Mezi autory textů patří například Jungův kamarád z dětství, Jungovi žáci, zájemci o jeho učení, náhodné návštěvy v Jungově Bollingenské věži, lidé, kteří Junga poznali na jeho vědeckých a studijních cestách či kongresech. Například s anglickou spisovatelkou Patricií Hutchins a odbornicí na Jamese Joyce vedl Jung rozhovor o tomto spisovateli, s americkou klavíristkou Margaret Tilly hovořil o možnostech muzikoterapie, se slavným americkým letcem Charlesem A. Lindberghem zase diskutoval o tehdy populárním tématu létajících talířů.

Ukázka:

A. I. Allenbyová (Oxford)

Poprvé jsem se s Jungem setkala po konci druhé světové války. Tehdy jsem mu napsala, kdo jsem a co dělám, k čemuž patřilo psaní diplomové práce o psychologii náboženství. Ke své odpovědi mi Jung připojil rukopis svého článku o Trojici – novou verzi, dosud nevydanou tiskem. To bylo vskutku velkorysé a milé povzbuzení pro úplně neznámého člověka, kterým jsem pro něj tehdy byla. Jen asi měsíc před jeho smrtí jsem od něj opět obdržela dopis, odpověď na jeden z mých dopisů, v němž se velmi pečlivě zabýval všemi otázkami, jež jsem mu položila. Zakončil jej slovy: „Ze srdce vám přeji, abyste objevovala dál.“ Toto je první typická vlastnost, s níž jste se u Junga setkali: jeho úcta ke druhému člověku, ať už je to kdokoli, a jeho zájem o individuální hodnotu v každém. Když jsem k němu poprvé přijela na návštěvu do Küsnachtu, byla jsem plná obav z toho, jak zvládnu setkání s velikánem – jakmile jsem však vstoupila do jeho intimní malé pracovny, byla jsem úplně klidná.

• • •

Jednou chtěl, abych pochopila, že se nemám cítit provinile kvůli věcem, které se prostě samy přihodí. „Jsou zkrátka jako skutky boží,“ řekl. „Berte je, jako když do domu udeří blesk; to je taky boží zásah. V jedné švýcarské vesnici byl kostel, který poškodil blesk, pastor obcházel vesnici a vybíral peníze na opravu, ale jeden mazaný starý sedlák mu řekl: ‚Cože – vy ode mě chcete, abych vám něco dával, když on si ničí svůj dům!‘ Ten člověk udeřil hřebík na hlavičku,“ pravil Jung se smíchem.

Jindy mi vysvětloval, co se stane, když člověk nedůvěřuje svým pocitům a odmítá podle nich jednat. „Z okna vidíte dole u jezera mou loděnici,“ řekl. „Před časem jsem si šel zaplavat a pak jsem si lehl na balkón loděnice a slunil jsem se. Hladina jezera sahala tak vysoko, že loděnici obklopovala voda. A tu přišel můj pes, který mě hledal. Neviděl mě a nebyl si jistý, zda tam jsem. Ten pes je poněkud bázlivý a nemá moc rád mokro, a tak nejprve strčil tlapu do vody a vytáhl ji a pak totéž udělal s druhou tlapou. Tak to chvíli pokračovalo. Nakonec jsem vydal slaboulinký zvuk a ten pes proletěl vodou jako šipka a jedním skokem zdolal schody do loděnice. Pes je veden instinkty a nemá svou vlastní sílu vůle, ledaže ji v něm uvolní slabý zvuk od jeho pána.“ Jung mi chtěl samozřejmě sdělit, i když vyvození závěru ponechal na mně, že člověk, který nevěří svým pocitům či myšlenkám a nepoužije svou vůli, aby je podrobil zkoušce, se skoro neliší od zvířete; jako vědomá lidská bytost téměř neexistuje.

Jindy se vrátil k problému pochybování o sobě a využil další ilustrativní příklad: „Naše potřeby a touhy jsou vždycky aktivní,“ pravil. „Potíž nastává pouze tehdy, když jsou aktivní v nevědomí, když se jich vědomě nechopíme, abychom jim dali určitou formu a směr. Když to odmítáme udělat, jsme jimi vláčeni a stáváme se jejich oběťmi. Pak jsme jako saně ujíždějící nikým neřízené po sněhu ze svahu. Musíte se pevně usadit k řízení, a nejen viset zezadu, anebo ještě hůř, nebýt ochotná se vůbec řízení chopit. To ve vás jenom spustí paniku. Naše nevědomé energie dávají naší cestě životem spád, a když je usměrňujeme, naše jednání má sílu; můžeme dokonce cítit, že za námi stojí Bůh.

• • •

Vyprávěl mi, že se jednou setkal s neobvyklým člověkem, kvakerem, který si nedovedl představit, že by někdy v životě udělal něco špatného. „A víte, jak se vedlo jeho dětem?“ otázal se Jung. „Ze syna se stal zloděj a z dcery prostitutka. Protože otec nepřijal svůj stín, svůj podíl na nedokonalosti lidské přirozenosti, jeho děti byly nuceny žít temnou stránku, kterou on ignoroval.“