Blaschka - příběh mořských živočichů ze skla

Štěpán Kučera (1985) vystudoval žurnalistiku a mediální vědu na Karlově univerzitě v Praze a pracuje jako redaktor literární přílohy Salon deníku Právo. Jako autor je mimořádně všestranný, vydal několik sbírek povídek, mezi nimiž je i Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (Judas war ein Ufo … und andere Geschichten, 2016). Jako spolueditor a spoluautor se podílel na česko-polské antologii Z obou břehů/Z obu brzegów (Z obou břehů, 2023). Ve své knize Gablonz/Jablonec (2022, německý překlad Mirko Kraetsch) listuje v kronice svého rodného města v letech 1900 až 2020 a vytváří živý, citlivý a originální portrét tohoto do roku 1945 multikulturního a dvojjazyčného města.

Ukázka:

Kdyby nebylo nic

„Stejně je nespravedlivost, že jednou vybuchne Slunce a skončí svět,“ řekne syn, když stoupáme ulicí k lesu.
„To vám říkali ve školce?“ divím se. „To se stane až za strašně dlouho.“
„A nebylo by lepší, kdyby nebylo nic?“ napadne syna.
„Jak nic?“
„No nic. Nikdo by neumřel a Slunce by nevybuchlo.“
„To by pak nebylo ani nic krásnýho,“ řeknu, ale líbí se mi, že syna taková věc napadla, když se mu teprve kývou mléčné zuby. Já podle statistické naděje dožití zrovna překročil půlku života. 
Stoupáme ulicí k lesu, jdeme za babičkou, dědou a prababičkou. Je Květná neděle, z nebe chvíli svítí slunce, co zatím nevybuchlo, chvíli padají spršky sněhových krup. V mokré trávě u cesty leží mrtvý čížek. Možná narazil do nějakého skla.

Leopold

„Mnoho lidí si myslí, že máme nějaký tajný aparát, který nám umožňuje jednoduše tvarovat sklo do těchto forem, ale není to tak. My máme cit. Můj syn Rudolf ho má víc než já, protože je můj syn a ten cit roste s každou další generací. Říkám často lidem, že jediný způsob, jak se stát dovedným tvůrcem skleněných modelů, je mít dobrého pradědečka, který miloval sklo; ten pak musí mít syna se stejnými zájmy, tedy vašeho dědečka. A ten zas musí mít syna, vašeho otce, který vášnivě miluje sklo. Vy coby jeho syn pak můžete vyzkoušet svoje schopnosti a je jenom vaše vina, pokud neuspějete. Ale když nemáte takové předky, vaše vina to není. Můj děd byl nejznámější sklář v Čechách a dožil se osmdesáti tří let. Můj otec se dožil podobného věku a Rudolf doufá, že má ruka bude pevná ještě mnoho let.“

Leopold Blaschka v roce 1885, deset let před svou smrtí, jak jeho slova zachytil profesor G. L. Goodale v dopise Mary Lee Wareové, 1889
 

To není chobotnice

Když jednoho dne vlastně náhodou na obrazovce počítače uvidím chobotnice, medúzy a další obyvatele moří, jak je ze skla vytvořili Leopold a Rudolf Blaschkovi, je to láska na první pohled. Nejdřív jenom žasnu nad tou krásou. Otec a syn Blaschkovi se s nadlidským úsilím přiblížili tomu, co v přírodě vzniká bez ustání a bez zjevné námahy. Nejenom v mořích; jak později zjistím, z dílny Blaschkových pocházejí stejně dokonalé modely přírodnin, které jsou nám blíž – včel, trav, mechů, hnijících jablek. Když se vystaví v muzeích, vynikne symetrie těl mořských mřížovců i žilnatiny listů, půvab obrazů stvořených cizopasnou houbou, protože je vidíme jako dílo.
„V umělci, který se odváží příliš těsně přiblížit dokonalosti přírody, je nevyhnutelně něco mytologického a pyšného – stíny Babylonu, Arachné, Ikara, nemluvě o klonované ovečce Dolly. Blaschkovi si hráli na Boha a jejich úspěch je zneklidňující,“ píše se v jednom z internetových článků. Z těch fotografií mořských bezobratlých na obrazovce počítače jde těžko poznat, jestli jsou to skutečná zvířata, nebo modely. Je to zrada obrazů na druhou, ne chobotnice, ale znak. Co všechno označuje, doufám zjistit.