Žvýkačka Niny Simone a ten houslista a kytarista od Nicka Cavea

Warren Ellis (1965) je australský hudebník a skladatel. Proslul především jako člen kapel The Dirty Three a Nick Cave & the Bad Seeds, v níž působí už od roku 1994. Vyniká především svou expresivní hrou na housle, ale postupně přidal mnoho dalších hudebních nástrojů a pro Nicka Cavea se stal klíčovým spolupracovníkem. Společně vytvořili také celou řadu ceněných filmových soundtracků (Proposition, Země bez zákona...). Vedle hudební tvorby se věnuje i psaní a ve své literární práci často propojuje osobní zkušenost s úvahami o hudbě a umění.

Ukázka:

Nick: „Pamatuješ si na ten koncert Niny Simone?“

Warren: „Jo.“

Nick: „Bylo to, do prdele, dobrý, že jo?“

Warren: „Jo, bylo to úžasný… Viděl jsem pěknejch pár koncertů. Ale tohle byl asi jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem kdy viděl.“

Nick: „Vzpomínáš si, jak než začala hrát, vyndala z pusy žvýkačku?“

Warren: „Hmm.“

Nick: „Prostě se tam jen tak posadila, vytáhla žvýkačku z pusy a přilepila ji pod klavír.“

Warren: „Na klavír, jo.“

Nick: „A prostě prásk! Rozjela koncert na plný pecky!“

Warren: „Já tu žvýkačku mám… jo, mám ji v…“

Nick: „Moment, ty jsi ji čmajznul?“

Warren: „Jo, čmajznul jsem ji. Šel jsem na pódium a čmajznul ji po…“

Nick: „Počkej, to jako vážně?“

Warren: „Jo. Mám ji v ručníku, kterým si utírala čelo.“

Nick: „No do prdele. Teď fakt žárlím.“

To bylo poprvé, kdy jsem o žvýkačce veřejně promluvil, a bylo zvláštní, že se v té chvíli zdálo, jako by to teprve teď byla skutečnost. Často jsem něco takového cítil už dřív při práci na hudbě ve studiu, jak ožívaly nápady, nacházely si význam a žily vlastním životem mimo své stvořitele. Stačilo sledovat, jak ty nápady oslovují jiné lidi a objevují nový život, a pak nad nimi ztrácet kontrolu, když se dostávají na veřejnost. Když šel ten dokument do distribuce, kladli lidé otázky. Například takové:

„Opravdu jste bydlel v tom domě na útesu?“

„Jak děláte těstoviny s úhořem?“

„Je pravda, že jste čmajznul tu její žvýkačku?“

„Máte ji pořád?“

„Jakou má barvu?“

„Jak je velká?“

„To je asi vtip, že jste jí čmajznul žvýkačku a nechal si ji, ne?“

„Jakou má příchuť?“

„Žvýkal jste ji někdy?“

Žvýkačka byla skutečná; zbytek byla ke zklamání spousty lidí už jen celuloidová pravda. Nikdy jsem nevařil žádné jídlo z úhoře a v tom domě jsem ani jednou nepřespal. Dorazil jsem na natáčení docela nervózní z toho, jak budu vařit a mluvit. Iain Forsyth, jeden z režisérů, moji nervozitu vycítil, a já mu vysvětlil, z čeho mám obavy. Vzal si mě stranou a prohlásil: „Je to film, Warrene. Nemusíš ve skutečnosti nic vařit,“ a ukázal na člověka, který připravoval jídlo v kulisách kuchyně. Když se ostatní dozvěděli o existenci žvýkačky, nálada se změnila. Přemýšlel jsem o tom, kolik malých tajemství musí ve vesmíru čekat na své odhalení. Kolik lidí má tajná místa s opuštěnými sny, plnými zázraků.

Šel jsem k šuplíku v podkroví, vzal odtamtud igelitku z Tower Records a vytáhl z ní ručník. Rozbalil jsem ho. Žvýkačka v něm byla. Vypadala tak, jak jsem si ji pamatoval. Posvátné srdce, Buddha. Roztomilý králíček na měsíci vymlacující rýži k přípravě omoči s pomocí dřevěného kladívka, jehož Japonci vídají za úplňku. Afrika. Welcome Nugget. Kdysi jsem viděl Krista na kříži, s koleny vytočenými do strany.

Otisk jejích zubů byl stále patrný. Byl jsem překvapený a zároveň jsem pociťoval úlevu. Moje imaginace se tímto směrem často ubírala a hledala útěchu. Sám ve svých představách. Představoval jsem si ji vtisknutou do ručníku. Tryskající krev.

Od roku 2013 jsem ručník, který obsahoval její žvýkačku, nikdy nerozbalil. Byla dvě období, kdy jsem se na ni nepodíval vůbec. Žvýkačku jsem čmajznul na jejím koncertě v londýnské Royal Festival Hall v roce 1999. Mezi lety 1999 a 2004 jsem se do tašky díval pravidelně. V letech 2005 až 2013 jsem ji neotevřel. Potom od roku 2013 do roku 2019 jsem ji už znovu taky neotevřel. Nechtěl jsem žvýkačku vyrušovat. Když mě Nick v roce 2019 požádal, abych ji představil na výstavě, musel jsem zkontrolovat, že je pořád na svém místě. Posledním člověkem, který se jí dotýkal, byla Nina Simone, její sliny a otisky prstů zůstaly bez poskvrny.

Z představy, že je žvýkačka pořád v jejím ručníku, jsem čerpal sílu. Jako poslední výdech Thomase Edisona uzavřený v zapečetěné zkumavce a uložený v Muzeu Henryho Forda v Michiganu. Když Edison umíral, Henry Ford zatelefonoval Edisonovu synovi a požádal ho, jestli by mohl zachytit poslední výdech slavného velikána. Přistavil tudíž k posteli regál se zkumavkami, a když Edison dodýchal, zkumavky zazátkoval. Neviditelné, nedotknutelné, představivost podnícená ničím. Právě takové nic dokáže imaginaci zaujmout. Kolektivní imaginaci. Památka na jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem v životě viděl. Mé pojítko s ženou, jíž se dotkla ruka Boží. Doktorka Nina Simone. V jisté chvíli mi došlo, že žvýkačka musí podlehnout zkáze, a ta myšlenka byla nesnesitelná. Dával jsem přednost představě, že tam pořád je, než abych zjistil, že už ztrouchnivěla. Něco na způsob Schrödingerovy kočky. Nechtěl jsem vědět, že už tam není. Vzpomínám si, jak jsem se v sedmi letech díval ve škole na obrázky Lochnesské příšery, Bigfoota a víl z Cottingley. Atmosféra ve třídě se změnila. Jak byste vůbec mohli zpochybňovat jejich přesvědčivost a proč byste se chtěli dozvědět, že nejsou skuteční? Z představy, že žvýkačka tiše leží zabalená v ručníku v igelitce a čeká na nějakou podobu sdílení, jsem čerpal velkou útěchu. Domníval jsem se, že vždy, když tašku otevřu, kousek duše Niny Simone se vytratí. Ta představa byla v mnoha ohledech důležitější než žvýkačka sama.

Teď tady ležela přede mnou.

Díval jsem se na ni a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jednoho dne, až tady nebudu, skončí tahle posvátná věc vyhozená v popelnici. Napadlo mě, že výstava nabízí nečekanou příležitost dostat Nininu žvýkačku z mé sféry vlivu, jako bych ji měl u sebe už dost dlouho a byl jsem požádán, abych ji propustil a ona mohla přispět k většímu dobru. Předat ji dál. Zřejmě nastal čas, aby se vydala do světa. V té chvíli jsem si ve skutečnosti nelámal hlavu s tím, co to všechno znamená, nebo co by to mohlo znamenat pro někoho jiného. Pro mě ta žvýkačka vždycky představovala cosi navýsost osobního, po boku dalších symbolů, které mě postrkovaly, když jsem byl na dně. Neviditelné síly. Víra a naděje. A Nick byl podle všeho nadšený, že by mohl mít žvýkačku na své výstavě: „Určitě tam musí být, Wazi!!“ řekl mi o měsíc později nad konvicí čaje Lady Grey ve studiu Retreat v Ovingdeanu, kde jsme pracovali na zvukovém doprovodu k výstavě.

.........

překlad Ladislav Šenkyřík