Recenze z média REFLEX

(...) Pro milovníky Hilského textů kniha přináší dobrou zprávu: překlad Ztraceného ráje byl vlastně „jen“ přípravou k dalšímu plánovanému obsáhlému opusu, Miltonově Anglii. O čem bude psát Hilský opravdu dále ovšem zůstává nejisté, jak sám v závěru říká. Ze všeho nejvíc by chtěl napsat knihu, o které zatím vůbec neví, že ji napíše. Tedy chtěl by znovu překvapit sám sebe, jako sám sebe překvapil překladem celého Shakespeara. Jako čtenáři se také necháme rádi překvapit a přejeme mnoho sil. A může to příště klidně být kniha o kulturních dějinách štaflí a plenek…

Horáčková vypráví příběh Bendových s citlivostí na hmotné detaily, které často v jakési poetické zkratce působivě vystihují význam dané situace i atmosféru panující v disentu, a zvlášť v Bendovic spartánské rodině.... Jde o důstojný a skvěle sepsaný hold dvěma lidem, kteří se zasloužili o naši svobodu a tvrdě za ti zaplatili, ale zřejmě nelitovali. Protože to mělo cenu.

Lázeňský švihák české literatury JOSEF MONÍK se vrací knihou pikantních povídek (...) Po povídkovém souboru Neser bohy a románech Psi bez rodokmenu a Schweik it easy se v knize s jednoznačným názvem Prostitutky vrací k povídkové formě. Nejen jeho příznivci si zas přijdou na své. (...) Je to stručný soubor několika krátkých textů, v nichž vypravěč, stárnoucí bonviván s patřičným – nejen sexuálním – apetytem a bohatou minulostí, vzpomíná v ich-formě na různé zážitky se ženami tak či onak prodejnými.

(...) Jejich adaptace Kafkova Zámku vzbudila pozornost i za hranicemi, když komiks v červnu vydalo britské nezávislé komiksové nakladatelství SelfMadeHero. Scénář Zámku vytvořil Kafkův velký fanda – Mairowitz už spolupracoval na dvou jiných komiksech o Kafkovi, mj. s legendou amerického undergroundového komiksu Robertem Crumbem. (...) S klidem můžeme prohlásit, že pro další ponor do Kafkova temného světa si Mairowitz stěží mohl vybrat lepšího partnera. Výtvarný projev Jaromíra 99 během let dospěl od citování Franka Millera (Sin City) ve vlastní nezaměnitelný styl, který dokonale koresponduje s místem původu, tedy střední Evropou a Českem. Budete-li chtít, naleznete v kresbě Zámku odkazy na tvorbu Josefa Čapka i Josefa Lady, ovšem bez jakýchkoli záporných konotací, Jaromír Švejdík pouze přiznává vlastní kořeny.

(...) Čtení je to plné smutku a bolesti. Místy se čtenář až zdráhá uvěřit, že jsou podobná zvěrstva, navíc prováděná na dětech za „hříchy“ jejich rodičů, vůbec možná dokonce i v zemi s tak odlišnou historickou a kulturní tradicí. (...) Vydavateli je třeba vyslovit uznání už jen za to, že v rychle přeložené publikaci (originál vyšel loni) nechal ohlídat správný přepis korejských, čínských a japonských jmen a neprzní text anglickými zkomoleninami. I díky tomu zůstává tento krutý bestseller i v češtině skutečně strhující četbou.

(...) Ten román popisuje věci tak nepředstavitelně strašné, že čtenáři působí fyzickou bolest. Přesto se až do poslední stránky nedokážete od textu odtrhnout a šílené obrazy vás budou ještě dlouho mučit... Anglicky píšící Číňan Cha Ťin ve své zatím poslední knize Rekviem za Nanking líčí hrůzné události, k nimž došlo v předvečer druhé světové války a o nichž se z mnoha důvodů dlouho mlčelo, mlžilo a lhalo. Vojáci japonské císařské armády v tehdejším čínském hlavním městě zmasakrovali, umučili, znásilnili statisíce civilistů včetně dětí. A před dvěma lety vznikl ze zdrcujících historických fakt tento silný soukromý příběh, obsazený reálnými postavami.

(...) Jde o příběh nikoli vyfantazírovaný nebo odposlouchaný, ale z velké části odžitý na vlastní kůži (a na vlastní žíly). Karel Fořt, někdejší provozovatel slavného porevolučního pražského Klubu v Jilské, v roce 1979 ilegálně odešel do Rakouska a odtud do Spojených států, kde po letech „slušného života“ začal fetovat a krást, až ho nakonec zavřeli. Kdo jiný by měl tedy čtenáři lépe vyložit, jak strašným stavem je feťácký „cold turkey“, popsat život v „žalářích plných žalu“ a zprostředkovat dobu, kdy „bylo v East Village daleko jednodušší sehnat kokain nebo heroin než třeba čerstvou housku“. Tradice vězeňské literatury v tolikrát nesvobodném Československu 20. století je silná a Fořtova próza je cenným příspěvkem i proto, že se její děj odehrává v cizí zemi a vyprávění je ryze subjektivní, nereflektuje politickou situaci, je neideologické, nesnaží se o nápravu věcí, a proto se může soustředit na romantiku a dobrodružnost vězení jakožto literárního toposu, vězení jakožto test psychické odolnosti, vězení jako místo pro usebrání a mystický prožitek i vězení jako společenskou instituci se svými pravidly a rituály.

(...) Talebovy knihy jsou poněkud náročnější než všechny ty self-help publikace „bohatého táty“ Roberta Kiyosakiho a čtenář očekávající praktické rady, jak ušetřit při výdajích domácnosti či jak dobře investovat roční prémie, bude na rozdíl od nadšenců do matematiky a zájemců o obchodování na burze knihou zklamán. (...) Taleb dokáže člověka strhnout, předložit mu dosud neviděné souvislosti a poučit ho v mnoha oblastech.

(...) Kniha je určena prakticky každému, kdo si jen trochu váží kultury písma – bez ohledu na to, zda je jeho nosičem svitek, papír či paměťové čipy. Báezova kniha informuje i provokuje k palčivým otázkám. Je to neradostné, avšak zvláštním způsobem strhující čtení. (...) Knihu Fernandu Báeze můžeme chápat také jako negativní příběh psané historie. Ve chvíli, kdy si lidská civilizace osvojila písmo, začala zároveň jeho produkty ničit. Zarážející však je, že bez ohledu na povahu politického uspořádání tak lidé s velkou chutí činí dodnes. Jakkoliv by bylo pošetilé vyjadřovat se k budoucnosti, je iluzorní domnívat se, že plenění kulturního bohatství v podobě likvidace literárních artefaktů je minulostí. Věk elektronických médií neznamená konec dějin ničení knih, nýbrž jejich novou kapitolu.

(...) Sukova kniha je informačně nabitá, nápaditě vystavěná a až na některé příliš popisné pasáže skvěle napsaná. Autor obratně pracuje s pojetím dvojí řeči, podle něhož byli komunističtí pretendenti stejně jako političtí disidenti přesvědčeni o legitimitě (správnosti) svého počínání a o vlastní pravdě. Jeho výklad se zároveň snaží vyjádřit všudypřítomné napětí mezi „bezmocí“ československého disentu změnit politické kormidlo dějin a morální (existenciální) „mocí“ v podobě neoblomného stanoviska. Havel je představen nejen jako dramatik a výrazný intelektuál vstupující do politiky, ale také jako lidská bytost se svými chybami a slabostmi.

Je dost dobře možné, že kdyby měl prezident Zeman možnost číst jako malý kluk (jak nepředstavitelné!) nizozemskou gay pohádku Princ & princ, mohl dnes být homosexuální křesťan Martin C. Putna bez problémů profesorem. (...) Jednoduchý příběh o následníkovi trůnu, jenž dal před všemi princeznami přednost princi Krasomilovi, vyšel už v devíti jazycích; v češtině pak zejména díky elánu překladatelky Adély Elbel z hudebního dua Čokovoko a díky podpoře 186 liberálních dárců z crowdfundingového portálu hithit.cz, kteří za pětačtyřicet dní věnovali na podporu vydání knížky hned 158 000 korun místo požadovaných 88 000. Zjevně si dost rodičů myslí, že by se jejich ratolesti už jako tří- nebo čtyřleté měly dozvědět, že homosexualita není nemoc a že to, co se liší od běžných představ, nemusí být automaticky „nenormální“. Za jak dlouho u nás asi vyjde pokračování, v němž oba princové, v té době už králové, adoptují holčičku?

(...) Autoři zvolili osvědčenou kombinaci mnohdy unikátních fotografií, mapek přibližujících jednotlivé kampaně, výroků zainteresovaných osobností a bojové techniky. Text je napsán srozumitelně, takže se do něj ponoří i čtenář nepříliš zběhlý ve vojenské terminologii. Kniha nezanedbává ani ekonomické aspekty války, a ačkoli líčí především válečné úsilí západních Spojenců, nepouští ze zřetele ani východní frontu, což nebývá zdaleka u všech západních autorů samozřejmostí. Kromě připomenutí gigantických bitev, jež se na východě odehrály, je věnována pozornost i tak závažným faktům, jako byla úspěšná a bezprecedentní evakuace sovětských průmyslových závodů do hlubokého týlu a skutečnost, že Sovětský svaz dokázal vychrlit mnohem více letounů, děl a tanků nežli Německo, na které dřela podmaněná Evropa. Základ budoucího vítězství autoři spatřují v předválečné horečné industrializaci.

Je mu sedmnáct, je dyslektik, má záznam v trestním rejstříku, skvělou práci „na placu“ v jednom z tisíců zaplivaných londýnských fast-foodů, potenciální novou lásku a zavražděného tátu s hlavou na maděru. Kdo myslíte, že se stane hlavním podezřelým? Přesně tak. Zdatný sportovec a společenský outsider Finn Maguire musí co nejdřív najít otcova vraha, než sám skončí ve vyšetřovací vazbě. Svižně napsaná, napínavá krimi není zdaleka určena jen teenagerům, jak by se díky věku jejího hlavního hrdiny a řazení v regálech zahraničních knihkupectví mohlo zdát. V knize je dost akčních scén, nečekaných obratů a netriviálních detailů v psychologii postav na to, aby ji s chutí zhltl i dospělý čtenář. A to ji prý Niall Leonard napsal během pouhého měsíce, v rámci akce National November Writing Month neboli „napiš-román-během-třiceti-listopadových-dní-a-nocí“.

Trochu memoár, trochu pojednání o štábní kultuře Facebooku, trochu mentoring do kapsy a trochu pokus o feministický manuál k dosažení kariérního vrcholu i rodinného štěstí. (...) Díky třaskavému tématu, ale hlavně díky výborně promyšlené mediální kampani se publikace o roli ženy na pracovišti a vlivu genderu na úspěch okamžitě ocitla na vrcholu všech důležitých žebříčků knižních prodejů v USA a dodnes v nich setrvává. (...) Kniha se zabývá otázkami, na něž zná hned několik odpovědí snad každá žena, která se kdy, byť i jen ve svých snech, pokusila proniknout do „mužského světa“ a ucházet se o vyšší místo, vyšší plat nebo vyšší uznání. Třeba: proč v USA, ale i ve většině takzvaných západních zemí a nakonec i v Česku samotném dlouhodobě absolvuje vysoké školy podstatně více žen než mužů, ale v představenstvech firem, dozorčích radách, ve vedení týmů i politických stran jich sedí menšina? Kam se ztrácejí chytré, schopné a pracovité ženské po porodu, případně po mateřské dovolené? Proč za stejnou práci na stejné pozici ani po století bojů a protestů nedostáváme stejné platy jako leckdy o poznání línější, ale spolehlivě sebejistější a agresívnější mužští kolegové?

Zpočátku se zdá, že se Haring vyjadřuje obyčejně, až nudně, ale s přibývajícími stránkami – a s tím, jak „stárne“ – se jeho uvažování, glosy či postřehy stávají zajímavějšími, hlubšími. Čtenáře si postupně získává na svou stranu, vtahuje ho do své existence. (...) Z deníků vystupuje jeho neustálé pracovní nasazení, touha proslavit se – a zároveň silné pochyby, jež provázejí umělcův úspěch. Když jej dosáhne, má obavy, že příliš ovlivní to, co dělá, a jeho tvorba se vyprázdní.

Tomu Rachmanovi, majiteli diplomu z nejlepší katedry žurnalistiky na světě a novináři s hvězdnou praxí (agentura AP, deník International Herald Tribune), bylo v březnu roku 2010, kdy svůj debut vydal, pouhých pětatřicet let, a z vlastní zkušenosti římského korespondenta létajícího po reportážích od pólu k pólu dokázal pro Imperfekcionisty vytěžit maximum, ať už jde o reálie, či o stylistiku. (...) Těch jedenáct kapitol by se krásně četlo jako samostatné povídky, tak živoucí jsou jejich tragikomičtí hrdinové a tak vypointované jejich závěry. Silného pocitu fyzické nevolnosti a blížícího se nervového kolapsu, jaký u vnímavého čtenáře svými geniálními vyústěními vyvolávají povídky Roalda Dahla typu Farářovo potěšení, Rachman docílí zejména na samém konci příběhu finanční ředitelky Abbey Pinnolové, přezdívané Arbeitsproduktivität. Takovou postelovou scénu jste zaručeně ještě nezažili!

Princezny jsou debilní a menstruace není dobrovolná, zato potrat by být měl. Všechno o sobě – a velmi osobně – říká Caitlin Moranová, sedmatřicetiletá sloupkařka The Times, zapálená feministka a horlivá pozorovatelka zmenšujících se rozměrů dámských spodních kalhotek, ve vtipné, drsné, cool a trochu sprosté knize Jak být ženou (vydal ji Host).

(...) četba vhodná především pro nostalgiky, beznadějně zaláskované snílky, milovníky Istanbulu a romatické duše.

Žena, která „udělala“ nejoblíbenější český časopis o jídle, se postarala o nejpříjemnější kuchařkové překvapení sezony, ba pro někoho hned celé pětiletky. Zapojila do práce na své knize nejen špičky v oboru, jakými fotograf Jiří Turek a grafické Studio Najbrt bezesporu jsou, ale i celou svou rodinu. Výsledkem je nádherná kniha kvartového formátu, která obsahuje intimní deník, životní příběh s nostalgickou linkou a čtrnáct tematických kapitol bezvadných (jakkoli pro zkušené gastronauty možná trochu banálních) receptů – od dětských slastí a receptů po babičce až k jídlům vhodným po sexu a pro jízdu vlakem.

Tahle kniha je učiněným klenotem především pro masožravce mezi námi – s Romanem Vaňkem, ředitelem proslulého Pražského kulinářského institutu neboli Prakulu, na ní spolupracoval i restauratér Václav Frič, který v měsíčníku Apetit píše oblíbenou rubriku o mase, a šéfkuchař Prakulu Zdeněk Marcín. Skoro dvě stovky receptů představují poctivou klasickou školu našich babiček – a cholesterolu se meze nekladou. Na tuto populární a v oboru ceněnou kuchařku navázal Vaněk knihou Kouzlo kuchyně Čech a Moravy aneb Dědictví našich babiček.