Povídky odhalují temnotu severokorejského režimu

Slovo autorky

Spadané listí dotváří atmosféru a romantickou náladu pod zimu. Odlehčené listy vysušené hřejivými slunečními paprsky se v přípravě na to, že se stanou součástí půdy, barví do jejího odstínu a uléhají na zem. Nedopřávají pohodu jen sobě, ale činí velmi příjemnou i lidskou chůzi po nich. Po naplnění svého života, během nějž přestály zimu a naplno prožily jaro s létem, se navrací do spojení s hlínou a poslouží jako výživa stromům. Čeho by měly litovat? Jsou však i zelené lístky, které kvůli vichru či náhlému příchodu mrazů spočinou na zemi, aniž se stihly zabarvit do podzimních barev. Spadané zelené listí. Listí, které se nedočkalo naplněného a završeného konce, ale je předčasně odvrženo na zem. Působí žalostným a skličujícím do jmem. Existují lidé, kteří se podobají takovémuto spadanému zelenému listí. Jsou to severokorejští uprchlíci. Na stromě zvaném Severní Korea se ocitli v poryvech větrné bouře, která je násilím vytrhla z jejich světa. Unášeni a trháni v divokém víru musí projít náročnou a bolestivou poutí, než je jim dovoleno spočinout v útočišti, kterým je pro ně Již ní Korea. Namáhavý útěk ze Severu může být pro někoho o něco lehčí, někdo si ho může i zkrátit, ale pro všechny je to cesta, na níž nasazují vlastní život. I když opustí Severní Koreu a v pořádku se dostanou přes hranici, jejich útěk tím ještě zdaleka nekončí.

Předlouhá pouť, kdy musí se statusem ilegálního migranta přejít čínskou pevninu a mongolskou poušť nebo se dostat přes řeku Mekong, v řadě případů trvá i déle než deset let. Během té doby se samozřejmě může přihodit ledacos. Kolik je jen těch slabých a bezmocných zelených listů, které navěky pohřbí písky mongolské pouště či je strhne a beze stopy odplaví silný proud řeky Mekong?

Poté, co po všech těch útrapách dorazí do Jižní Koreje, strasti uprchlíků pokračují. Na první pohled se zdá, že cesta utečence je u konce, ale dostavuje se nový neklid. Stávají se z nich sice občané s průkazem totožnosti Korejské republiky, ovšem ohledně vlastní identity jsou zmatení. Kdo vlastně jsou ti uprchlíci ze Severu? Občané jistě ano, ale možná druhé kategorie? Nebo jsou to outsideři? Cizáci? Jsou to tuláci, nezakořenění jako okřehek plovoucí na hladině? Neustále je provází nepojmenovatelný pocit odcizení, kterým je jejich tělo nasáknuto jako vlhkostí v období monzunových dešťů. Až do kostí jim proniká chlad osamělosti, jako by se neustále potáceli jen na okraji světa. Že by to byl pocit méněcennosti a špatného svědomí? Tolik toužili po svobodě a civilizaci, ale teď se najednou tváří v tvář nedozírným možnostem cítí nesměle a zakřiknutě. Kapitalismus, v němž musí každý sám za sebe přežít v konkurenci ostatních, je jim cizí, ba upřímně řečeno v nich vyvolává strach.

Mnozí severokorejští uprchlíci mají problémy se usadit a začlenit a postavení na samém dně společnosti považují za svůj úděl. Nemálo z nich se ukrývá ve stínu sociálního systému a žijí jako příjemci dávek životního minima. V Severní Koreji málem umřeli hladem, tak přece musí být vděční za to, že tady na Jihu mají rýži s masovou polévkou. Kde je to užívání si svobody? Životní výhra je přece už jen to, že má člověk vlastní auto, byť pouze z bazaru. Takto a podobně se podle mě utěšuje hodně uprchlíků. Najdou se i tací, kteří se nedokážou zbavit pocitu relativního nedostatku a rudého stigmatu ze Severní Koreje a v zemi, kde našli svobodu, páchají sebevraždu. Mnoho dalších emigruje kvůli údajné diskriminaci do ciziny nebo trpí depresemi. Někdy se sice setkávají s líbivými frázemi, že jsou předzvěstí sjednocení, ale samotná komunita severokorejských uprchlíků je pochmurná a plná neklidu.

Nechci však být jen pesimistická. Jasným světlem naděje je nepochybně houževnaté a zanícené úsilí se místní společnosti přizpůsobit. Život v Jižní Koreji rozhodně není žádná procházka růžovým sadem, ale mnozí se s uplatněním všech svých vloh a schopností snaží zeď mezi nimi a většinovou společností překonat. Věnují spoustu energie tomu, aby se seznámili s jihokorejskou kulturou a civilizací, aby zvládli pokročilé technologie. Přímo to totiž souvisí s přežitím.

V Severní Koreji byl vysokoškolský profesor, tady se však vyučil a živí se jako svářeč. Další nejmenovaná čtyřicátnice se ponořila do studia, po padesátce získala doktorát a teď se rázně tlačí na vysněnou společenskou pozici. Někteří prokázali své kulinářské dovednosti a uspěli jako šéfové restaurací. Jiní zase získávají kvalifikační oprávnění a zkouší štěstí v nejrůznějších profesích. Hlavně se ale všichni snaží naučit se co nejdřív jihokorejštinu, aby na nich nebylo po znat, že jsou severokorejští uprchlíci.

Přesto ale, kolik bude mezi třiceti pěti tisíci uprchlíků takových, co se v jihokorejské společnosti postavili na vlastní nohy a našli si své byť skromné místo? Bylo by sice hezké, kdyby se dobře adaptovali bez cizí pomoci, ale je to tak neomalené chtít po rodilých Jihokorejcích a jihokorejské společnosti ve vztahu k uprchlíkům porozumění a soucit? Bezděky jsem sklouzla k litaniím ospravedlňujícím a obhajujícím uprchlíky. Prosím o pochopení, nebo spíš o prominutí. Nechci obviňovat svět, do kterého jsme se dostali s takovými obtížemi. Pokud se ale severokorejští uprchlíci nedokážou spojit s místní společností a zůstávají od ní odděleni jako olej plovoucí na vodní hladině, pokud si společnost od nich udržuje zdvořilý odstup a nepřijímá je, tak zůstává případné sjednocení hodně daleko. Severokorejci se rozpláčou, sotva se o něm začne mluvit. Je to kvůli jakési nejasné toužebné naději, že teprve až dojde k takovému dějinnému zvratu, jakým by bylo sjednocení, změní se snad jejich současný nelehký osud.

Na Jihu je prý ale hodně těch, kteří jsou ohledně potřebnosti sjednocení skeptičtí. Pokud by však došlo ke spojení Severu a Jihu v důsledku vnějších historických faktorů, jako tomu bylo v případě osvobození Koreje v roce 1945, setkaly by se najednou obrovské masy vody a oleje. K jaké fyzické reakci by pak asi došlo? Z té představy mě mrazí. Způsob, jak případný šok umenšit, lze možná nalézt v procesu zapojování severokorejských uprchlíků do této společnosti. Mají pravdu ti, kdo říkají, že je to takové uprchlíky uspíšené sjednocení. Najdou se i názory, že severokorejští uprchlíci jsou nositelé jiné kultury, jde však o příslušníky jednoho korejského národa, který má jazyk, kulturu i kořeny společné. Uprchlíci jsou tak pouze lidé, kteří na Severu a na Jihu na vlastní kůži zažili dva protikladné společenské systémy. Ještě jasnějším faktem je, že jde o občany Korejské republiky. Je tedy podle mě nanejvýš žádoucí, aby tu nežili jako uprchlická diaspora, ale aby se v jihokorejské společnosti rozptýlili a žili v ní jako její identičtí členové.

Lidé v Severní Koreji se prý hodně zajímají o to, jak se severokorejským uprchlíkům na Jihu daří. Také je všeobecně známo, že díky vlně populární korejské kultury Severokorejci Jižní Koreu toužebně obdivují. Riskujíce vlastní život sledují jihokorejské filmy a snaží se kopírovat jihoko rejskou kulturu. Toužebný obdiv znamená naději. Bylo by dobré, kdyby Severokorejcům přinášel naději i život uprchlíků na Jihu. Láska uprchlíků ke Korejské republice a jejich uvědomování si ceny svobody jsou mimořádné. Platí to i pro mě samotnou. Považuji za obrovské štěstí korejského národa, že alespoň na polovině území poloostrova existuje svobodná, rozvinutá a na budoucnost orientovaná společnost. Přeji si, aby můj obdiv k ní nebyl jen jednostrannou, neopětovanou láskou. Radosti a strasti severokorejských uprchlíků, jejich touhu po porozumění a harmonickém soužití i jejich naděje tvoří obsah této knihy.

jednoho jarního dne roku 2023 Kim Jugjong