Recenze z média Hospodářské noviny

Měli šest dětí a i za nejtvrdší normalizace se chovali svobodně. Kvůli nim. Příběh „politické“ rodiny Bendových je mimořádný

(...) Napsat životopis disidenta a polistopadového politika Václava Bendy nebyl zrovna jednoduchý úkol. Alice Horáčková to dokázala, protože nevynechala Kamilu Bendovou... Je to love story z časů, jejichž bezvýchodnost si 21 vnoučat hlavních protagonistů dnes určitě nedokáže ani představit. A je to také fundovaná historie generace, k níž patřili Václav Havel, Dana Němcová, Jiří Dienstbier a další disidenti, ale také ti, kteří Chartu 77 nepodepsali, anebo dokonce její signatáře udávali, sledovali, věznili. (...)

Dobrodružství zničených obrazů

Maluji jen to, co vidím," řekl Monet. Ale vidí to samé v jeho obrazech i diváci? Kniha esejů pátrá za plátny. (...) Co nám Lesák na příkladech tak rozdílných – od Moneta až po cvičence na spartakiádě – sděluje? Že jsme součástí nezměrného celku, jehož uvědomováním a mentálním zpracováváním si vyvzdorujeme svoji individualitu, pochopíme senzaci vlastních limitů a konečně začneme správně, neodkladně a s těmi nejlepšími kompromisy pozorovat. Přinejmenším čtenář po přečtení knížky zvedne oči a uvidí jiným způsobem.

Divý Bernhard

(...) Nejnovější publikace s názvem Pravdě na stopě představuje prostřednictvím patnácti rozhovorů a zhruba stejného počtu autorových otevřených dopisů nebo příležitostných fejetonů "veřejného Thomase Bernharda". Rakouský spisovatel má u nás malou, nicméně věrnou čtenářskou obec, která si zvykla přijímat každé nové dílo s nadšením. Nejinak tomu bude i v tomto případě. Kdo četl alespoň jednu Bernhardovu knihu, bude překvapen, jak se škála výrazových prostředků zpovídaného autora shoduje s názory jeho literárních hrdinů. Bernhardovy čtenářské dopisy mají esejisticky-reflexivní povahu a do značné míry předjímají nebo doplňují témata z prozaické tvorby. (...) Předkládaný svazek je důstojnou tečkou za dílem Thomase Bernharda v Čechách.

Irský Hamlet z pitevního sálu

Kde se skrývají kořeny pokrytectví? Nová detektivka Benjamina Blacka je chladně elegantní. (...) Pachatel je v Temné pavučině pochopitelně utajen až do poslední kapitoly a rozuzlení si dopřeje i předpisovou figuru zvanou "doubletwist", která obloukem dvojitého nelsona naposled prověří snůšku podezřelých a vyloví z ní dávno vyloučeného pachatele. A přece tvůrce zjevně tíhne spíš k existenciálním úvahám o motivacích vraždy než k bádání nad tím, kdo z otřepané typologie mstitelů má mord na svědomí.

Nebroušený holokaust

Film o filmu v podobě knihy. Tak by se dal charakterizovat právě vydaný knižní rozhovor Michala Plzáka s Lukášem Přibylem Zapomenuté transporty. Název se odvolává na čtveřici dokumentárních filmů, v nichž politolog a historik Lukáš Přibyl shromáždil unikátní svědectví přeživších z válečných transportů do Pobaltí, Běloruska a okrajových oblastí Polska. (...) Aby mohl plně pochopit všechny narážky, měl by čtenář, který snad dokumenty neviděl, nebo si potřebuje oživit paměť, otevřít knihu nejprve v její druhé části. Tu tvoří přepisy jednotlivých dokumentů. V samotném dialogu se do popředí dostávají další souvislosti a osobnosti.

Pět mužů, pět smrtí a Alice

Není dnes snad větší faux pas než zemřít. Stáří, natož umírání, se prostě nenosí. Německá literární hvězda Judith Hermannová se přesto rozhodla napsat knihu právě o smrti. A ťala do živého. (...) Tolik lidí umírá dřív, než se sluší. Předběhnou civilizovaný mírový čas. Zůstávají po nich jizvy, nedořečené věty, malé děti. Žili vedle nás, a už tady nejsou. A tady si asi musíme nějak dokázat pomáhat. Třeba jen svou tichou přítomností. Nebo velmi soustředěně napsanou povídkou

Demokracie ve vlastní šťávě

S klidem a nadhledem popisuje Pavel Vilikovský slabošství a věčnou ochotu ke kolaboraci s čímkoliv. Román Pes na cestě je o současném Slovensku, štěká ale mnohem dál. (...) Vilikovským takhle klidně popsané národní slabošství a většinovou kolaboraci s kdejakým svinstvem by si už dávno zasloužili i Češi. Každá literatura si totiž zaslouží autora, který nehuláká, není němý, hluchý ani slepý, ale taky nedělá žoviálního paňácu, nepitvoří se, nepodlézá žádné skupině obyvatelstva tématy ani stylem. A lidé ho přesto čtou napříč generacemi. Stačilo by, aby aspoň pár takových autorů na pultech českých knihkupectví a ve veřejném diskurzu zůstalo. Stačil by jeden.

Recenze: Handkeho dvě knihy připomínají peklo nad Berlínem

(...) Gesta, věci i pouhé okolní zvuky a vůně, všechny ty rozptýlené fragmenty skutečnosti, skládá spisovatel v jednu působivou koláž, která zpřítomňuje obraz aktuálního světa, v němž všechny ideologie už dávno ztratily smysl, revoluce se vytratily, pohozené kdesi u popelnic působí už jen svou zvětralou směšností. Handkeho hrdinové jsou osamělí, ztracení a svým způsobem zaměnitelní, přesto zůstávají neuvěřitelně živí, autentičtí. Z posledních sil se pokoušejí najít opravdovější vztahy s druhými i se světem. Pokoušejí se najít vlastní cestu životem, autentičtější, skutečnější, než jsou ty, které se nabízejí. Handke pokračuje v rakouské literární tradici tvrdé společenské kritiky. Kritiky jazyka jako nástroje myšlení, prohlubující se propasti mezi ním a okolním světem. Má blízko jak k Thomasu Bernhardovi, tak k Elfriede Jelinekové. Nekompromisností postojů, syrovým přístupem k současným společenským problémům i kvalitou svých děl.

Ó Bílečku, píše prokletý básník Deml svému guruovi

Podobně vášnivá bývá zpravidla jenom láska… Jak dokládá právě vydaná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka, mohou vypjaté emoce provázet i přátelství. Další díl ediční řady Korespondence J. Demla vydávané nakladatelstvím Dauphin nese ostatně název Číslo jednací: láska. Jakub Deml byl výtvarnou prací o pouhých šest let staršího Františka Bílka uchvácen už jako seminarista. Ó Pane můj, Příteli milený, Mistře předrahý, Milovaný, Ó Bílečku – těmito a dalšími exaltovanými osloveními tituluje mladý kněz na samém počátku dvacátého století svého gurua. (...) Korespondence Deml-Bílek je rozdělena do dvou svazků, které respektují časovou prodlevu v dopisování. Každá z knih má přitom přes šest stovek stran! V tomto kvantu figurují spousty jmen, událostí a souvislostí, zásadních i těch marginálních. Se zasvěceným porozuměním a hlubokou erudicí jimi čtenáře provází editorka svazku Iva Mrázková. Její poznámkový aparát a jmenný rejstřík otevírají oponu pochopení tohoto korespondenčního divadla skutečně doširoka. Mrázková dokáže identifikovat dokonce i regionální živnostníky, zapomenuté kněze a další "malé" postavy, které oživují a doplňují svět těch "velkých". Do širších literárních a společenských souvislostí pak Mrázková zasazuje korespondenci v obsáhlých doprovodných textech.

Cesta do ukrytých světů

(...) Scenárista Pavel Gotthard ve svém románovém debutu Léky smutných zkoumá trochu odlišnou cestu, po které se do světů ukrytých za všední realitou vydávají celé armády teenagerů: fantasy hry na hrdiny. Tyto společenské hry, ve kterých účastníci děj sami inscenují a pomocí vlastní fantazie se dostávají do fiktivních kouzelných říší, autorovi slouží jako odrazový můstek k zachycení mnohem obecnějšího problému sebeurčení mladého člověka v nepřehledné současnosti dnešního světa. Hrdinou příběhu je student žurnalistiky David, který zažívá krizi svého vztahu s Pavlou. Když zjistí, že Pavla žije paralelní život ve snovém, fantazijním světě, rozhodne se David vydat za ní a přijmout jeho pravidla.

Bojovník z pražského sídliště

(...) Není to vyloženě antihrdina (byť v závěru zjistíme, že původně oním antihrdinou byl a možná právě to v něm zůstává jako největší trauma), ale potkat v hospodě by se s ním čtenář nechtěl. Rudiš ho vykresluje barvitě a zaujatě, obraz šlachovitého podmračeného týpka naskočí velmi rychle a pak je doplňován detaily, jakkoliv se občas musejí luštit z náznaků nespolehlivého a místy tajnůstkářského vypravěče. Ze stránek čiší jeho permanentní rozčilení nad světem i nad sebou samým a okamžitá připravenost k výpadu; Vandam je vždycky ve střehu. (...) A pod zběsilým tempem jeho vyprávění lze objevit i jistou hrubou poezii. Není to romantika sympatických "lůzrů", jaká dosud oslovovala Rudišovy fanynky, ale - slovy reklamy na pivo nebo fernet - novela o chlapech pro chlapy.

McCarthy odzátkoval díru do pekla

(...) Suttree je mohutná románová freska zachycující život města Knoxville v průběhu padesátých let. Příběh rybáře Cornelia Suttreeho připomíná Odysseovu plavbu, na jejímž konci ale neleží žádná Ithaka, nebo Dantovu cestu peklem a očistcem, jen s tím rozdílem, že po očistci se hrdina (opakovaně) po spirále vrací zpět na infernální start. Ráj zůstává nedosažitelný, jde jen o narkotikum, kterým lidé sami sebe opojili: nebe není nic víc než zcela konkrétní prázdná plocha nad městem, uprostřed níž žhne slunce "jako odzátkovaná díra do ještě většího pekla v zásvětí". Přesto je Suttree příběhem naděje. Jeho hrdina je dobrovolným vyděděncem, ze své vůle klesl na periferii města i společnosti, jako by potřeboval nahlédnout do všech temných koutů sebe sama, dotknout se úplného dna, aby se od něj mohl odrazit. Suttree je knihou poctivosti, zprávou o životě, který není sumou rafinovaných her, ale skutečně zakoušenou existencí.

McCarthy odzátkoval díru do pekla

(...) A na druhé straně snad nejútlejší dílo, divadelní hra (nebo přesněji román v dramatické formě, jak upozorňuje podtitul) Vlak Sunset Limited. Čistý, na dřeň oholený dialog jediných dvou postav, který zároveň s Pulitzerovou cenou ověnčenou Cestou představuje autorovo zatím poslední dílo. (...) Vlak Sunset Limited je naproti tomu omezen na jedinou vypravěčskou strategii. Z odstupu je prostý jako symbol jin a jang. Přestože McCarthy nemá snad k ničemu tak daleko jako k východní tradici, dal by se tento znak použít jako alegorie stavby celého díla. Dialog postav nazvaných podle barvy jejich kůže prostě Černý a Bílý je zápasem o naději. Černý, bývalý trestanec souzený za vraždu, který v sobě našel víru v Boha, se pokouší v Bílém, nihilistickém profesorovi, který je rozhodnut spáchat sebevraždu, vykřesat poslední jiskru víry ve svět.

Truchlivý hrdina Hostovský

Výjimečného prozaika předválečných Čech vrací do povědomí kniha bohemisty Papouška. Nikde doma, všude cizinec, Žid, komunista, exulant, pravičák s nepřístupně levicovými názory. To vše byl Egon Hostovský, jediný český spisovatel své generace pro světové publikum, ve světě však chápaný jako derivát jiného světového spisovatele – Franze Kafky. Bohemista Vladimír Papoušek v knize Žalmy z Petfieldu zhodnocuje své mnohaleté zaujetí osobou Egona Hostovského (1908–1973). Nejedná se však čistě o biografii nebo literární rozbor jeho díla, Papoušek se spíše formou narativní eseje snaží vypsat ze svého zajetí Hostovského romány. (...) Slovy Hostovského dcery Olgy byl kombinací dona Quijota a Cyrana z Bergeracu, truchlivých hrdinů, které máme rádi, přestože prohrávají. Po přečtení Papouškovy knihy se snad již Hostovský z myslí čtenářů nevytratí.

Detektivní román se stepním vlkem Boschem jde ve šlépějích Marlowa

Hrdina detektivního románu Pád jménem Harry Bosch působí jako zdánlivě dokonalé převtělení Philipa Marlowa. Přesto jde o postavu ryze současnou. Stejně současnou jako zlo, proti kterému se pokouší bojovat. (...) Stejně jako v Chandlerových románech ani v Connellyho Pádu nejde o luštění rébusu brilantním intelektem, nýbrž o individuální revoltu detektiva proti společnosti rozežírané zlem. (...) Michael Connelly patří k těm autorům, kteří se rozhodli pokračovat v tradici "drsné školy" (ale také filmu noir). Chápou ji jako přesný nástroj popisu společnosti, který je schopen proniknout pod obecné teorie a odhalit samy kořeny sociální patologie, aniž se kvůli tomu musí román nutně tvářit jako vysoká literatura. Protože tou se nečekaně stává mimoděk a spíše na zapřenou.

Dopisy, které pomáhaly přežít

(...) Vzájemné dopisy dvou přátel, dvou českých básníků. Prvního dnes chápeme jako jednoho z největších literátů minulého století, druhého dobře neznají ani v jeho rodném Hlinsku. Vladimír Holan si se Stanislavem Zedníčkem v letech 1940 až 1977 vyměnili skoro 250 listů. Pod názvem Směju se a sténám je nyní vydalo nakladatelství Pulchra. (...) Precizní ediční práci na přípravě knihy odvedli Miloš Doležal a Petr Střešňák. Doležal je také autorem zasvěceného doslovu, kde se mimo jiné odvolává na vlastní rozhovory se Stanislavem Zedníčkem. Okouzlený a zaujatý Doležalův pohled neztrácí pregnantní vypovídající hodnotu ani ve chvílích popisu Zedníčkova věznění, či jeho opuštěného stárnutí v rodném městě

Murakamiho pop-artová polévka

Nový Murakamiho román 1Q84 připomíná slavnou Warholovu plechovku Campbellovy polévky. Na první pohled se tváří jako laciné zboží, pod povrchem ale překvapí svou hloubkou. (...) Být to jiný autor, veškeré naděje na velký román, opus magnum, by mohly vyvanout do ztracena. Jenomže pro Murakamiho je charakteristické, že nejde pod určitou úroveň: čtenářovo očekávání umí ovládat a vždy ho nakonec něčím překvapí, aby zůstal nadále oním magickým vypravěčem. Přestože popisy někdy kloužou po povrchu, Murakamiho romány jsou stále schopné odrážet lidskou zkušenost. Vedle Orwella je v 1Q84 patrný odkaz na jiného sociálně smýšlejícího Angličana - Charlese Dickense, a to v postavách zbloudilých dětí, sužovaných neutěšeným dětstvím. Aomame i druhý protagonista románu Tengo, spolužáci ze základní školy, odstřižení více či méně od své minulosti, jdou každý po své linii příběhu, každý ztracený svým vlastním způsobem.

Tanec s Bohem

(...) Další kniha o lásce, copak jich už nebylo dost? Nebylo, jak dosvědčuje nová práce Tomáše Halíka s názvem Chci, abys byl. I tento respektovaný teolog a filozof však nejprve musel k takovému tématu dorůst. (...) Nesmlouvavý oponent nového díla Tomáše Halíka by jistě rád vpíchl momenty, kdy se český teolog záměrně opakuje, aby myšlenku školometsky zdůraznil (nevěří svému čtenáři, nebo vlastnímu peru?), případně jen zhutňuje úvahy z předchozích vlastních knih. Tady však nejde o žádné ohřívání včerejší kaše. Halíka totiž v Chci, abys byl můžeme sledovat skutečně on-line, v průběhu jeho myšlení. A to se logicky vrací a navazuje, dotváří a zpřesňuje. Právě ve chvílích, kdy pražský intelektuál pracuje sám se sebou, nejzřetelněji překračuje ohrádku české kotliny. Právě tady, a ne ve chvílích, kdy o tom sám mluví, se stává skutečně evropským autorem duchovní literatury.

Rushdieho život v klatbě

Vzpomínky Salmana Rushdieho nejsou typickým autorovým románem, byť se tak na začátku tváří. Magické a hlubší roviny vyprávění zvolna ustupují do pozadí a příběh se soustředí na jedinou linii: popis života po fatvě. (...) I nejnovější Rushdieho kniha Joseph Anton:Vzpomínky se zprvu vyznačuje nezaměnitelným otiskem stylu autora Dětí půlnoci, Hanby, Satanských veršů či Klauna Šalímara. Strhující proud vyprávění do sebe opět splétá několik rovin a myšlenkových krajin, tak jako se v Hanbě tkají pestrobarevné koberce (metafora psaní jakožto "tkaní či splétání textu" spojuje západní i východní civilizace), v nichž se ukrývá tajemství světa.

Muži s pamětí spolu hovoří

Knižní rozhovor předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského s novinářem Tomášem Němečkem není lidová četba a není ani bezpodmínečně nutné, abyste po přečtení pocítili k Rychetskému velké sympatie. Nicméně ve své kategorii je to podle mě událost roku. A to se jen těžko změní.
Zobrazuji 661 - 680 z 537 položek
<< < 1 .. 27 > >>
Zobrazit 20 40 60 100 položek