Ukázka:

Při srovnávání sovětského a nacistického režimu politoložka Hannah Arendtová v roce 1951 postřehla, že samo přetrvání faktů „závisí na trvání netotalitního světa“. Americký diplomat George Kennan formuloval totéž zjištění roku 1944 v Moskvě jednodušeji: „O tom, co je pravda a co lež, tady rozhodují lidé.“

Není tedy pravda ničím víc než dohodou mocných, anebo pravdivé historické záznamy přece jen dokážou odolat politickým tlakům? Nacistické Německo i Sovětský svaz se snažily ovládnout dějiny jako takové. Sovětský svaz byl státem s marxistickou ideologií a jeho vůdci se prohlašovali za inženýry dějin. Nacionální socialismus byl apokalyptickou vidinou totální transformace a v praxi ho uplatňovali lidé přesvědčení o tom, že vůle a rasa odvrhnou břímě minulosti. Dvanáct let nacistické a čtyřiasedmdesát let sovětské moci jistě mohutně zatížily naši schopnost posuzovat světové dění. Mnozí z nás soudí, že zločiny nacistického režimu byly tak nesmírné, že ho staví mimo dějiny, což je znepokojivá ozvěna Hitlerovy víry potírající veškerá fakta. Jiní tvrdí, že Stalinova zvěrstva byla sice strašlivá, nicméně že je ospravedlňovala potřeba vytvořit nebo obhájit pokrokový stát. V tom zaznívá Stalinova představa, že dějiny mají jediný možný průběh, kterému on porozuměl a který s odstupem času jeho politiku legitimizuje. Jestliže však historii nebudeme budovat a bránit na zcela odlišných základech, shledáme, že Hitler a Stalin nadále určují způsob, jímž na jejich činy pohlížíme. Jaké základy by to mohly být?

Ačkoli se tato kniha snaží vylíčit vojenské, politické, ekonomické, společenské, kulturní i intelektuální dějiny, její tři základní přístupy znějí prostě: princip, že se žádná minulá událost nevymyká historickému porozumění ani dosahu historického bádání; přesvědčení, že vždy existuje alternativa a že se lidské konání vyznačuje neomezenou možností volby; a nakonec náležitá chronologická pečlivost s ohledem na všechny stalinistické a nacistické akce, které způsobily smrt obrovského počtu civilistů i válečných zajatců. Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší, nýbrž geografii lidských obětí. Krvavé země nepředstavovaly reálné ani smyšlené politické území – byl to jednoduše prostor, kde prováděly své smrtící dílo nejvražednější evropské režimy. Národní dějiny  – židovské, polské, ukrajinské, běloruské, ruské, litevské, lotyšské i estonské – po celé desítky let odolávaly specifikaci nacistické a sovětské zločinné krutovlády. Dějiny krvavých zemí se uchovávaly, mnohdy inteligentně a odvážně, rozdělením evropské minulosti na její národní části, přičemž jednotlivé díly se neměly stýkat. Jenže zkoumání kterékoli skupiny pronásledovaných – bez ohledu na to, jak svědomitě se provádí historické bádání – při pokusu vylíčit, co se v Evropě v letech 1933–1945 vlastně seběhlo, nutně selže. Dokonalá znalost ukrajinské minulosti ještě neodhalí příčiny hladomoru. Bádání v oboru polských dějin nenabízí zrovna nejlepší způsob, jak pochopit, proč za Velkého teroru zahynulo tolik Poláků. Sebelepší znalost běloruských dějin nevysvětlí existenci táborů pro válečné zajatce ani protipartyzánské kampaně, při nichž přišlo o život tolik Bělorusů. Popis života Židů může obsáhnout holokaust, ale vysvětlit ho nedokáže.

Často se stává, že to, co se přihodilo jedné skupině lidí, je vysvětlitelné pouze ve světle toho, co se přihodilo jinému společenství. Avšak to je pouze začátek oné provázanosti. I nacistický a sovětský režim je nutno chápat s ohledem na to, jak se jejich vůdcové snažili ony země ovládnout, jak nahlíželi na jednotlivé národy a na jejich vzájemné vztahy. Dnes panuje všeobecná shoda, že masové vraždění v průběhu dvacátého století má maximální morální dopad na století jedenadvacáté. Pak nás ovšem nesmírně překvapí, že dosud nevznikly žádné dějiny krvavých zemí. Masové vraždění pouze oddělilo židovské dějiny od evropských a východoevropské dějiny od západoevropských. Toto vraždění neutvářelo národy, nicméně nadále podmiňuje jejich intelektuální separaci – desítky let poté, co nacionální socialismus i stalinismus vzaly zasvé. Tato studie svádí nacistický a sovětský režim opět dohromady, slučuje židovskou a evropskou historii s dějinami jednotlivých národů. Líčí oběti i pachatele. Probírá ideologie i plány, systémy i společnosti. Zkoumá dějiny lidí, které má na svědomí politika vzdálených vůdců a jejichž domovy se rozkládají mezi Berlínem a Moskvou, kde po nástupu Hitlera a Stalina k moci vznikly krvavé země.

překlad Petruška Šustrová