Jak přezdíval le Carré britskou tajnou službu? Cirkus!

/ nakl. Argo

"Sám le Carré opakovaně připomíná: nikdy jsem nebyl agentem a byl bych velmi nerad, kdyby mě lidé považovali za špióna, který byl zároveň spisovatelem. Ne, John le Carré byl spisovatelem, který náhodou po určitou část svého života pracoval v rámci výzvědných služeb. Sám to definuje v předmluvě Holubího tunelu, jehož originál vyšel roku 2016, takto: „Nejdřív přichází představivost a pak hledání skutečnosti.“  Boris Hokr
"Sám le Carré opakovaně připomíná: nikdy jsem nebyl agentem a byl bych velmi nerad, kdyby mě lidé považovali za špióna, který byl zároveň spisovatelem. Ne, John le Carré byl spisovatelem, který náhodou po určitou část svého života pracoval v rámci výzvědných služeb. Sám to definuje v předmluvě Holubího tunelu, jehož originál vyšel roku 2016, takto: „Nejdřív přichází představivost a pak hledání skutečnosti.“ Boris Hokr

Ukázka:

1

Jak Cirkus opustil město

Když všechno skončilo, vedly se po zaprášených koutech, kde londýnští zaměstnanci tajných služeb společně popíjejí, spory o to, kde případ Delfín skutečně začal. Jedna parta, vedená ultrakonzervativcem od přepisů mikrofonových záznamů, zašla tak daleko, že uváděla odpovídající datum před šedesáti lety, kdy se pod vlastizrádnou hvězdou do světa narodil „úhlavní zlosyn Bill Haydon“. Už při samotném vyslovení jména Haydon je mrazilo v zádech. Působí tak i dnes. Protože to byl právě Haydon, kterého Karla ještě na Oxfordu naverboval jako „krtka“ nebo „spáče“, tedy utajeného agenta, aby pracoval proti nim. A pod vedením Karly nastoupil do jejich řad a tajně je sledoval přes třicet let, možná déle. A jeho odhalení – podle nich – podlomilo Britům nohy do té míry, že byli přinuceni k fatální závislosti na americké sesterské službě, kterou ve svém vlastním podivném žargonu nazývali „Bratranci“. Ti celou hru zásadně proměnili, tvrdil konzervativec: stejně tak mohl zavrhovat silový tenis nebo nadhoz na tělo pálkaře v kriketu. A také ji zkazili, tvrdili jeho sekundanti.

Pro hlavy nepodléhající tak květnatým představám ke skutečné genezi došlo, když Haydona odhalil George Smiley a následně byl jmenován prozatímním šéfem zrazené služby, k čemuž došlo koncem listopadu 1973. Jakmile Karla pronikl Georgeovi pod kůži, ten nebyl k udržení. Co následovalo, bylo podle nich už nevyhnutelné. Chudák starý George: jak skvělý mozek při vší té zátěži! Jedna vzdělaná duše, něco jako badatel, jehož typ v žargonu označovali „norník“, dokonce nad skleničkou tvrdila, že oním datem je přirozeně dvacátý šestý leden roku 1841, kdy jistý kapitán Elliot přistál s oddílem Královského loďstva v ústí Perlové řeky u mlhou zahalené skály zvané Hongkong a o několik dnů později ji prohlásil britskou kolonií. S Elliotovým příchodem, pravil vzdělanec, se Hongkong stal centrálou britsko­‑čínského obchodu s opiem a v důsledku toho jední z pilířů imperiálního hospodářství. Kdyby Britové nevynalezli trh s opiem – tvrdil dotyčný, ne zcela vážně –, neměli bychom teď žádný případ, žádné eskapády, žádné dividendy: a tedy ani žádnou renesanci Cirkusu po Haydonově vlastizrádné spoušti, kterou za sebou zanechal.

Zatímco ostřílení muži – odstavení operativci, školitelé a řídící případů, kteří vždy tvořili vlastní mručivý názorový proud – nahlíželi celou záležitost čistě operativně. Poukazovali na Smileyho obratnost, s jakou objevil Karlou dosazeného pokladníka ve Vientiane; na to, jak Smiley zpracoval dívčiny rodiče; a na to, jak diplomaticky jednal s neochotnými magnáty ve Whitehallu, kteří drželi v rukou operační nitky k finančním zdrojům a ve světě tajných služeb udělovali práva a povolení. A především na skvělý okamžik, kdy operaci otočil o sto osmdesát stupňů. Pro tyhle profesionály byl případ Delfín vítězstvím zvolené technologie. Nic víc. Na vynucené spojenectví s Bratranci pohlíželi jako na další obratný kousek špionážních praktik v dlouhé a ožehavé partii pokeru. A pokud jde o konečný výsledek: čert ho vzal. Král je mrtev, ať žije jeho nástupce.

Debata pokračuje, kdykoli se starší kolegové sejdou, i když jméno Jerry Westerby zazní jen zřídka. Občas je někdo, to je pravda, buď neuváženě, nebo z citového zaujetí či čiré zapomnětlivosti, vyloví z paměti, a na okamžik zavládne zvláštní ticho; ale to pomine. Zrovna onehdy je například v baru pro mladší třiceti let zmínil mladý novic, který právě skončil výcvik v reformovaném výcvikovém středisku v Sarrattu – v žargonu nazývaném „školka“. Tam nedávno začali používat rozředěnou verzi případu Delfín jako materiál pro diskusi ve skupinách, dokonce pro krátké výstupy, a ten ubohý mladík, stále ještě velmi zelený, přímo překypoval vzrušením, když zjistil, že patří mezi zasvěcené: „Ale můj ty bože,“ namítal, těše se z domnělé svobody projevu, jaká je občas dopřána námořním kadetům v důstojnické kajutě, „můj ty bože, proč zjevně nikdo neuzná Westerbyho roli v celé té záležitosti?

Pokud někdo opravdu nesl skutečnou zátěž, byl to Jerry Westerby. On to celé táhl. Nebo ne? Upřímně?“ Až na to, že samozřejmě nevyslovil jméno „Westerby“ ani „Jerry“, zejména proto, že je neznal; místo toho použil krycí jméno přidělené Jerrymu po dobu případu. Špatně vykopnutý míč zachytil Peter Guillam. Je to vysoký, pevný a elegantní muž, k němuž novicové, očekávající první služební zařazení, vzhlížejí jako k nějakému řeckému bohovi. „Westerby posloužil jako klacek, co prohrábl oheň,“ prohlásil úsečně a ukončil mlčení. „To by dokázal každý operativec, někteří o hodně líp.“ Když mladík ani tuhle narážku nepochopil, Guillam se zvedl, velice bledý, přešel k němu a štěkl mu do ucha, že by si měl dojít pro další skleničku, pokud ji zvládne, a potom si několik dnů nebo týdnů dávat pozor na jazyk. Načež se hovor opět vrátil k tématu drahý starý George, nepochybně poslední ze skutečných velikánů, a co vlastně v dnešní době dělá, když je zpátky v důchodu? Vedl tolik různých životů; v klidu toho má hodně, na co může vzpomínat, shodovali se. „George obletěl Měsíc pětkrát, zatímco my jednou,“ prohlásil kdosi oddaně, totiž jedna z žen. Desetkrát, přizvukovali. Dvacetkrát! Padesátkrát! Při této nadsázce stín Westerbyho milosrdně ustoupil do pozadí. A v jistém smyslu i stín George Smileyho. Ten přece několikrát skvěle skóroval, tvrdili. V jeho věku, čekali byste to?

..........

překlad Jiří Hanuš

Další články

Nová kniha Orhana Pamuka vznikla tak, že si kreslil a dělal náčrt. Ostatně, jak se člověk dozví na spisovatelově výstavě v pražském DOXu, turecký nobelista chtěl být spíš malířem než autorem textů.
Ukázky

Morová rána jako hybatel nového románu Orhana Pamuka

Nová kniha Orhana Pamuka vznikla tak, že si kreslil a dělal náčrt. Ostatně, jak se člověk dozví na spisovatelově výstavě v pražském DOXu, turecký nobelista chtěl být spíš malířem než autorem textů.
 | nakl. Argo
Básník Petr Hruška o Miroslavu Fišmeisterovi (1976) napsal: „Málokterým básním nerozumím tak rád jako těm Fišmeisterovým". Autor téměř dvaceti sbírek je osobitým zjevem české poezie. I jeho zatím poslední - Gyöngyhajú lány. Guvernér hlavního města - už názvem dává tušit, že si čtenář užije. Tak třeba ta maďarština - nehledejte, našli jsme za vás. Je to název hitu skupiny Omega, v CZ známého jako Dívka s perlami ve vlasech. Tak a teď hop po hlavě do Fišmeistera.
Ukázky

Perly ve vlasech poezie

Básník Petr Hruška o Miroslavu Fišmeisterovi (1976) napsal: „Málokterým básním nerozumím tak rád jako těm Fišmeisterovým". Autor téměř dvaceti sbírek je osobitým zjevem české poezie. I jeho zatím poslední - Gyöngyhajú lány. Guvernér hlavního města - už názvem dává tušit, že si čtenář užije. Tak třeba ta maďarština - nehledejte, našli jsme za vás. Je to název hitu skupiny Omega, v CZ známého jako Dívka s perlami ve vlasech. Tak a teď hop po hlavě do Fišmeistera.
 | nakl. Malvern
Další Duteurtrův román plný trpké ironie poukazuje na absurditu moderního globalizovaného světa, v němž nadměrná byrokracie a technologická kontrola prostupují všechny aspekty našeho života – včetně toho posmrtného. „Benoît Duteurtre skrývá své hluboké intence pod velmi osobitou směsí ironie a nostalgie; to člověka zavazuje ho číst (nejméně) dvakrát.“ Michel Houellebecq
Ukázky

Byrokracie a technologická kontrola až za hrob

Další Duteurtrův román plný trpké ironie poukazuje na absurditu moderního globalizovaného světa, v němž nadměrná byrokracie a technologická kontrola prostupují všechny aspekty našeho života – včetně toho posmrtného. „Benoît Duteurtre skrývá své hluboké intence pod velmi osobitou směsí ironie a nostalgie; to člověka zavazuje ho číst (nejméně) dvakrát.“ Michel Houellebecq