Argonauti Maggie Nelson - vlastní zkušenost s genderovou tranzicí, těhotenstvím i vznikem nekonvenční rodiny

Maggie Nelson (1973) je americká spisovatelka. Byla popisována jako autorka bořící žánry, vzpírající se klasifikaci. Zabývá se autobiografií, uměleckou kritikou, teorií, feminismem, queerness, sexuálním násilím, dějinami avantgardy, estetickou teorií, filozofií, vědeckými pracemi a poezií.

Ukázka:

Nemocná láskou mžourám z podlahy kanclu na kamarádku, jak u stolu scrolluje přívalem svítivých informací, které nechci vidět. Chci tě tak, jak tě nevidí nikdo jiný, chci tě tak blízko, že potřeba třetí osoby zcela odpadne. „Hele, tady citujou Johna Waterse: ‚Je velmi pohledná.‘ Tak možná říkej ‚ona‘. Jakoby, říká to i John Waters.“ Asi tak před sto lety, protočím na ni z podlahy panenky. Mohlo se to změnit.

Když jste se Silasem Howardem psali By Hook or by Crook, film o butch dvojce, co se navzájem oslovuje v mužském rodě, ale ve vnějším světě večerek a autorit se oběma říká „ona“, nešlo o to, že kdyby se vnější svět dovzdělal a začal je označovat jimi preferovaným zájmenem, všechno by bylo jako v pohádce. Protože kdyby je lidi zvenku oslovovali v maskulinu, byl by to „on“ jiného druhu. Slova se mění podle toho, kdo je vyslovuje; s tím se nedá nic dělat. Nepomůže jen vymyslet nové výrazy (boi, cisgender, andro-buzna) a pak se pokoušet ztělesňovat jejich významy (i když i v tom je samozřejmě síla a pragmatismus). Je taky třeba všímat si velkého množství možných užití a kontextů, všímat si křídel, na kterých umí každé slovo létat. Jako když šeptáš Jsi jenom díra, co se mnou nechává naplnit. Jako když říkám manžel.

Brzy poté, co jsme se dali dohromady, nás k sobě někdo pozval na večeři a jedna (podle všeho heterosexuální, nebo přinejmenším heterosexuálně vdaná) žena, co se s Harrym už nějaký čas zná, se ke mně nakloní a ptá se: „Hele a ty jsi měla ženský už před Harry?“ Vyvede mě to z míry. Nenechá se odradit a povídá: „Heteračky se na Harry vždycky lepily.“ Je Harry žena? Jsem já heteračka? Co mají předchozí vztahy, které jsem měla „se ženskýma“, společného s tím naším? Proč musím myslet na jiné „heteračky“, co se lepily na mého Harryho? Není jeho sexuální síla, o které už teď tuším, že je kolosální, jen nějaké kouzlo, jemuž jsem propadla a ze kterého se proberu opuštěná, až mě nechá a půjde si svádět někoho dalšího? Proč se mnou tahle v podstatě cizí žena takhle mluví? Kdy už se Harry vrátí ze záchodu?

Jsou lidi, které rozčiluje, že se Djuna Barnes údajně neidentifikovala jako lesba a říkala, že „jen milovala Thelmu“. Něco podobného prý tvrdila i Gertrude Stein, byť trochu jinými slovy, o Alice. Chápu, proč je to politicky k vzteku, ale mně to odjakživa připadá i trochu romantické – nechat individuální zkušenost touhy převážit nad tou kategorickou. Ta věc s Barnes mi připomněla, jak historik umění T. J. Clark obhajoval svůj zájem o Nicolase Poussina, malíře z 18. století, před imaginárními kritiky: „Tvrdit, že za-bývat se Poussinem je nostalgické či elitářské, je jako tvrdit, že zabývat se člověkem, kterého na celém světě nejvíc miluji, je ‚hetero-(případně homo-) sexistické‘, ‚exkluzivistické‘ nebo ‚majetnické‘. Ano, může být: možná to zhruba splňuje tyto parametry a je to škoda; nicméně onen zá¬jem sám o sobě je možná i přesto komplexnější a lidštější – možná v sobě i přesto nese hlubší lidskost a soucítění – než zájem, jenž není kontaminovaný žádným afektem či nutkáním.“ Kontaminace v tomhle případě, jako i v jiných případech, nediskvalifikuje, nýbrž vytváří hloubku.

Mimoto každý ví, že Barnes a Stein měly kromě Thelmy a Alice vztahy s dalšími ženami. Věděla to i Alice: prý tak moc žárlila, když se dozvěděla, že Stein ve svém raném románu Q. E. D. nepřímo pojednává o milostném trojúhelníku, jehož součástí byla spolu s jistou May Bookstaver, že si, když redigovala a strojově přepisovala básnickou sbírku Stanzas in Meditation, našla všechny možné i nemožné vychytralé způsoby, jak z textu Gertrude Stein vypustit každičký výskyt slova May nebo may, a mimoděk se tak stala spoluautorkou.

V únoru jezdím autem po městě a prohlížím si jeden byt za druhým. Snažím se najít bydlení, kam se vejdeme my oba i tvůj syn, se kterým jsem se zatím nepotkala. Nakonec se objeví dům na kopci s lesklými tmavými parketami, výhle¬dem na horu a moc drahým nájmem. V den pře¬vzetí klíčů se spolu v záchvatu blažené závratě vyspíme na tenké dece položené na dřevěné podlaze naší budoucí první ložnice.

A ten výhled. Možná jen hromada šutrů se stojatou louží navrchu, ale po dva roky to je naše hora.

A pak najednou tvému synovi skládám prádlo. Jsou mu čerstvě tři. Ty ponožtičky! Ty maličkaté slipy! Žasnu nad nimi, každé ráno mu dělám vlažné kakao, ve kterém je prášku, co by se za nehet vešlo, hodiny si s ním hraju na padlého vojáka. Padlý voják se hroutí k zemi v plné zbroji – s blyštivou kroužkovou přilbou, mečem, pochvou, končetinou zraněnou v bitvě, ovázanou šálou. Poprášit ho léčivým práškem a probrat ho zase k životu může jedině hodná modrá čarodějnice. Mám dvojče, které je zlé; tohle zlé dvojče ho zahubilo jedovaným modrým práškem. Teď jsem tu ale já, abych ho vyléčila. Leží bez hnutí, oči zavřené, na tváři velmi nenápadný úsměv, když odříkávám svůj part: Kde se vzal, tu se vzal, malý vojáček! Jak mohl zbloudit tak daleko od domova? Není on těžce zraněn? Bude laskavý, nebo ukrutný, až se probudí? Pochopí, že jsem hodná, nebo si mě splete s mým zlým dvojčetem? Co jen mám říct, abych ho oživila?

........

překlad Alžběta Ambrožová