Divocha, to tak akorát!

Ukázka:

Na začátek

Když jsem toho letního rána odlétala do New Yorku, abych se stala slavnou malířkou, matka mi do kufru přibalila velkou sklenici se sádlem, pečlivě zabalenou do froté ručníku, přepásanou tlustou gumou, a k tomu dvě velké cibule. „Hlad tam mít nebudeš! Na chleba si vyděláš vždycky,“ zadívala se na mě starostlivě a vzdychla. „Holka, snad tam přežiješ, umíš vařit a malovat, a i když si vůbec nejsem jistá, že dobře, tvař se, že to umíš nejlíp na světě!“ řekla optimisticky, objala mě a políbila na čelo.

Tahle rada k nezaplacení, která přesně vystihuje českou povahu, má něco do sebe. Aniž bychom to obě tušily, New York byl plný lidí, kteří opravdu něco uměli, ale tvářili se, že jsou k ničemu. Já byla k ničemu, zato odhodlaná dobře to prodat. Tajemství úspěchu totiž spočívá v tom, přesvědčit jednoho jediného, ale správného člověka, že jste ten nejlepší kuchař, pekař, krejčí, malíř, muzikant anebo vykladač karet, vzácný asi tak jako jednorožec, a že bez vás bude jeho svět nudný, šedý a nezajímavý. A pak popadnete šanci pevně za pačesy, zburcujete svoje dřímající češství, ušlápnuté, vysmívané, přehlížené a podceňované, dychtivě ho oprášíte, dýchnete a vyleštíte do zářivého lesku. Lesk je tak ohromující, že i když jste v podstatě průměrní, cosi uložené hluboko ve vás začne vstávat, hlasitě zívne na celé kolo, zvědavě se rozhlédne kolem sebe a věřte tomu nebo ne, je to to nejlepší z vás.

Je to zvláštní jiskra, která magicky a hrdě oživuje naše české geny, silná vůle uspět, přežít a splnit si svůj sen. Nebudu zmiňovat, že někteří právě díky ní skončili jako hrdí mučedníci. A tak jsem jako správná mučednice hrdě popadla kufr po babičce, který byl s našima dvakrát v Luhačovicích a měl dost omlácené rohy, a tvářila se, že je součástí speciální edice Louise Vuittona. „Hlavně se tam nevdej za nějakého divocha!“ zavolala za mnou matka a lítostivě se rozplakala. Matčina naivní představa o životě tam za mořem mě tehdy rozesmála k nepříčetnosti, ale vzpomínka, jak jsem pak do svého života vlastně pouštěla jenom divochy, i když v jiném slova smyslu, mě dnes rozesmává úplně stejně. Matka možná podvědomě a správně tušila, že to byla právě ona, kdo ve skutečnosti vychoval divošku, a svět by se měl mít před ní na pozoru. Otec se ušklíbl, koutkem úst tiše procedil: „Protlučeš se.“ A nastartoval auto. Zhluboka jsem se nadechla, zaklonila hlavu a zadívala se do blankytně modré oblohy bez jediného mráčku.

Zachvátil mě opojný pocit štěstí a svobody. Divocha, to tak akorát, pomyslela jsem si. A Bůh tam nahoře se hlasitě zasmál, chachacha, odříkaného největší krajíc, mám pro tebe připravený úžasný svět. Asi nebude podle tvých představ, ovšem je pro tebe ten jediný a správný. A i když ti to zatím nepřipadá, tvůj genofond je stejně ryzí a ušlechtilý, báječný, úžasný, hluboký i okřídlený, se smyslem pro přežití, šílený, statečný, hrdý, vtipný a zároveň i k politování. Stejně jako ten indiánský. A předhodil mi Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů, a já si ho vzala. Cesta k našemu manželství byla trnitá, plná překážek, oboustranného váhání, zda děláme dobře, ale nakonec jsme pochopili, že k sobě patříme. Protože láska je nejvíc. Nebudu se tvářit, že náš život byl od začátku zalitý sluncem. To není a nikdy nebyl.

V New Yorku jsme se oba snažili držet krok s divokým kvapíkem velkoměsta, který nás vtáhl a nepustil. Usilovně nás roztáčel v divokém rytmu, nespoutaném, šíleném, až jsme téměř vypadli z kola, aby náhle chlácholivě zpomalil a my si na malou chvíli úlevně vydechli. Těžko říct, kdo z nás dvou byl větší divoch. Naše kultury, na pohled rozdílné, a přesto si tak blízké, nám byly oporou, majákem, kterého jsme se v dálce nitkami své duše letmo dotýkali, a někdy se k němu i pevně přivazovali, když se nám na rozbouřeném oceánu svobody ztrácela pevnina z dohledu. Seznámili jsme se na výstavě obrazů s indiánskou tematikou, kde jsem vystavovala několik svých pláten. Tammy byl zvláštní, exotický a vyzařoval z něj klid, takový ten geneticky daný, ano, ten, který já v sobě nikdy neměla. Mám totiž po matce dost neklidnou žilku. Dlouhé černé vlasy, které mu hladce splývaly po zádech, zlaté tomahavky vyryté na knoflících košile a výrazný orlí nos dávaly tušit, že život s ním bude jízda. A když se ohlédnu za svým životem, tak vážně byla. Nic na tom nezměnily ani jemné vrásky, které nám teď brázdí obličeje, ani stříbrné nitky, které prozářily Tammyho černé vlasy. Tammy v New Yorku vystudoval vysokou školu a byl automobilovým designérem na volné noze. To znamená, že buď hodně pracoval, anebo hodně proháněl holky. A nebylo jich málo. Orla s rozpaženými křídly, umně vytetovaného pod jeho prsy, znaly mnohé newyorské dcery i jejich matky. Samozřejmě že převážně z pohledu zdola.

Ženy si ho žárlivě střežily, ale vlastnit Tammyho bylo stejně nemožné jako polapit vítr do síťovky. Já mezitím navštěvovala kurzy kreativní malby a snažila se uspět. New York je městem hříchu a nabídne vám úplně všechno, čeho se vám zachce. Je barevný i černobílý, krutý i milosrdný, bláznivý, usedlý, sexy i impotentní, rozmanitý a plný kontrastů. Život v něm mohutně tepe dnem i nocí, má mnoho tváří a záleží jen na vás, jakou si vyberete. Zkusila jsem všechny a myslím, že tak to má být. Po pár letech, co jsme se s Tammym dali dohromady a vystřídali několik bytů, se náš život chlácholivě usadil, zklidnil a ukolébal naše divoké duše do stavu „zkusíme být spolu navždy“.

Jedné noci se Tammy zatvářil lítostivě, pohladil mě po tváři a řekl: „Víš, chtěl bych, abychom naše děti vychovávali na půdě, která nám, Čerokézům, po staletí patří. Aby vyrůstaly tam, kde jsou pochovaní moji předci, aby chodily bosé po lese, naslouchaly větru a mluvily se stromy. Aby uměly zírat do ohně a hvězdné oblohy, aby cítily, že jsou součástí jednoho velkého celku. Aby nezapomněly, že jsou navždy spjaté s přírodou, zvířaty a že se navzájem potřebujeme.“ A z oka mu skanula velká slza. Myslím, že málokterá žena by odolala takové velkorysé nabídce. Já totiž neslyšela půda, lesy, stromy, oheň, hvězdná obloha. Já slyšela jen „naše děti“. Ohromilo mě to tak, že jsem Tammyho pevně objala a řekla, že si to přeju taky. Tady vidíte, jak jsme my ženy pitomé. Protože kdybych se pečlivě soustředila a naslouchala mu, pochopila bych, že mi Tammy nabízí zcela odlišný způsob života, než na jaký jsem byla dosud zvyklá. Co zvyklá, nabízel mi život, který jsem nikdy nepoznala a vlastně ho nebyla vůbec schopná. Naštěstí mě můj český původ obdařil bohatstvím, které našemu národu už po staletí mnohokrát zachránilo život a dávalo mu sílu přežít. Říká se mu humor. Někdy jsem ho musela přímo špendlíkem dolovat z palce u nohy, ale nikdy mě nenechal na holičkách. Provázel mě i tehdy, když jsem na Tammyho vášnivě křičela: „Já tě vážně zabiju!“ nebo „Já už to tady prostě dýl nevydržím!“ Naše krásné tři děti jsou důkazem, že vydržet se dá úplně všechno, pokud láska je a trvá. Howgh.