kazet; fény a kulmy; tenisové rakety, fotbalové míče, hokejky a lakrosky, luky a šípy; léky na předpis, antikoncepční pilulky a jiné pomůcky se stejným účelem; a v igelitkách ze supermarketu nezdravé mlsy – čipsy s cibulovo-česnekovou příchutí, křupavé nachos, arašídové oplatky, cereálie Waffelos a Kabooms, ovocné bonbony a karamelový popcorn; lízátka Dum-Dums a mátové sušenky Mystic Mints.

Přihlížím té podívané každé září už jedenadvacet let. Pokaždé a bez výjimky je to úchvatná událost. Studenti si namísto pozdravu vyměňují vtipné hlášky a naoko se zplihle hroutí. Jako vždy prožili léto napěchované zločinnými slastmi. Jejich sluncem oslnění rodiče mezitím postávají u svých vozů, a kam jen pohlédnou, vidí vlastní odrazy. Všude samé svědomitě opálené tváře. Pečlivě nalíčené, s vědoucnými úsměvy. Cítí, jak ožívají, jak se jim v téhle společnosti dostává uznání. Ženy nažehlené a pozorné, samá štíhlá linie, s každým se znají jménem. Jejich manželé se zatím spokojují s tím, že odměřují čas, nezúčastněně sice, ale bez mrzutosti, rodičovství dovedené k dokonalosti, něco na nich naznačuje, že mají všechno festovně pojištěné. Právě to shromáždění kombíků utvrzuje tyhle lidi v tom, že – přinejmenším jako všechno ostatní, co podnikají během roku, a citelněji než předepsané liturgie a zákony – představují sbor podobně smýšlejících a duchovně spřízněných bytostí, že tvoří lid, národ.

Opustil jsem kancelář a z kopce sešel až do města. Město, to jsou domy s věžičkami a dvoupodlažními verandami, kde lidé vysedávají ve stínu starobylých javorů. Jsou to novořecké a novogotické kostely. Máme tu i blázinec s protáhlým portálem, se zdobnými vikýři a strmou střechou zakončenou špičkou ve tvaru ananasu. Spolu s Babette a našimi dětmi z předchozích manželství žijeme na konci poklidné ulice ve čtvrti, kde se kdysi rozkládalo zalesněné území protkané hlubokými roklemi. Teď vede za naším domem, hluboko pod námi, dálnice a v noci, když se ukládáme do mosazné postele, obtéká nás řídký proud aut, tím svým vzdáleným a neutuchajícím šelestem omývá náš spánek, jako by po okrajích nějakého snu mumlaly mrtvé duše.

Jsem vedoucím katedry hitlerovských studií na místní univerzitě Na Kopečku. Byl jsem to já, kdo v březnu roku 1968 vymyslel v Severní Americe hitlerovská studia. Stalo se to jednoho chladného, jasného dne, kdy od východu vál v poryvech vítr. Když jsem rektorovi navrhl, že bychom mohli kolem Hitlerova života a díla vybudovat celou katedru, rychle pochopil, jaké to znamená příležitosti. Můj nápad měl okamžitý, třaskavý úspěch. Rektor následně sloužil coby poradce u Nixona, Forda i Cartera, tedy až do své smrti na lyžařském vleku v Rakousku. Na křižovatce Čtvrté a Jilmové zabočují auta doleva k supermarketu. Objíždí to tu policajtka hrbící se v krabicovitém policejním vozítku a pátrá po autech, která parkují na zákazu, překročila časový limit nebo nemají nálepku s platnou technickou. Na telefonních sloupech po celém městě visí po domácku vyrobené letáčky s popisem zatoulaných psů a koček, tu a tam psané dětskou rukou.

..................

překlad Alena Dvořáková