Ve věku 101 let zemřel poslední český válečný pilot Antonín Fajkus

Ukázka:

Do Americké armády jsem vstoupil přibližně v březnu 1942, kdy situace ve Spojených státech vůbec nebyla dobrá. I když jsme ještě přesně neznali rozsah škod způsobených Japonci při útoku na Pearl Harbor, veřejností už rezonovaly zprávy o bojích na Filipínách, kde japonská armáda doslova deklasovala americké a filipínské jednotky.

Ještě před pádem Filipín jsme se s bratrem rozhodli dobrovolně vstoupit do americké armády. V centru města jsme narazili na plakát u budovy soudu, který lákal k nástupu do armádního leteckého sboru (Army Air Corps) Spojených států. Plakát nás zaujal, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí u letectva.

Bratr Miroslav se rozhodl, že budeme letci, a tak jsme se přihlásili jako letečtí kadeti. Podmínkou k přijetí ale byly alespoň dva roky vysoké školy, což jsme ani jeden nesplňovali – já měl pouze čtyři roky střední školy, a Miles jen dva. Existovala však ještě jedna možnost – složit zkoušku, a pokud uchazeč dosáhl dostatečného skóre, mohl být přijat. V té době jsem měl hodně načteno, takže nebyl problém se tam dostat.

Po narukování jsme museli složit velmi náročnou fyzickou zkoušku, která se nakonec ukázala jako větší překážka, než jsme čekali. Měli jsme sice dobrou fyzickou kondici díky cvičení v Sokole, ale při vyšetření bratrovi zjistili bílkovinu v moči, což znamenalo odmítnutí pro letectvo. Museli jsme se tedy rozdělit.

Miles se pak pokusil dostat k námořnictvu, ale ani tam ho nepřijali. Nakonec skončil u obchodního loďstva, kde nastoupil do služby prakticky vzápětí.

Přílet do Nové Guinee

Náš tábor se nacházel asi tři kilometry od letiště uprostřed džungle. Po příletu nás vyzvedly dva velmi zablácené džípy se stejně zablácenými přívěsy. Všude byla spousta špíny.

Na další podrobnosti si nepamatuji. Vybavuji si jen postel, na které jsem ulehl. Patřila jednomu z kluků, jehož jsem u perutě nahradil. To lehátko bylo ve stanu mezi stromy a křovinami, a nad postelí visela moskytiéra. Postel smrděla potem (ne mým) a nebyla povlečená, bez polštáře – jen samotná nafukovací matrace. Mým polštářem na příští dva roky se stala moje plynová maska s brašnou.

Moje první noc byla strašná. Byl jsem nervózní z prvního dne v nové jednotce, protože jsem vůbec netušil, co mě čeká, a nikdy jsem nežil v podobných tropických podmínkách.

Byla to doslova nezapomenutelná noc. Bylo vedro, nesnesitelné vedro. Nedokážete si ani představit, jak dusno bylo pod tou moskytiérou, skoro žádný vzduch se tam nedostal. Pamatuji si, že jsem se rozbrečel. Snil jsem o tom stát se stíhacím pilotem, ale netušil jsem, že to bude v takových podmínkách. Kolem mě se to hemžilo všelijakými druhy brouků a hmyzu, a když jsem si lehl na postel, snažil jsem se nepřibližovat k okraji, aby mě komáři nepoštípali skrz moskytiéru.

Nová Guinea mě uvítala se vším všudy. Vedle nás tekla malá říčka, která se v noci rozvodnila a způsobila hrozný nepořádek. Když jsem se ráno probudil, bylo vedle mého lehátka patnáct centimetrů vody a moje vojenské boty byly promočené.

Vstávali jsme brzy ráno a už kolem půl páté snídali. Tu první snídani taky nemohu zapomenout – hovězí karbanátky z konzervy a velmi silnou kávu.

Naší první misí byl orientační let, jehož cílem bylo prozkoumat oblast od Lae po Madang. Vedl nás ostřílený pilot kapitán Dannacher. Během letu jsem pozoroval i slavnou silnici Bogajim, táhnoucí se z Madangu do Gusapu. Byla to jediná cesta viditelná ze vzduchu, připomínala mi starou dřevařskou stezku v Michiganu. Zbytek Nové Guineje tvořily jen řeky a džungle. Vypadalo to, jako by tam nebyla žádná civilizace, jako by se svět zastavil před milionem let. Během prvního letu jsme pečlivě prozkoumali terén, ve vzduchu jsem byl dvě hodiny a patnáct minut.

Pak jsem absolvoval takových letů mnoho desítek. Naším úkolem bylo zpočátku sledovat Japonce a létat hlídkové mise podél údolí. Abych trochu přiblížil zeměpis, ostrovem se mezi dvěma horskými pásy vinuly řeky Ram a Sepik. Hora Hagen dominovala na jedné straně a Lae na straně druhé.

Při jedné misi jsme měli doprovázet generála MacArthura při inspekci bojiště. Letěl v Dakotě C-47 a díval se na bojiště dolů z bočních dveří. Já ho neměl možnost vidět zblízka, letělo nás 16 stíhačů, kteří ho kryli, a každý se musel držet své pozice ve formaci.

V březnu 1944 jsme útočili na Wewak téměř každý den. Onen 11. březen se mi zapsal do paměti velmi dobře, protože jsem v boji přišel o velice dobrého kamaráda. Letěli jsme asi ve výšce šesti tisíc metrů, když naší formací proletěl osamocený japonský stíhač. Letěl z ještě větší výšky a nikdo z nás ho dřív nespatřil. Poručík John Gerrity se rozhodl Japonce pronásledovat. Odpoutal se z formace a já ho následoval, protože jsem byl jeho křídlo a měl jsem povinnost s ním zůstat. Letěli jsme rychle dolů, ale nedařilo se nám ho dostihnout. Ten Japončík pilotoval Tonyho (Kawasaki Ki-61), jeden z nejlepších stíhacích letounů, které nepřítel měl. Vyrovnal se přímo nad vodou a zmizel.

Vůbec nevím, co se stalo, ale poručík Gerrity narazil do vln a zřítil se do moře. Prudce jsme se vyrovnávali, takže je možné, že ztratil vědomí a kontrolu nad svým Thunderboltem. Já jsem pozoroval okolí, protože se mi Japonec ztratil. Nemohl jsem ho najít, takže jsem jen přidal plyn, začal stoupat a vrátil se ke své peruti.

Toho dne nás letělo z perutě celkem šestnáct. Kromě jedné ztráty jsme zaznamenali i úspěch. V dalším leteckém souboji jsme spatřili čtyři japonské letouny: tři Tony a jednoho Oscara (Nakadžima Ki-43). Sestřelili jsme tři ze čtyř strojů a všechny si zapsal na konto poručík Robert R. Yeager z Texasu, který se tímto fenomenálním výkonem oficiálně dostal mezi letecká esa, protože dosáhl ve válce mety pěti sestřelů!