Farah Páhlaví - příběh císařovny, manželky posledního íránského šáha

Přivede na svět čtyři děti a přitom plní úkoly, které se od panovnice očekávají: věnuje se kultuře, charitě, setkává se s obyvateli své země, reprezentuje ji v cizině... O dvacet let později se sláva mění v noční můru: demonstrace, krvavé bouře, spěšný odjezd již vážně nemocného šáha, exil bez možnosti najít trvalé útočiště, protože s novým íránským režimem, s režimem ajatolláhů, chtějí zůstat zadobře všechny státy světa. USA šáha přijmou kvůli nutné operaci, ale islamisté si chtějí vynutit jeho vydání do Íránu a zajmou diplomaty amerického velvyslanectví v Teheránu. Rodina se přesouvá do Panamy, ovšem ani tam nejsou v bezpečí, nakonec najdou útočiště v Egyptě, kde šáh záhy zemře. Život pokračuje dál, děti dospívají, svět se proměňuje – a jméno Rezá Pahlaví se opět objevuje v titulcích světových médií.

Ukázka:

Odjížděli jsme tedy „na dovolenou“, mizeli ze scény, aby se všichni mohli vzpamatovat, aby nenávist měla dost času opadnout. Za pár týdnů lidé pochopí… Ano, musíme tomu věřit, musíme věřit v budoucnost. Za žádnou cenu jsem nechtěla propadnout zoufalství. Uplynulo pár minut bolestného napětí a potom král dostal zprávu, že madžlis (parlament) schválil jmenování Šápúra Bachtijára. Ten se co nevidět dostaví na letiště vrtulníkem. Skutečně, po chvíli jsme viděli, jak se snesl z oblohy, přikrčil se pod listy helikoptéry, pročísl si knír, upravil oblek a došel až k pavilonu. Do provázel ho předseda parlamentu Džavád Sajjid.

Oba muži se nám uklonili a velice dojatě pozdravili. „Vše je nyní ve vašich rukou,“ řekl tiše manžel panu Bachtijárovi. „Doufám, že dojdete úspěchu, poroučím vás Bohu, Íránu a vašim schopnostem.“ O sedmatřicet dní později, chtěl-li uniknout smrti, musel uprchnout i Šápúr Bachtijár, svržený při nástupu první islámské vlády jmenované ájatolláhem Chomejním. Teheránský imám džom’e, doktor Hasan Emání, jenž byl přítomen u každého našeho odletu, aby odříkal tradiční modlitby, se v onen hrozný den na letišti neukázal. Později se tvrdilo, že tento náš blízký duchovní nenadále prozřel a svou nepřítomností chtěl vyjádřit, že nás odsuzuje. Pravda byla mnohem truchlivější: ležel v nemocnici a o pár týdnů později zemřel v Ženevě.

Nyní jsme již mohli odletět. Bojujíce s větrem jsme vykročili k modrobílému Boeingu 707 zvanému „šáhin“ (jestřáb), s nímž jsme obvykle cestovali na oficiální návštěvy. Těsně před schůdky se král otočil a doprovodná skupinka znehybněla. Stáli tváří v tvář a mně ten okamžik utkvěl v paměti jako chvíle nesnesitelného pohnutí. O statečnosti přítomných důstojníků, pilotů, dvorských osobností a členů Císařské gardy nebylo pochyb, a přece jsme cítili, že srdce jim svírá nepopsa telná úzkost. Jeden po druhém, tváře zality slzami, políbili králi ruku. Slzy v očích měl i Šápúr Bachtijár, přestože králův odjezd si vyžádal právě on. „Důkazy věrnosti poskytnuté v okamžiku odjezdu mne hluboce do jaly,“ napsal později král ve svých Pamětech. „Rozhostilo se mučivé ticho přerušované vzlykáním.“

Konečně jsme nastoupili na palubu, následováni několika osobnost mi, které chtěly odletět s námi. Patřil k nim šéf protokolu Amír Aslan Afšar, dále Kambíz Atabaj, jehož otec Abolfath Atabaj sloužil nejprve Ahmadu Šáhovi a Rezá Šáhovi a později i manželovi, a také plukovní ci Kjumars Džahánbíní a Jazdán Nevísí. Posledně jmenovaní společně s poddůstojníky Císařské gardy zajišťovali naši osobní bezpečnost. Připojili se i další lidé, pracující v našich službách dlouhá léta. Na poslední chvíli, když jsem si uvědomila, že s námi neodlétá žádná žena, jsem se zeptala dětské lékařky našich čtyř dětí, doktorky Liusy Pirnia, k níž mě vázalo i pokrevní příbuzenství, zda by mě na této cestě s nejistým koncem nechtěla doprovázet. Souhlasila okamžitě, rozloučila se s rodinou a na palubu nastoupila jen s kufrem oblečení. Letěl s námi i náš kuchař. V předtuše, že opouští Írán a jeho kulinářské zvyklosti na dlouhé měsíce, vezl si tento nadmíru svědomitý muž s sebou sadu obrovských měděných hrnců a velké pytle cizrny, rýže, čočky…

Každý se zkrátka chytal svého stébla. Jakmile nastoupil, usedl král do pilotní kabiny. Pilotování odjakživa patřilo k jeho nejmilejším koníčkům. A tak navzdory skleslosti, nebo možná právě kvůli ní, se chtěl ujmout řízení letu, jenž ho měl navždy vzdálit Íránu a vyrvat ho jeho přívržencům. Na start si vůbec nepamatuji, síla předchozích prožitků mi příliš otupila smysly, ale současně jsem pociťovala tajnou hrdost nad tím, že jsem se nezhroutila. Manžel pilotoval po celou dobu letu nad íránským územím, ale jakmile jsme opustili náš vzdušný prostor, předal řízení a vrátil se do prostoru pro cestující. V té chvíli jsem si plně uvědomila hloubku propasti, do níž nás uvrhly dějiny, a jala mě jistota, že se zblázním, pokud okamžitě něco nepodniknu, cokoli, čím bych se postavila na odpor, a napadlo mě, že zavolám svět na pomoc naší nešťastné zemi. Nechali jsme za sebou skupiny vzdorující vzbouřencům, neměly však prostředky a brzy se zřejmě dočkají pronásledování. Neodkladně potřebovaly zajistit přísun pomoci, a tak jsem chtěla vyburcovat hlavy spřátelených států. Okamžitě jsem požádala krále, aby mi dovolil rozeslat poselství některým z nich. Chvíli se na mě díval takovým zvláštním způsobem a potom, zjevně nerad, souhlasil. S pomocí Amíra Aslana Afšara jsem se tedy pustila do sepisování výzev.

..........

překlad Danuše Navrátilová