I.

„Remember what it is to be me. That is always the point.“ Joan Didion

V posteli. Po letech se nestydím za svoje tělo, už je neustále nezakrývám, jsem nahá. Dokážu se na něj i chvíli dívat a být s ním jedno. Chvílemi si až říkám, jo, tohle je moje přirozenost. A když se mě dotýkáš, když chceš svojí plochou těla co nejvíc splynout s tou mojí, tak ve mně všechno řve, že jo, že takhle je to správně. Nevím, co by na to řekla Simone de Beauvoir, ale odevzdávám ti svoje tělo a dělej si s ním, co chceš. (Žena se stává ženou až zásahem muže?) Všechny buňky se jako slunečnice natáčí k tobě, dýchají a žijí pro tebe. Chci ti být co nejblíž a chci slyšet tvoje: Miluju tvoje tělo. Což jsi řekl jednou a asi ti to uteklo, protože ses toho sám trochu zalekl. A miluješ i něco víc? Ano, tvoji vnitřní krajinu taky, cheche. Výborně, pane doktore. Jsem kandidát věd. Výborně, pane kandidáte. Četla jsem Vaši knihu o paměti světla, pravdě oblaků a útěše míst a moc se mi líbila. Otevřela mi nečekané hloubky. Myslíte moji knihu o tom, jak dýchat s ptáky? Ano, od té doby chci doslova dýchat s ptáky. Proto jsem se rozhodla napsat Vám e-mail a poprosit Vás o konzultaci.

Vyprsknu smíchy. Přitom naše seznámení proběhlo jinak. Napsals ty mně, protože jsi potřeboval sehnat nějakou knihu a od kohosi věděl, že dělám v krámu. Ale protože jsi na googlu vypadal hezky (jinak než ve skutečnosti, samozřejmě), řekla jsem si, že všechno někam vede, tak jsme se sešli. Povídali jsme si v Liberálu v ležérních polohách asi tři hodiny o všem, i o přírodě. Zůstals, přestože už bylo jasný, že ta knížka nejde sehnat. Rajcovalo mě, že výrazy jako „soběstačnost“, „pesticidy“ a „rajčata z Holandska“ používáš tak nonšalantně. Brzo bude společensky nepřípustné používat na veřejnosti plast a chlubit se letenkou za tisícovku, uvidíš, mrknuls na mě. Kývala jsem a neustále se jazykem ujišťovala, jestli nemám (bio)rtěnku na zubech. Ten první večer jsem ještě hodně poslouchala a dělala, že o suchu a požárech nic moc nevím. Přitom jsou noci, kdy negugluju nic jinýho. Tehdy jsem měla takový období. To, že se s planetou něco děje, už bylo veřejné tajemství, kterému ale u nás pořád nikdo nechtěl uvěřit. Nikdo nechtěl uvěřit, v jak velkým průseru vězíme, a tak se to pokaždý jen zapilo kafem z kelímku.

Je to skoro jako nové náboženství. Ta informace o klimatické hrůze bagrovala pocit, že život je nesmyslný, a taky kladla na člověka zodpovědnost za to, že na svět přivede děti, které tu budou muset nějak žít. Přitom člověk na svět přivádí děti, aby vůbec měl proč žít, tvrdí zase jiní, většinou ti, co už se s nimi potýkají a mají z toho jazyk na vestě. Neměla jsem tehdy děti ani smysl života, takže jsem se bála jen smrti a beznaděje a z tohohle nového paradigmatu hrůzy, které skýtala hrozba rozbitého klimatu, jsem byla úplně v rauši: v dobrým i špatným. Jo, skoro jsem si tehdy až zajásala. Že neumřu jenom já, ale že umírá i tahle planeta. Anebo možná ne. Viz Nostradamus. Tak jak teda?

Hrozby jsou ve skutečnosti lenost a lhostejnost, su tvoje filosofka, nic nového pod sluncem, pípla jsem. Zajímáš se i o Čínu? Ježkovy voči, to je otázek. Ano, zajímám se o různá témata, řekneš a očima mě svlíkáš. Jo, tak tyhle hry by nám šly. Doprovodíš mě k domu, jako že tak se to přece dělá, dřív dělalo, dnes je to asi spíš úchylný, pokud se nepožádá o souhlas, nejlíp písemně s razítkem, haha. A když dojdem k domu, kde bydlím, začneš mě líbat. Věděla jsem, že seš expert na problematiku, tak jsem si chtěla poslechnout, co si o tom myslíš právě ty, ale mlčela jsem i proto, že vím, že chlapi rádi vysvětlujou svět.

Miluju planetu, ale je prostě jasný, že už nic moc nezměníme, zamáchals rukama. Jo, tak jo. Zasvinili jsme to tu a jediný, co můžem, je každej nějak dožít. Ale tos řekl až na dalším rande. To jsme šli k tobě, zavolals mi, že potřebuješ poradit s výběrem skleněných výplní do dveří a já husa na to skočila, jako že potřebuješ ženskej insight. Místo toho jsme poslouchali na gauči Mňágu atd. a zírali do stropu, který máš polepený tapetou se vzorkem kapradí, respektive polepila ho takhle bydlenka, které patří tenhle bejvák. Tvrdils, že ti změna klimatu pomohla stanovit si v ekologickém chování pevné hranice: tohle a tohle už prostě nekupovat, tohle a tohle se nepoužívá, tím pádem už nad některými věcmi vůbec nemusíš přemýšlet. To jsem obdivovala, znělo to dobře, ale zároveň mi to přišlo trochu tajemný, protože když jsi to říkal, tak sis mazal na chleba med z Panamy a potvrzoval 8 check-in na let do Helsinek, konference o budoucnosti vzduchu. No ale přišels mi zásadovej a pevnej jako skála, a to mě dycky rajcuje.

Lepím se k tobě a bojím se, že ty už chceš spát, ale ty evidentně nechceš spát, a tak si to rozdáváme ještě jednou. Chceš mě sníst? Vím, že žádný emoce z tebe nevybouchám. Pokud vůbec nějaký máš (prej i chlapi maj, je to na wikipedii), tak si je dusíš v sobě a projevuješ maximálně na panelové diskusi nebo v tzv. kotli. Tak na tebe musím navlíkat takový obezličky. Chci říct: Chyběla jsem ti? Ale ne, neřeknu to. To si radši uříznu jazyk, chlapečku. Ani muk jak Nepomuk. Chyběls mi vlastně? A co mi vlastně chybí, když mi chybíš? Ty, nebo nějaká pátá noha? Noha, co by stála konečně pevně na zemi. Padá na mě cihla a praští mě do hlavy, cítím realitu: Jsem s tebou, abych pocítila trochu neadresované lásky (pozor: bez záruky) a ty aby sis v posteli zadováděl a měl pocit, že žiješ. Měl pocit. Měl pocit. Jo, chci tě sníst, seš moje kremrole. Zvonivý smích, první čakra jásá a vrásky na chvíli mizí, hormonální čárymáry a postkoitální look. Zatím nedovedu rozlišit, jestli se mi líbí, že se mě dotýkáš, nebo že se mě vůbec někdo dotýká.

Takhle blbě na tom jsem. Po letech jeptiškování v garsoniéře. Není to moc feministický. Ale možná že je feministický se k tomu sama před sebou přiznat? Otáčím se k tobě zády, už jsem z těch postelových radovánek vyřízená, ale doufám, že na mě nalehneš zezadu. Jen tak ležet, dýchat, držet se v objetí. Už je hluboká noc. Musím si dát budík na osmou, budou mi volat z rádia, řekneš zcela neromanticky. Budeš řešit témata? Jo, témata. Situace je nepřehledná, pane redaktore. Jedu do míst, kde jsi v dětství vyrůstal. Sedíme u stolu s igelitovým ubrusem, který je připevněn zrezlými sponami. Naléváš studený čaj z konvice do sklenic-hořčičáků. Neustále se zády lepím k opěradlu židle. Nevím, jestli proto, že jsem ulepená já, nebo ta židle. Nadechuju se, vyprávím ti náš příběh. Jaký vlastně? Chrlím to ze sebe. Každý člověk je schopen vyprávět alespoň jeden dobrý příběh, ten svůj. Odcházíš vedle a vracíš se s obrovskou gorilou, stáváš se tou gorilou. Zírám do jejího výrazu, je to tvůj výraz, nerozumím mu, ale znám ho. Dýchám s tebou. Gorila je jen na obraze, který neseš před sebou. V televizi hovoří o požárech v Koreji, oba kroutíme hlavou, bezmoc, kterou ani nejde tematizovat, další témata probublávají, držíme se nezávazně za ruce, je to závazný. Hoří. Sen. Probouzím se brzy, horkem, světlem, zvuky, je možný, že ve vnitrobloku žijou cikády? Proč sousedce každý den o půl sedmé zvoní telefon? Nejsem zvyklá na to, že vedle mě někdo spí, že se mě někdo dotýká, že neustále chce cítit, že jsem tu, že jsem tady vedle něj. Připadám si zranitelně a odevzdaně jako hrdinky Françoise Sagan, přitom už máme jiný století. (Jsou chvíle, kdy jsem hrdinkou Sagan, křehkou submiskou, a stydím se za to. Jsou chvíle, kdy chci být hrdinkou Sagan. A jsou chvíle, kdy jenom jsem. Ani hrdinka, ani antihrdinka.)

.................