Jak se indiáni stali neviditelným 1% populace v USA?

Ukázka z Úvodního slova:

..................

S výjimkou několika oblastí, zejména na Jihozápadě, se zdá, že původní obyvatelé dnes na většině území moderní Ameriky až znepokojivě chybí. Mnozí Američané „skutečného“ indiána nikdy pořádně neviděli, natož aby se s ním setkali. Krajina Ohia (kromě roztroušených pravěkých mohyl), Iowy nebo Kansasu nevypovídá prakticky nic o zvláštnostech lidí, kteří tam žili před evropským osídlením — jak využívali půdu, jaké stavěli příbytky, jak početnou společnost představovali —, ani o tom, co se s nimi stalo. Zdá se, že viditelné a hmatatelné důkazy o jejich existenci jednoduše setřel čas.

Indiáni však z americké kultury nezmizeli. Ticho a prázdno, které po sobě zanechali, se zaplnily náhražkami: pestrými a jednoduchými obrazy, které vzdáleně připomínají dřívější barvitější dobu a které mají i nadále mimořádnou imaginativní sílu. Objevují se ve filmech, knihách a televizních pořadech, v obchodních značkách (automobily Pontiak, tabák Red Man), v názvech míst („Massachusetts“ nebo všudypřítomné „Indian Lake“ a „Shawnee Drive“) a v úslovích, jako je „indiánský dárce“ (člověk, který vám něco dá a pak to chce zpátky). Výrobci sahají po názvech jako „Apache“ a „Cherokee“, aby vyvolali představu divokého válečníka, který se živí kořistěním. (Letěli byste snad do boje s Aboridžincem? Nebo přejížděli poušť se Švédem?) Podle téhož vzoru stále existují sportovní týmy, které se jmenují „Braves“ (Indiánští bojovníci) a „Redskins“ (Rudokožci), což je zhruba totéž (na což upozornilo vícero indiánů), jako kdybyste tým nazvali „Negerští frajeři“ nebo „Židovská mládež“.

Návštěvníky indiánských komunit (jak mohu osobně dosvědčit) ještě dnes lidé neindiánského původu často varují: „Ať nepřijdete o skalp!“ (Samozřejmě to není míněné vážně, jako například: „Nechoďte po setmění do centra města“, ale jako vtip, který se vždy pronáší s jakousi pochmurností.) V současnosti se šíří všeobecné znepokojení nad tím, že uvedené představy vděčí za svou existenci „mýtům“ o indiánech. A v posledních zhruba třiceti letech si záplava spisovatelů a filmařů předsevzala, že konečně odhalí „pravdu za mýtem“. Počínaje šedesátými a sedmdesátými léty 20. století, kdy vznikla silná a procítěně napsaná kniha Mé srdce pohřběte u Wounded Knee a filmy jako Modré uniformy a Malý velký muž, se celá generace knih, filmů a televizních seriálů snažila, často i se ctí, uvést věci na pravou míru a představit pohled původních obyvatel na dobývání Západu.

Zastánci politické korektnosti zavádějí nové termíny — původní Američan nahrazuje indiána — v naději, že se jim podaří vymýtit negativní stereotypy. Namísto hollywoodského bručícího surovce je dnes indián zpravidla představován jako tragická oběť: mírný, vysoce duchovní milovník přírody žijící v harmonii s panenským kontinentem. Tento uznalejší — a momentálně módnější — pohled učinil z indiánů symbol jak zeleného hnutí (například slavná televizní reklama ze sedmdesátých let ukazuje pod sloganem „Znečištění světa: Do nebe volající hanba“ copatého indiána v kánoi z březové kůry, který oplakává odpadky po běloších), tak spirituality New Age.

Tisíce mladých Američanů a Evropanů se dnes v přesvědčení, že původní kultury ztělesňují nadčasovou moudrost předků, kterou západní civilizace ztratila, hlásí k praktikám, jako jsou potní chýše, Tanec slunce a šamanské bubnování. Tato romantická verze indiána však přes veškeré dobré úmysly není o nic méně mytická než ta, kterou se snaží nahradit. Čerokíjský umělec Jimmie Durham analyzuje „romantický koloniální slovník“ používaný při popisu původních obyvatel Ameriky — kmen místo národa, šaman místo lékaře, duchovního, psychiatra atd., válečník nebo silák místo vojáka — a dává jej do spojitosti s představou „ušlechtilého divocha“ z 18. století (a z doby ještě dřívější) a dochází k závěru, že tato mluva „slouží k tomu, aby nás odlidštila a naše záležitosti a politické systémy se nejevily tak důvěryhodné a vyspělé jako záležitosti a systémy jiných národů“. V konečném důsledku není „dobrý indián“ o nic skutečnější než „zlý indián“.

Proč je tak obtížné tyto představy o původních obyvatelích Ameriky — ty pozitivní i ty negativní — vyvrátit? Částečně proto, že mají velmi hluboké kořeny, které sahají až k prvním evropským pokusům o pochopení „Nového světa“ a jeho obyvatel v období bezprostředně po Kolumbově „objevu“. Tyto představy pojí ústřední přesvědčení, že „indiáni“ v podstatě nepatří do současnosti, ale do minulosti. Představují pro nás exotický pozůstatek dřívější etapy, kterou jsme již absolvovali: v závislosti na úhlu pohledu buď jakousi primitivní anarchii, kterou jsme již překonali (v přírodě, v nás samých), nebo Zlatý věk nevinnosti, o který jsme se připravili svou nenasytností a destruktivností.

V průběhu staletí se tato původně neškodná myšlenka dále přetvářela, aby ospravedlnila a bagatelizovala to, jak Evropané a Američané zacházeli s indiány. V podstatě zní takto: původní a nově přišlí obyvatelé obývají zcela odlišné reality, a proto nelze očekávat, že spolu dokážou soužít: z podstaty věci musí včerejšek vždy ustoupit zítřku. Tento názor dosáhl svého vrcholu v 19. století, kdy se objevila představa postihující indiána jako mizejícího Američana (všimněte si, že toto mizení je čímsi jako vrozenou vlastností, podobně jako když opadává nadýchaná šlehačka, tedy něčím, co děláte vy, a nikoli něčím, co se děje vám). Indiánské společnosti, které se samy nedokázaly změnit, naopak svědčí o naší schopnosti rozvíjet se a dosahovat pokroku. Jelikož jsou stejně přírodní a nezvladatelné jako divoká zvířata, s nimiž se dělí o divočinu, nedokážou se přizpůsobit, když stanou tváří v tvář vyspělejší a dravější civilizaci, a jsou odsouzeny k tomu, aby roztály „jako sníh na slunci“. Jedinou nadějí, která jednotlivým indiánům zůstává, je zpřetrhat příslušnost ke kmeni a „civilizovat se“.

Pochopit přitažlivost tohoto přesvědčení není těžké. Z dějinné mapy, kde se jednotliví lidé rozhodují a jsou v jistém smyslu morálně odpovědní za svoje činy, totiž odstraňuje vpád do Ameriky a její dobývání a obojí nahrazuje čistě mechanickým procesem. Vývoj událostí je bezesporu smutný — je to svého druhu tragická opera plná dojemných árií, tak jako kapitulační řeč náčelníka Josepha nebo (značně přeformulované) úvahy náčelníka Seattla o Matce zemi —, ale nakonec to ani jinak dopadnout nemohlo. Jak už se v roce 1890 poněkud obšírně vyjádřil reformátor Herbert Welsh: „…přesvědčení, že indiáni patří k rase odsouzené k záhubě a neschopné civilizačního rozvoje, bylo v hlavách našich lidí tak rozšířené a tak pevně zakořeněné, že národní nespravedlnost zlehčovali jako nevyhnutelný doprovodný jev neodvratného konce.“

V tomto uvažování je přítomen kruhový argument podobný středověké zkoušce čarodějnic, při níž podezřelou vhodili do rybníka: když plavala, bylo to důkazem, že má nadpřirozené schopnosti a je potřeba upálit ji na hranici; když se utopila, pak čarodějnicí jednoznačně nebyla — ale to už byla pochopitelně mrtvá.

……………

překlad Jaroslav Hronek