Dvě přítelkyně se rozhodnou, že se vzdají role matky

Ukázka:

Když je člověk mladý, je snadné mít ideály a žít podle nich. Složité je vytrvat navzdory výzvám, které nám život ukládá. Krátce po třiatřicátých narozeninách jsem začala vnímat přítomnost, a dokonce i kouzlo dětí. Pár let jsem už žila s asturským umělcem, který trávil dlouhé hodiny doma, zabraný do práce, a zanášel vzduch v bytě návykovým pachem olejových barev. Jmenoval se Juan. Na rozdíl ode mě uměl s dětmi žít a těšilo ho to. Vždycky když potkal nějaké dítě v parku nebo u přátel, všeho nechal a povídal si s ním. Nevím, jestli to způsobil on nebo to vzešlo z mého vlastního těla, ale když jsme byli spolu, přestávala jsem se mít na pozoru. Děti jsem si stále držela od těla, ale probouzely ve mně zvědavost. Bylo hezké vidět, jak vycházejí ze školy s batohem na zádech a jdou po ulici ke stanici metra. Dívala jsem se na ně tak, jak se hladový dívá na zralé ovoce. Nevědomky jsem si také začala všímat těhotných žen. Potkávala jsem je na každém kroku, jako by jich najednou bylo víc, a když jsem je potkala na večírku nebo ve frontě do kina, mohla jsem se s nimi klidně dát do řeči, až tak jsem byla zvědavá. Potřebovala jsem je pochopit, zjistit, jestli si tenhle osud opravdu vybraly, nebo se naopak odevzdaně podrobily rodinným či společenským nárokům. Nakolik s tím rozhodnutím měli co dělat jejich matky, partneři, kamarádky?

Jednoho zimního sobotního rána jsme se s Juanem povalovali v posteli a přišlo na přetřes téma potomků. Řekl mi, že si dítě moc přeje a že jenom čeká, až mu dám zelenou. Byl – to musím uznat – velmi milující muž a určitě by takový zůstal i jako otec. Hlavou se mi míhaly obrazy nás dvou, jak společně pečujeme o nemluvně, měříme teplotu vody ve vaně nebo tlačíme kočár ulicí. Rodinný život byl přímo tam, na dosah. K překročení prahu těhotenství stačilo nechat prezervativ na nočním stolku, možná jen jednou. Tak jako člověk, který se na balkoně mrakodrapu nechá zlákat propastí, aniž kdy pomyslel na sebevraždu, ucítila jsem svod těhotenství. Juan mi odhrnul vlasy z obličeje a začal mě dychtivě líbat. Na stehně jsem ucítila jeho ztopořený úd, připravený okamžitě splnit nařízení přírody. Na několik minut jsem se té strhující síle uchváceně poddala. Potom se – konečně – probral můj do té doby utlumený pud sebezáchovy a vyhnal mě z postele. Přestože sněžilo, vyběhla jsem na balkon a zapálila si. Hlavou mi proběhlo, že mě biologické hodiny připravily o rozum. Pokud nepřijdu na dostatečně účinnou taktiku, jak odolat, můj těžce vybudovaný život je ve vážném ohrožení. Celý víkend jsem mlčela. V pondělí jsem se bez objednání objevila v čekárně u gynekologa a požádala ho, ať mi podváže vejcovody. Položil mi řadu otázek, aby posoudil, jestli jsem si jistá, a podíval se do diáře. Na sál jsem šla tentýž týden, přesvědčená, že jsem udělala nejlepší rozhodnutí v životě. Chirurg zkušeně odvedl svou práci, ale během zotavování jsem dostala infekci, způsobenou jednou z těch obtížně vymýtitelných nemocničních bakterií. Domů jsem se vrátila s horečkou, která se mě držela několik dní, nikomu jsem se nezpovídala, dokonce ani Juanovi. Když mě uschopnili, zavolala jsem Alině, byla jsem si jistá, že jedině ona mě dokáže pochopit.

Od té chvíle se nám to s Juanem začalo rozpadat. Jestliže jsme dřív společně rádi mlčeli, já si četla, zatímco Juan maloval v ateliéru, dívali jsme se na staré filmy nebo se procházeli po hřbitově za naším domem, teď nám připadalo, že ztrácíme čas. Trpělivost nás opouštěla. Vzájemně jsme si šli na nervy. Dlouho jsme se netrápili a ani rozchod příliš nebolel, zkrátka jsme shledali, že máme se životem odlišné plány. Z bytu jsem odešla já. Zmizela jsem s ubohými třemi kufry, pro které se našlo místo u kamarádky ve sklepě. Poté jsem si vyhledala nejlevnější možný let do Káthmándú a měsíc věnovala putování po různých klášterech. V těch měsících mi Juan napsal několik e-mailů, které jsem si přečetla v zaprášené, zchátralé internetové kavárně v Pharpingu. Jeho zprávy byly jistým epilogem a vysvětlovaly, co bylo zřejmé. Četla jsem je z úcty k naší minulosti a předvídala jejich obsah, dokud mi v jednom z posledních e-mailů neoznámil, že chodí s jednou dívkou, kanadskou sochařkou, s níž se setkal na jednom kolokviu, a že čekají dítě. „Já tě znám, Lauro. Vím, že by ses to nerada dozvěděla od někoho jiného, tak jsem ti to raději chtěl říct.“ Zpráva mě rozesmutnila, ale myslím, že mi svým způsobem pomohla odstřihnout se od minulosti. Bylo načase udělat v životě zásadní změnu. Rozhodla jsem se opustit Paříž, vrátit se do Mexika a dopsat dizertaci.