Někdy to s tím optimismem vážně přeháním

Ukázka:

2. Koho zajímá rasa… koukej na ty boty! (Emma)

„Tak dobrou, lidi!“ Nejradši bych se zbylými vytrvalci z týmu ještě poseděla, ale holt zítra brzy vstávám, tak se chci dostat do postele v nějakém rozumném čase. Koukám na mobil. Sakra, musím přidat do kroku, jestli mám stihnout svůj bus. Teda to poslední mojito nebyl dobrý nápad. Žbluňká to ve mně, jako bych vypila rybník. I s Rákosníčkem. Ale musím uznat, že tady výborně vaří. Zajímalo by mě, co to bylo za omáčku v tom burgeru. Možná sem někdy vytáhnu Marka. Hrozně mě baví, jak mě sleduje, kdykoliv jíme venku. Sotva se propracuju za polovinu své porce, už vysloveně cítím, jak se snaží odhadnout, jestli to do sebe natlačím všechno. A pokud ne, vždy se s chutí ujme úkolu slupnout zbytek. Jako dítě musel být noční můra školní jídelny. Nebo spíš vepříka, který žil ze zbytků generovaných tou jídelnou, než se tam začal stravovat Marek.

Jej, zabořila jsem se podpatkem do mezery u obrubníku. To mám z toho, že se tu v duchu směju žravosti své drahé polovičky, místo abych koukala na cestu. Ani bych nespočítala, kolik lidí už komentovalo, proč téměř pořád nosím lodičky s vysokým podpatkem. Jasně, není to nejpraktičtější obuv. Ale když měříte ani ne metr šedesát, tak si prostě chcete nějaký ten centimetr na výšku doplnit. A když navíc děsně rádi jíte, nepohrdnete možností si aspoň opticky nějaké to kilo ubrat. A co teprve pozitivní následky dlouhodobého nošení lodiček v podobě skvěle vytrénovaných lýtek! Ovšem nečekala jsem, že se lodičky stanou doslova mým poznávacím znamením. Nakonec, nevybírám si kdovíjak extravagantní modely. A přesto. Nedávno mi líčil Ota, bývalý spolužák z právnické fakulty, že nějací známí pořád tápali, o kom mluví, když se jim snažil připomenout mou osobu popisem „drobná, černovlasá, nosí brýle s tmavými obroučkami“. Velice zdráhavě prý připojil charakteristiku „Vietnamka“. Ani to nepomohlo, což ho překvapilo, neboť v našem ročníku opravdu nebylo moc dívek s asijským vzhledem. Až když z čirého zoufalství pronesl: „Pořád chodila v lodičkách na vysokém podpatku,“ byli ti známí hned doma. Otovi to prý dalo naději, že naše společnost na tom není s rasismem zas tak hrozně.

Potěšilo mě, že váhal s tím, aby mě označil za Vietnamku. Nejsem Vietnamka, ale Češka a je to pro mě důležitá součást identity. Nejsem Vietnamkou z hlediska národnosti, protože jsem se rozhodla pro národnost českou. A nejsem jí ani z hlediska státního občanství, protože když jsem získala občanství české, musela jsem se vyvázat z občanství vietnamského. Odmala jsem doma slýchávala historky, jak ve Vietnamu nic nefunguje bez obálky. Všimné na úřadech je standard, který nikoho nepřekvapí. Podáte třeba nějakou žádost, měsíce čekáte na odezvu. A pak vám někdo po telefonu vysvětlí, že vaše podání sice přichází na řadu, ovšem chcete-li, aby bylo zpracováno, máte dotyčnému poslat nemalý finanční obnos. Jinak vaše žádost skončí zahrabaná někde hodně hluboko pod hromadou jiných. A že takhle může ze začátku fronty na její konec putovat i opakovaně. Existence a naditost obálky prý rozhodují také o tom, jak rychle člověka ošetří třeba v nemocnici. Zdráhám se uvěřit, že by zdravotníci ignorovali i pacienta v kritickém, život ohrožujícím stavu, protože nepředal poplateček za přednostní ošetření. Ale naši se jen ušklíbají mé naivitě.

Neméně fascinující je systém školství. Každé dítě údajně musí chodit na doučování. I když ho objektivně vůbec nepotřebuje. Jelikož na doučování chodí k tomu samému vyučujícímu, který ho učí ve škole v řádných hodinách. A pro toho tvoří příjem z doučování podstatnou část živobytí. Máte inteligentní dítě a nechcete ho na doučování posílat? Bude ve škole dostávat bezdůvodně špatné známky tak dlouho, dokud se vám lekce navíc nezačnou zdát jako dobrý nápad. Dlouho jsem tato vyprávění brala s rezervou, dokud jsem při vyřizování českého občanství nepřišla s vietnamskými úřady do styku sama. Zanechalo to ve mně tak hořkou pachuť, že když bylo konečně po všem, zamávala jsem svým vietnamským dokladům bez jediné špetky lítosti.

Pak už zbývaly jen dva kroky. První – složit český státoobčanský slib. V zápalu nadšení jsem se ho naučila zpaměti, abych posléze zjistila, že text slibu přečte úředník a ode mě se čeká pouze strohé: „Slibuji.“ Druhý – zvolit si novou oficiální podobu jména. Rozhodla jsem se pro přechýlené příjmení. Nejen proto, že se mi tak více líbilo, ale také jsem to považovala za praktické. Odpadnou věčné otázky: „Co z toho je jméno a co příjmení?“ myslela jsem si. Někdy to s tím optimismem vážně přeháním.