Jaruna od první sbírky zažila mnohé...

Ukázky:

Od klišé se posouvám

k oplzlým komentářům,

pak s vulgárností sobě

vlastní sypu sýkorkám.

Výsledkem je vyčpělá literární masturbace:

Nese v lese prase činky,

dělá s nimi skopičinky,

já se k němu přidám rád,

prase je můj kamarád.

Nejsem vulgární, ani oplzlá, i kdež.

Já si hraju se slovy,

starou trapnou hru, než

jak vsadím, tak prohraju.

Už v tom mám barák,

naši víc nedajú.

Mydlim furt svůj raciový dort.

Poď mi, Báseň, hop, aport!

Dones mozek s myšlenkou,

nebuď hloupou myš Lenkou!

(Tahle hříčka mě stála úspory na rovnátka,

taková jsem zvrhlá závislácká matka.)

Prosím vás, proč já vlastně píšu?

Nevíte?

Přestože lysý jsi jak hora

a já pěkná potvora,

daruj mi jachtu.

Nemyslím ach tu,

myslím támhletu!

Odnes ji do šrotu,

ať máme jak to ptáče

zas ráno na lahváče.

Přines, milá, popelníček — nejsme žádný párek nicek,

co klepali by nalezené špačky

do nějaké obyč sračky.

Ukaž se mi v šatičkách,

v těch, co nejsou vůbec kách

(jako na tom plesu kdysi,

Požárníků Kobylisy,

jak jsem býval hasič přední

a tys měla zuby přední).

Buvoly čeká šťastný rok,

zajíci se mohou dočkat lásky.

Ale co já? Co želvuška?

Budu mít jiskření, zažiju letos

úspěch?

Nic se neboj, milá moje, v roku příštím

vezmu tě tam, kde to prýští

vším, po čem tvé smutné ♥ dychtí.

Jsem tvůj osud zde na zemi

a zachtělo se mi.