Ztroskotá loď - a začne boj o holý život

Píše se rok 1741 a britská válečná loď Jeho Veličenstva Wager ztroskotá uprostřed divoké bouře u pobřeží Patagonie. Přeživší námořníci jsou na pustém ostrově vydáni na milost a nemilost kruté přírodě, čelí mrazu, hladu, zoufalství... A nakonec i sami sobě, když se jejich tábořiště promění v dějiště vzpoury, vražd a kanibalismu.

Přiznávám, že jsem na vlastní oči neviděl, jak loď naráží do skalisek ani jak posádka svazuje kapitána. Rovněž jsem nebyl svědkem zrady ani vraždy. Strávil jsem však celé roky pročesáváním archiválií – vyplavených lodních deníků, tlejících dopisů, polopravdivých novinových článků, dochovaných přepisů ošemetného procesu u vojenského soudu. Především jsem však prostudoval svědectví uveřejněná těmi, kdo události nejen sledovali, ale zároveň jich byli součástí. Snažil jsem se shromáždit všechna fakta, abych se dopídil toho, co se skutečně stalo. Přesto se nelze vyhnout protichůdným a často znesvářeným svědectvím zúčastněných. Rozhodl jsem se tedy rozdíly nezahlazovat a nezastírat již tak mlhavé důkazy, ale představit všechny strany a vynesení verdiktu, posouzení historie, nechat na vás. - David Grann

Ukázka:

8. KAPITOLA

Ztroskotání

Vířící mořská voda natékala do ranhojičovy kajuty, v níž nehybně ležel kapitán David Cheap. Od svého úrazu kajutu nemohl opustit, takže srážku neviděl; poznal však hlasité škrábání, zvuk, kterého se děsí každý komandér – skřípání trupu o skály. V tu chvíli pochopil, že Wager, plavidlo jeho neukojitelných snů, je ztraceno. Věděl, že pokud přežije, čeká ho vojenský soud, který rozhodne, zda loď Jeho Veličenstva uvázla na mělčině „kvůli jeho umíněnosti, nedbalosti, či jiným selháním“. Bude shledán vinným – vinným podle soudu, vinným v očích Ansona, vinným sám před sebou – z toho, že ztroskotal s první válečnou plachetnicí, jíž kdy velel? Skončí tím jeho námořní kariéra? Proč ho první důstojník na nebezpečí neupozornil dříve? Proč ho ranhojič omámil opiem – „bez mého vědomí“, jak Cheap později zdůrazňoval, „proč říkal, že to je jen lék proti horečce“?

Nevyčerpatelná armáda vln pokračovala v útoku a Cheap cítil, jak se trup mezi skalisky otřásá jako chrastítko smrti. Bulkeley vzpomínal: „Čekali jsme, že se loď každou chvíli rozlomí […] prudké otřesy cloumaly všemi na palubě.“ Operace kosti v Cheapově rameni trvala téměř tři hodiny a kapitán stále trpěl obrovskou bolestí. Ke dveřím ranhojičovy kabiny brzy přistoupili Byron a Campbell, promočení jako přízraky z jiného světa. Kadeti Cheapa informovali o proběhlých událostech a pověděli mu o ostrově. Ležel přibližně na dostřel muškety a ze zdánlivě bažinatého, neúrodného, bouřemi bičovaného terénu vyrůstala do husté mlhy horská úbočí posetá křovinatým porostem. Byron prohlásil, že „ostrov neposkytoval jedinou známku osídlení“. Nabízel však možnost úniku. „Mysleli jsme pouze na záchranu vlastního života.“

Cheap jim nařídil, aby čtyři čluny, které byly připoutané k palubě, okamžitě spustili na vodu – jedenáctimetrový dlouhý člun, šestimetrový kutr, sedmapůlmetrovou bárku a pět a půl metru dlouhou jolu. „Jděte a zachraňte všechny nemocné,“ řekl. Byron a Campbell Cheapa prosili, aby na záchrannou loď nastoupil s nimi. On však hodlal dodržet kodex mořeplavce: kapitán opouští loď jako poslední, i kdyby s ní měl jít ke dnu. „Mnou se nezabývejte,“ trval na svém. I námořník John Jones se kapitána pokoušel přesvědčit, aby loď opustil. Cheap mu údajně odpověděl: „Dokud nebudou zachráněny životy celé posádky, můj vlastní nemá žádnou cenu.“ Byron nad Cheapovou statečností žasl: „Vydával v té chvíli rozkazy s neuvěřitelně klidnou hlavou.“ Na jeho odhodlání však bylo cosi znepokojivého, jako kdyby věřil, že svou čest může vykoupit pouze vlastní smrtí.

Voda, šplouchající a vířící, stoupala stále výš a výš. Nad vším se nesl lomoz mužů a  chlapců prchajících z  paluby a úděsné, ohavné skřípání dřeva o kámen. John Bulkeley se snažil spustit přepravní čluny na moře, ale na lodi nezůstal jediný stěžeň, přes který by je mohl nechat vytáhnout, a  dříve spořádanou posádku zachvátila panika a  zmatek. Většina mužů neuměla plavat, a  potýkala se tak s pochmurným rozhodováním – skočit do příboje a pokusit se dostat ke břehu, nebo otálet na rozpadající se plachetnici? Dlouhý člun – největší, nejtěžší a nejdůležitější přepravní plavidlo – ležel rozštípnutý a pohřbený pod troskami. Muži však zjistili, že jeden z lehčích člunů, bárku, mohou odtáhnout po palubě. No tak, rychle! Chyťte ho a zvedněte! Teď, nebo nikdy.

Bulkeley spolu s několika silnými námořníky vyzvedl bárku nad bort a pomocí lan ji spustil na moře. Muži se překotně hrnuli na její palubu, pošťuchovali se a jeden druhého odstrkovali. Někteří z nich dolů seskočili a člun přitom málem převrátili. Bulkeley sledoval, jak muži veslují přes nebezpečné vlny, skrz mlhu a kolem útesů, dokud nedorazili k pláži v záhybu ostrova. Poprvé po dvou a půl měsících stanuli na pevné půdě, a jen co se jí dotkli, podlomily se jim nohy. Bulkeley zatím na Wageru čekal, až se někteří z nich s bárkou vrátí. To však nikdo neudělal. Silně pršelo, od severu svištěl vichr a před sebou hnal zběsilé moře. Paluba se otřásala a Bulkeleymu s ostatními se nakonec tváří v tvář smrti podařilo shodit na hladinu i jolu a kutr. Nejvíce churavé jedince přepravili jako první. Pětadvacetiletý pokladník Thomas Harvey, který na lodi spravoval proviant, zajistil, aby posádka při útěku pobrala co nejvíce zásob. Ty zahrnovaly pár kilogramů mouky schované v nevyčištěném pytli od tabáku, zbraně a munici, kuchařské náčiní a nádobí, kompas, mapy, kroniky dřívějších průzkumníků kvůli navigaci, ranhojičovu truhlu a Bibli.

Po několika hodinách byla evakuována většina posádky; tucet mužů, mezi nimi i tesařův pomocník Mitchell, kterému v očích vždy plál vražedný oheň, však odmítl opustit plavidlo. Kupodivu se k nim připojil i bocman King, člověk, jenž měl na starost dodržování kázně. Muži začali otevírat sudy s pálenkou a dopřávali si, co hrdlo ráčí; zřejmě volili raději smrt při poslední nespoutané pijatyce. „Několik jedinců na lodi bylo natolik lhostejných k nebezpečí, které na ně číhalo, jednalo natolik hloupě a  necitlivě vzhledem k  vlastnímu utrpení,“ vzpomínal Bulkeley, „že propadli nejhorší nekázni a nepřístojnostem.“ Než Bulkeley opustil loď, pokusil se zachránit lodní záznamy. Z vraků se lodní deníky běžně odnášely, aby admiralita mohla později posoudit vinu či nevinu kapitána, ale také prvního důstojníka, loďmistra a ostatních důstojníků. Bulkeley se zděšením zjistil, že mnoho záznamů na Wageru zmizelo nebo bylo zničeno, a to nikoli náhodou. „Máme dobrý důvod se domnívat, že někdo byl pověřen jejich zničením,“ vzpomínal. Někdo, ať už navigátor, nebo možná dokonce vyšší důstojník, chtěl své činy před zraky ostatních utajit. John Byron doufal, že před útěkem z lodi stihne posbírat i své oblečení. Sešel do podpalubí a opatrně se proplétal troskami, zatímco kolem něj stoupala voda. Na hladině pluly pozůstatky starého domova – židle, stoly, svíčky, dopisy, upomínkové předměty – a mezi nimi i mrtvoly. Když se dostal hlouběji, trup se podvolil náporu vln a dovnitř se nahrnula voda. „Musel jsem se vrátit na můstek, aniž jsem zachránil jediný hadr. Zůstalo mi jen to, co jsem právě měl na holé kůži,“ poznamenal.

Navzdory nebezpečí cítil povinnost vrátit se pro kapitána Cheapa, a tak se spolu s několika důstojníky brodil přívalem vody až k ranhojičově kajutě. Byron a ostatní kapitána opět prosili, aby odešel s nimi. Zeptal se, zda už byli všichni ostatní převezeni do bezpečí. Vysvětlili mu, že ano, až na menší neposlušnou partu, která se rozhodla zůstat. Cheap naznačil, že počká. Až poté, co odpřisáhli, že se pomatence pokoušeli zachránit všemi možnými prostředky – a že už pro ně nelze víc udělat –, Cheap z lůžka zdráhavě vstal. Přestože si pomáhal holí, sotva se belhal; Byron s pár dalšími muži ho podpírali, zatímco jiní se chopili jeho námořní truhly, v níž vedle skrovného majetku ležel jmenovací dopis od Ansona. „Pomohli jsme mu do člunu,“ vzpomínal Campbell, „a odvezli jsme ho na souš.“

Trosečníci se choulili na pláži ve studeném, neúprosném dešti. Cheap spočítal, že z původní posádky Wageru čítající 250 mužů jich přežilo 145. Byla to vyčerpaná, churavá, otrhaná banda ubožáků. Při pohledu na ně si člověk pomyslel, že ztroskotali už před dávnou dobou. Byl mezi nimi Byron, už sedmnáctiletý, a také Bulkeley, bezpáteřní první důstojník Baynes, pyšný kadet Campbell, Byronovi druzi Cozens, který v jednom kuse nasával, a Isaac Morris, zručný tesař Cummins, lodní hospodář Harvey, mladý statný ranhojič Elliot, jehož Cheap i přes nesouhlas s  podáním opia považoval za přítele, a  námořní veterán Jones. A rovněž loďmistr Clark a jeho syn; dále také osmdesátiletý kuchař, dvanáctiletý chlapec, svobodný černošský námořník John Duck a Cheapův věrný sluha Peter Plastow. Zahynulo mnoho vojáků, ale jejich kapitán Robert Pemberton přežil, stejně jako jeho poručík Thomas Hamilton, který uměl skvěle zacházet s dýkou a byl jedním z nejbližších Cheapových spojenců.

Na ostrově leželo i pár nemohoucích. Cheap netušil, kde přesně se ocitli ani co by na ně mohlo číhat v okolí. Zdálo se však silně nepravděpodobné, že by se zde někdy mohla zjevit evropská loď, která by si jich všimla. Skončili odříznutí a ztracení. „Je přirozené, že muži si před ztroskotáním ze všeho nejvíc přáli dostat se na pevninu,“ napsal Byron a dodal: „Bylo to velká, milosrdná záchrana před okamžitou zkázou. Záhy jsme se však potýkali s mokrem, zimou a hladem a veškeré prostředky, které by tyto neduhy mohly vyléčit, se nacházely v nedohlednu.“ 

..............

překlad Filip Drlík