Píseň z pytlíku na zvratky je uměleckou kronikou Nickova turné s kapelou Bad Seeds po dvaadvaceti severoamerických městech během léta 2014. Sestává z deníkových záznamů, dávných vzpomínek, intimních úvah, fantaskních představ, písňových textů a básní. Kniha se zrodila povětšinou ve vysokých nadmořských výškách, když si během turné v letadle zapisoval poznámky, texty a básně na pytlíky na zvracení.

Ukázka:

V Denveru si koupím Sbírání vlny, hezkou knížečku od Patti Smith, kde píše o tom, že má jakýsi tlumok, do kterého si dává suvenýry – rubín, lžičku, součástky z vysílačky. Fajn se to čte pod modrou oblohou na lavičce na Colfaxově ulici v Denveru. Prostě krása, Patti!

Popadnu ji za copánky a šoupnu do blinkacího pytlíku.

Podívám se dovnitř.

Vidím tam mrňavou Gertrudu Steinovou a Emily Dickinsonovou. Vidím miniaturního Philipa Larkina, jak tlačí sekačku na trávu, a maličkého vrásčitého W. H. Audena. Vidím tam trpaslíka převlečeného za Johna Berrymana s kostí v nose a spoustu dalších lidí. Zmenšeného Elvise z pozdního období, mrňavého Johna Lee Hookera v ponožkách s hvězdami a pruhy, maličkého Jamese Browna v extázi a Hanka Williamse s prohnutými zády, na hlavě kovbojský klobouk značky Resistol.

Jsou tu i dopravní policistky, místo plácaček mají kopí a na nich naražené své vlastní hlavy, aby mne provedly těmito ztracenými a osamělými dálnicemi dnešní noci až do vašich náručí.

A v jednom z temných, depresivních koutů mého pytlíku na zvratky sedí drobounký Bryan Ferry v modrých plavkách, v hrabství West Sussex v létě roku 2000.

•

Z modři a žáru té širé oblohy se mojí ženě udělalo zle. Byla v osmém měsíci těhotenství s dvojčaty, nateklá, věčně zadýchaná, naprosto nepodobná té štíhlounké ženě, kterou jsem si vzal před rokem. Vystoupila z auta, nádherná trpící slonice, vystoupila na příjezdovou cestu u domu Bryana Ferryho.

Jeli jsme na návštěvu za jeho manželkou Lucy. Bryan byl pracovně mimo domov. Oddychl jsem si. Komu by se chtělo setkávat se s idoly z dětství?

Lucy nás provedla okolo domu. Viděli jsme oplocenou zahradu v květu, sad plný jablek, vlaštovky a jiřičky, hříbě skotačící na poli.

V poledním slunci mi ženy připadaly bílé jako sněhové vločky. Odpojil jsem se a našel bazén obklopený vysokým živým plotem. Sundal jsem si sako, uvelebil se na rozkládacím lehátku pod slunečníkem a usnul.

Když jsem procitl, zjistil jsem, že v bazénu stojí Bryan Ferry, na sobě plavky. Byl bílý jak křída, pohledný, nehybný.

Za poslední tři roky jsem nenapsal ani jeden song, pronesl.

Jak to? Co se stalo? řekl jsem.

Nejistě rozhodil rukou kolem sebe.

Není o čem psát, řekl.

Odrazil se od břehu.

V noci jsem sedl ke stolu a psal jako šílený – stránku za stránkou – píseň za písní – nešlo se zastavit! Nešlo zastavit ani vzlyky. A horké slzy stékající po tvářích.

Co se děje, kotě? zeptala se moje žena sedící v posteli.

Jsem zkurvenej upír! zaúpěl jsem, v hlavě Bryana Ferryho a jeho nalité květy, skotačivé koně a hejna vlaštovek, bazén za živým plotem a báječnou ženu.

Ale ne, nejsi. Pojď za mnou, řekla.

Vlezl jsem do postele a ona odhrnula peřinu.

Poslechni si je, řekla.

Přiložil jsem ucho k jejímu nafouklému břichu, jejímu tlumoku, a zaposlouchal se. Slyšel jsem maličké uvězněné lidi, kteří tam plavou dokola.

Vyžírají mě zevnitř, řekla.

Ti se mají, opáčil jsem.

Myslím to vážně, řekla.

Jenže usnula. Vylezl jsem z postele, přelezl podlahu a po dřevěném ostění se vyšplhal až k obkládanému stropu. Přitiskl jsem k němu ucho a poslouchal. Bylo slyšet, jak se v horním patře scházejí lidé. Strop se otřásal. Poznával jsem hlasy dávných spolupracovníků, z doby před mnoha lety. Zněli vyčerpaně, asi jako kdyby jim docházel kyslík anebo z nich někdo vysál krev. Bylo slyšet, jak pláčou, nadávají a navzájem se utěšují.

Usnul jsem.