Uvažování americké autorky Shulamith Firestone (1945–2012), jedné z nejdůležitějších osobností radikálního proudu, který se objevuje během druhé vlny feminismu, překypovalo tím, po čem dnes,v době několika protínajících se globálních krizí, tak často voláme – sociální imaginací. 

Když v roce 1970, v pouhých pětadvaceti letech, publikovala svou první knihu s názvem The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution, šlo o zásadní událost. Firestone tak jako řada dalších autorů a autorek připomíná, že patriarchát počítal pouze se syny coby dědici majetku. Na rozdíl od nich však hlavního spojence vidí v oblasti, která v sociologických i uměleckých textech funguje především jako zdroj úzkosti či dalšího útlaku – v technologickém pokroku.

Právě ten totiž podle Firestone narušil přirozený řád a mohl by zároveň předefinovat klasické role v rodině. Nestačí totiž pouze odstranit mužská privilegia, ale je třeba zrušit samotnou pohlavní odlišnost. Díky pokročilým technologiím by se děti mohly rodit oběma pohlavím nebo zcela nezávisle na nich či pomocí úplně jiných cest. Tak by byla odstraněna tyranie biologie, na niž ženy doplácejí.

Firestone byla technologická optimistka – kybernetizace povede podle ní k tomu, že stroje převezmou velkou část práce vykonávanou člověkem. To by znamenalo revoluci, v jejímž rámci by mělo být požadováno jednak samotné osvobození žen od reprodukce, ale také rozdělení rolí při výchově dítěte mezi celou společnost, politickou autonomii založenou na ekonomické nezávislosti pro ženy a děti, naprostou integraci žen a dětí do společnosti a sexuální svobodu žen i dětí.

----------------

Princip sdílení osobní zkušenosti je nicméně podstatný také v chápání druhé knihy Shulamith Firestone. Když totiž v Airless Spaces (Dusivých místech) píše o prožívání duševních onemocnění a hlubokých osobnostních krizích, když se dělí o vlastní zoufalství propletené s nemožností vzplanout pro cokoliv nového, ukazuje tím zároveň na sobě samé, že působení ve feministickém hnutí nemusí nutně skončit happy endem. Emancipační záměr, který mají různé proudy feminismu společný (ačkoli formulují odlišné cíle), je bodem, k němuž se během svého života nemusíme přiblížit a od něhož (pokud bychom se vrátili zpět k problematice interrupcí) se můžeme během několika let naopak výrazně vzdálit. Přesto je třeba neztrácet ho ze zřetele a pohlížet na svou vlastní pozici jako na součást většího příběhu. Ten se skládá z řady linek – povzbudivých, ale i těch tragických, neukončených nebo naopak předčasně uťatých.

ukázky z úvodu ke knize od Kláry Vlasákové

Ukázka:

V LÉČEBNĚ

VYNUCENÁ SPRCHA

Corinne čekala, až z Inspekce životního prostředí pošlou inspektory na rozbor vody. Ve skutečnosti věděla, že už v léčebně byli a slíbili, že se pokusí dostat kvalitu vody na normální úroveň. Prozatím to bez sprchy vydržela tak dlouho, že pár dní navíc nemohlo hrát roli. Aby bylo jasno, Corinne se osprchovat chtěla, ale ne ve čtyřicetiprocentním roztoku formaldehydu. Čekala na to už řadu měsíců, protože voda v jejím pokoji obsahovala 116 různých jedů uvedených v manuálu CIA, z čehož bylo jasné, že jsou to silné jedy, a ne jenom nějaké „léky“, jak jim tvrdili. Byli by ji polapili u večeře, ale ona jejich manévr předvídala a alespoň zběžně si opláchla podpaží, přestože věděla, že už se dávno přestala potit. Stejně jí ale do pokoje nakoukla sanitářka a řekla: „Připrav se na sprchu, holka, po dobrým, nebo po zlým.“ Bylo kolem půl deváté večer a sprchování probíhalo většinou dopoledne. Nejspíš si všimli, že nedorazila na večeři. Snažila se je silou vůle přimět, aby odešli a zapomněli na ni. Upřímně ji překvapilo, když to nevyšlo. Zhruba čtvrt hodiny po prvním varování se ve dveřích pokoje objevil celý tým včetně ostrahy. Corinne vmžiku ochabla. Popadli ji za všechny čtyři končetiny a někdo jí chytil hlavu do dlaní. „Ale vždyť jsem souhlasila, že se osprchuju, hned co projde rozbor vody schválením,“ ohradila se takříkajíc do pléna. Bezvládným tělem téměř šoupala o podlahu, jen ztuhlé končetiny trčely ke stropu.

Odnesli ji do jedné ze soukromých sprch, vedle pokoje té staré čínské čarodějnice, která potřebovala nonstop asistenci. Většinu prostoru malého sprchového koutu zabírala stolička. Přinutili Corinne se na ni posadit, přestože jim stále ostentativně předváděla svou ochablost, zlomila se v pase a bezvládně klesla trupem k zemi s pažemi volně visícími podél těla. Potom za všeobecného veselí přitvrdili. (Už měla vysledované, že čím víc členů ostrahy se do akce zapojilo, tím líp se všichni bavili. Možná že taky hráli divadlo před nějakou skrytou kamerou.) Jedna pečovatelka ji mydlila v rozkroku a druhá jí na hlavě vytvořila přilbu z husté mýdlové pěny. Corinne už se ani nepokoušela křičet, že mýdlo tvořené z devětaosmdesáti procent chemikáliemi je ještě horší než voda. Jak tohle všechno věděla? Jednoduše. Přečetla si etiketu na láhvi s univerzálním mycím přípravkem. Copak se v zařízení velikosti léčebny Beth Abraham nenajde nějaké deset let staré tuhé mýdlo? To měli tak nízký rozpočet, že se pacienti museli mydlit něčím, co by se dalo přirovnat k přeceňované papírové utěrce napuštěné léky a čistými chemikáliemi? „A navrch je anorektická. Vůbec nejí, a co sem přišla, ještě zhubla.“ „Jak to můžeš vědět? Nikdy předtím jsi mě nahou neviděla, ani jsi mě nevážila,“ vyštěkla Corinne. Stála nahá před malou tlupou pečovatelek nacpaných v koupelně. „Evelyn Eldred,“ přečetla Corinne nahlas její jmenovku a ano, dloubla ji ukazováčkem do hrdla, „máte padáka!“

Evelyn zkřivila tvář. Z kapsy pláště vytáhla pár injekčních stříkaček. „Podržte ji,“ nařídila ostatním, a ti pak Corinne, která se o ně vestoje opírala, pěkně zhurta zabodli injekci do obou nahých půlek. „Zapomněli jste mi vymýt mýdlo z vlasů,“ pokusila se Corinne naposledy o odpor, než ji, opět bezvládnou, vyvlekli ven a hodili na postel. Někdo ji popadl za dlouhé zacuchané vlasy plné šamponu a po straně temene jí je svázal do gumičky. Světlo v pokoji ji oslňovalo, a i přes sedativum, které dostala v injekci, zvládla požádat, aby ho zhasli. „Zhasni si ho sama,“ odsekla velká černoška, členka ostrahy. Corinne zůstala ležet v mrákotách celé hodiny. Tak takhle si sprchu nepředstavovala. Pochybovala, že je teď čistá. Že bude muset překonat své obavy a začít se sprchovat sama, o tom však žádných pochyb nebylo. Tohle už si podruhé udělat nenechá. Nejspíš by to nevydržela. A proč jí píchli sedativa až nakonec, když už bylo po všem, a ne hned na začátku? Protože si dovolila zamávat prstem na vedoucí pečovatelku.

Chovali se k člověku jako k malomocnému, báli se agresivity pacientů, stačil nepatrný přestupek a celý šik byl okamžitě v pohotovosti. Ještě nějaký čas chodila Corinne na jídlo jako zraněné zvíře. Její dredatý drdol byl dobrý jen k tomu, aby personálu připomínal, čím si právě prošla. Vlasy měla vinou chemikálií suché a slepené, ale kartáč už sháněla dřív a bezvýsledně. Vlastnila jen hřebínek, tak akorát do kapsy či kabelky, takže buď to, nebo nic. Trvalo jí hodiny, než si vlasy pramen po prameni rozčesala; v některých místech byly tak zacuchané, že se bála, že si bude muset chumel vystřihnout a nechat si v účesu zející díru. Nakonec se jí podařilo zaplést skromný cop, na což byla náležitě pyšná. Jenomže si všimla, že už nemá nádherné a husté vlasy jako dřív, že jsou najednou jemné a řídké, jako kdyby chemikálie vyleptaly celé prameny. Tak se zrodil Corinnin účes, který ponejvíce připomíná sestřih podle hrnce, konečný důsledek nároků kladených na získání propustky, nedostatku financí a dalších překážek. Od té doby Corinne vypadá jako pacientka na psychiatrii, a ne jako atraktivní žena, kterou bůhvíproč zavřeli v psychiatrické léčebně.

SOUTĚŽ V MODLENÍ

Všechny Óm mani padme húm a Haré Kršna Ráma Kršny už vyčerpala, a právě když vzývala anděly Gabriela a Rafaela, přestěhovali ji do zadního pokoje na druhé straně centrálního společenského prostoru, zvaného Čtverec. Paní Polská, jak jí Leora říkala, protože na ni bylo její pravé jméno příliš složité, si párkrát odfrkla jako kočka nárokující si svůj rajón, čímž dala Leoře jasně najevo, že postel u okna si vzít nemůže. Paní Polská byla rozložitá, obtloustlá blondýna, něco přes padesát, nebo tak alespoň vypadala, což se dalo přičítat jejímu středoevropskému původu, který podle všeho neumožňoval proces stárnutí nijak zpomalit. Ta má tak akorát imigrační problémy, jinak jí nic není, usoudila Leora. Paní Polská měla i manžela, a to manžela každým coulem včetně manželských návštěv s klobásou a limonádou a zamykáním se v koupelně.

Mezitím paní Polská cvičila, masturbovala o svou rozložitou pravou paži a sténala, během masturbace i bez ní. Čas od času se něžně rozplakala. Leora měla co dělat, aby se u toho divadýlka soustředila na svoje mantry. Nakonec se ale nenechala zastavit. Paní Polská nezůstala pozadu a třesoucím se hlasem začala zpívat polskou hymnu a přihodila i pár oblíbených ruských lidovek. Leora se nevzdala a dál prozpěvovala svým nejoblíbenějším andělům. Paní Polská rozhořčeně vyrukovala s „Ó Pane, smiluj se“ a s mešními zpěvy, nebo s tím, co si z nich pamatovala, a přidala k dobru i pár růženců k Panně Marii. Leora usoudila, že bude lepší zmlknout.

Z CELÉHO DNE JE NEJLEPŠÍ, KDYŽ SE JDE SPÁT

Když Holly zavřeli do léčebny k nedobrovolné hospitalizaci, přála si jenom upadnout do limbu, jinými slovy prospat den i noc a uniknout tak ze svého vězení. Po mnoho týdnů to představovalo dobré řešení, nakonec ale přišel den, kdy už její tělo dál hibernovat nedokázalo. Spánek jí přestal dělat dobře. Jenomže pořád neměla proč vstávat, a navíc byla permanentně malátná. Snažila se naučit přes den nespat, protože neznala nic horšího než skončit po večerce v posteli celá svěží a nastartovaná. Bylo to těžké. Na uzavřeném psychiatrickém oddělení neměla moc co dělat a kam jít, krom vlastní postele. Když probděla noc doma, prospala následující den a pak zůstala vzhůru až do brzkých ranních hodin, kdy si konečně dovolila zalézt a spát až do pravého poledne; načež si spánek prodlužovala do tří, do pěti odpoledne, až do toho šťastného dne, kdy dokázala spát čtyřiadvacet hodin v kuse, vzbudila se v devět a začala zbrusu nový spánkový cyklus. A když se to nepovedlo, zkoušela vydržet čtyřiadvacet hodin úplně bez spánku nebo dokud nebyla tak vyřízená, že stačilo jen padnout do postele. Tady v léčebně žádná taková časová svoboda neexistovala. Vzbudili vás v sedm a pak už vás každou chvíli volali na jídlo, neustále vyrušovali a svolávali pacienty na plánované „aktivity“, kvůli kterým jste museli opustit pokoj nebo prokázat nemoc. Potíž tkvěla v tom, že její hibernační cyklus byl dočasně završený, nedokázala usnout na povel a prospat se, řekněme, hodinku, kdy se zrovna nic nedělo, protože na to by musela po spánku prahnout, a ne jím být momentálně přesycená. Usínat přes den jí šlo čím dál hůř, tak moc se obávala večerky a že nebude dost unavená. V noci ale stejně nespala, ani s práškem na spaní. Mimo to se prášků bála, protože lorazepam byl stejně návykový jako diazepam a ona nechtěla z nemocnice odcházet se závislostí, navíc na něčem, co vám vydají jen na předpis. A tak začala v psychiatrické léčebně trpět nespavostí a skončila na čekací listině oddělení spánkových poruch.

...................

překlad Ester Žantovská