Michal Janata (nar. 1952) ve své esejistické knize Stáří je mládím světa rozkrývá titulní téma v široké historické perspektivě myšlenkových a kulturních souvislostí a pronikavě analyzuje systémová znevýhodnění, jimž jsou v naší současné společnosti vyznávající kult věčné mladosti a neutuchajícího výkonu ve stále větší míře vystavováni příslušníci „vyloučené generace“. Hluboce erudovaný a přitom čtivý text, demaskuje rozmanité formy ostrakizace a účelového zneužívání seniorů a upozorňuje přitom na alarmující míru obecné lhostejnosti, která tyto jevy umožňuje. Tváří v tvář příznakům postupující dehumanizace Janata nepropadá zatrpklému karatelství ani bolestínskému sentimentu, ale střízlivě a leckdy vyloženě zábavně zvažuje možnosti a šance, které i za těchto podmínek člověku nabízí jeho životní finále, jež dříve či později čeká každého z nás.

Ukázka:

Znicotněné stáří
Stáří bylo vyškrtnuto ze seznamu životních fází. Neexistuje. Staří se čím dál častěji stávají karikaturní nápodobou mládí ve snaze uniknout smrti. Poté, co byla smrt vytlačena ze společenského obzoru, došlo i na stáří. Kdo je starý, neměl by se ani objevovat na veřejnosti. Takovéto přesvědčení čím dál častěji zaznívá, zatím jen v soukromé sféře, ale brzy ovládne i sféru veřejnou. Pokud se hovoří o stáří, tak se spíše nenápadně připomíná to, že staří zatěžují penzijní fond. A tuto obavu paradoxně zmírnil nový druh viru, který kýženou „selekci“ provedl brilantně za politiky, z nichž někteří byli přímými komplici viru.

Čím dál intenzivnější ekonomizace společenského života učinila z důchodců „parazity“, kteří se nepodílejí na permanentní honbě za stále vyšší ekonomickou efektivitou. Vypjatý kult efektivity, který už přesáhl meze zdravého rozumu a hrozí přerůst v naprosté šílenství, odsunul staré na ještě osamocenější výspy, než tomu dosud bylo. A to jsme teprve na začátku. Jak se stát choval ke starým, ukázala pandemie. Metodická netečnost ke katastrofální realitě učinila své. Pro některé politiky byla pandemie přirozená věc. V podstatě se nám sdělovalo, že příroda je fatum, jemuž je třeba se podřídit. Byl to podle nich „přirozený jev“, který je stejně nutný jako „těžkopádně“ (z hlediska lidských dějin) probíhající geologické děje. Mohli bychom souhlasit, kdybychom nenahlédli rozpornou povahu všech organických i neorganických jevů. Jistě, prima facie to vypadá, že příroda sama hojí rány, které člověku uštědřila. Kdyby mělo však u tohoto předpokladu zůstat, tak by si medicína vystačila se symptomatickou léčbou. Jenže k symptomatické léčbě se medicína uchyluje proto, že jí chybí ta kauzální. Příroda nejen tvoří a léčí, ale také škodí a zabíjí. Příroda je rámec organických a anorganických jevů, v němž a z něhož člověk žije, ale homo sapiens je tím, čím je, také proto, že tento rámec překračuje. Zvíře žije především ve svém osvětí (Umwelt, tak tento rámec označil Jakob von Uexküll), ale rámcem člověka, ačkoli má také svůj Umwelt, je svět. Člověk svět nejen obývá, ale také ho přetváří, a dějiny medicíny jsou ve svém základě způsobem, jak čelit hrozbám přírody. A ty nelze vnímat jako „jakoukoli jinou katastrofu“. Ratio essendi medicíny spočívá právě v opaku: čelit medicínskými (a někdy i politickými, jako je tomu v případě epidemií) prostředky i šíření nákazy. Zastánce promořování ale nečelí, nýbrž rezignuje. Tato rezignace má ovšem politické pozadí a cíl – nechat neproduktivní osoby napospas přírodě. Pokud je zastáncem promořování bez intervence medicíny lékař, popírá základ a smysl své profese. Edward Jenner by neotevřel jednu z nejdůležitějších kapitol medicíny, jejíž dobrodiní využíváme dosud, kdyby neštovice považoval za osud, před jehož majestátem je třeba se sklonit a nechat to být. „Laissez faire, laissez passer“ je sice jedna ze zásad liberálního pojetí ekonomie, ale rozhodně nepatří mezi principy medicíny.

Nechat být v případě zatím poslední pandemie znamenalo jediné: nechat ty staré zemřít. To je doposud nejcyničtější fáze procesu, který můžeme nazvat znicotňování stáří, a je to nejenom znicotňování sociální, ale dokonce i fyzická anihilace, byť byla delegována na vysoce účinný virus.

Příroda není podrobena nějaké „slepé a mechanické účelnosti“ (Schelling), kterou bychom měli respektovat. Tím spíše není něčím, co by bylo dopředu dané. Naturalismus zastánců promořování vychází z nereflektované premisy, že příroda je danost, jíž je třeba se podřídit. Jenže příroda není danost, ale vyvstávání, neustálá proměna. Není to tedy sled katastrof, které by měly stejnou podobu a stejný průběh.

Naturalismus, spřáhnutý navíc s ekonomismem, nemůže než zplodit stvůry. Ještě nikdy nebyla cena starého člověka tak nízká, jako je tomu v současnosti. Čím víc se o stáří alibisticky hovoří, tím méně se mu věnuje skutečná a účinná pozornost.

Tváří v tvář tomuto ničivému procesu, tedy znicotňování starých osob, je třeba se ptát, čí je to vina. Tu lze chápat několika způsoby. Jednak jako způsob, jak se vypořádat s minulostí. Zde je ovšem nebezpečí, že necháme minulost příliš intervenovat do budoucnosti, či dokonce budeme ve svých soudech nespravedliví. Je také možné chápat vinu jako převzetí odpovědnosti za budoucnost, ale pak je nutné svůj podíl viny reflektovat veřejně, a pokud to nelze, tak alespoň o vině či její absenci nehovořit vůbec.

Další formou reflexe viny je ostenze, což je postoj, který přichází zvenčí vůči tomu, kdo může být za viníka považován či jím je. Naopak vina jako převzetí je vinou toho, kdo ji vnitřně přijímá a vyvodí z toho důsledky vůči sobě a svému okolí. Zatímco v úsudku o vině druhého může být obsažen motiv, který se spravedlností nemá nic společného, tak soud o vlastní vině je aktem, který může vést ke změně postojů, a tím pádem může podnítit změnu chování.

V případě znicotňování stáří nelze ukázat prstem na původce tohoto jevu. Stojíme před novou historickou situací. Přestože nemůžeme identifikovat viníka, jedince či celé skupiny, nemůžeme ani tvrdit, že vinni jsou všichni. Postoj ke stáří navíc není v současných populacích názorově homogenní, přestože jev znicotnění stáří lze pozorovat dnes – až na tradiční, čili okrajové areály – téměř po celém světě. Není-li viníků, je vinna doba. Ta ovšem nikdy nemůže na sobě nést stigma viny, protože každá doba je složena z nepostižitelných součástí, z nichž se každá vyvíjí autonomně.

Jediná homogenní – s velkou nadsázkou – je právě seniorní populace, a to ne navzdory tomu, že je sama v sobě různorodá, ale proto, že jako jediná stojí na okraji různých civilizací a kultur, bez ohledu na jejich odlišnost. Jako jediná společenská entita je společensky „nežádoucí“, „trpěná“, aniž by měla viditelně stigma vpálené do čela. Počet institucí pečujících o staré osoby navozuje dojem, že státy, instituce a jedinci se o svou seniorní populaci starají, jako se nikdo nikdy předtím nestaral. Ale stačí poodhrnout pozlacenou drapérii a nahlédnout tam, kam dokážou z veřejnosti nahlédnout jen novináři či strážci zákona. Z nich ovšem někteří dodržují nerozbornou komplicitu s těmi, kteří si učinili ze stáří lukrativní byznys.

Současná společnost je pak natolik pokrytecká, že nevydá ze svého středu nikoho, kdo by svědčil o neakceptovatelném stavu v některých ústavech, jež mají starost o staré osoby v popisu práce. Právě v těchto ústavech je lidská důstojnost snížena na stupeň, s nímž se žádná společnost nesmí nikdy smířit.

Zatím se nenašel nikdo vlivný, kdo by povstal a sdělil auditoriu, že znicotňování starých pokračuje závratným tempem a že je třeba s tím něco udělat. Jsou takoví, kteří se snaží, ale jejich hlas nemá vůbec možnost proniknout na fórum.

Na dalších stránkách se pokusím načrtnout příčiny tohoto stavu, což se neobejde bez několika historiografických exkurzů. Nebudou to však žádné „dějiny stáří“ ani komparace typu „stáří v díle klasiků řecké či latinské antiky a moderních autorů, jako je Jean Améry“. Chronologii ponechám stranou a pokusím se stáří představit jako fázi osvobozenou od pověr, nad kterou není třeba lámat hůl ani lomit rukama, ale také ani jásat do úmoru.