Recenze z média MF DNES
Skončil na úřadu práce, pak napsal stěžejní příběh o lásce
(...) V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní. Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný – ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa. Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.
Přečtěte si
Dějiny světla
Už vstupní kapitoly popisující ničivý požár v Březových Horách v dole Marie, který si v roce 1892 vyžádal 319 obětí, se čtenáři zavrtávají do hlavy jak důlní vozíky. Z hornického maloměsta pocházel i svědek té hrozné události, tehdy devítiletý František Drtikol. (...) Hutný román o Františku Drtikolovi, psaný zvláštní er-formou, má ambice aspirovat příští rok na literární ceny.
Umberto Eco hledá za pověrami pravdu
Přepsala Larssona, teď posílá na vraha těhotnou policistku
(...) Šťastně vybrali v Panteonu i čerstvý detektivní román Konec vosí sezóny britské autorky Denise Miny, kterou čeští čtenáři znají díky přepisu Larssonova Milénia do komiksové podoby. Kniha, za niž Mina dostala titul Nejlepší britská detektivka roku 2012, vychází i elektronicky a současně s audioverzí namluvenou Jaromírem Medunou. Už hororová první kapitola vyráží dech, notabene když ji předčítá dabér Horatia Caina z Kriminálky Las Vegas. Mina staví trilogii, jejímž je Konec vosí sezóny prvním dílem, na hrdince Alex Morrowové. Ta je vyšetřovatelkou emancipovaného jedenadvacátého století, nepřipomíná osamělé a ošlehané ženy policistky, které vládly žánru dřív. Je vdaná a čeká dvojčata, což jí nezabrání věnovat se práci, na stole má bestiální vraždu mladé ženy a sebevraždu bohatého finančníka. V čem je autorka jedinečná? Odpovídá recenze z Timesů: "Je ochotná víc než kdokoli jiný riskovat se svými postavami a noří se hloub do jejich emocí, ať už jde o policisty, oběti, či zločince."
Sérii o narcistickém autorovi končí Roth v kolotoči slávy
Oslava jinakosti
Krásná, slavná, nešťastná. Taková byla Marilyn
Jak postavit letadlo
Povídky dvacetiletého Topola ilustrují účtenky z kavárny
Některé školy ji zakazují, jinde je povinnou četbou
Jan Švankmajer, spiklenec slasti
Co kapitola, to drama. Strhující kniha o historii Tour de France
(...) Jeho historii shrnul sportovní redaktor MF DNES Tomáš Macek v knize Příběhy staré dámy – sto ročníků Tour de France. V knize tak strhující, že vlastně ani nevadí občasný sportovní žargon nebo klišé stylu "světe, div se". (...) Při čtení se neustále vkrádá otázka, proč tolik mužů tu křížovou cestu podstupuje. Peníze? Jistě, je rozdíl mezi třemi tisíci franků, které dostal vítěz prvního ročníku Maurice Garin, a milionovými příjmy dnešních hvězd pelotonu. Ale nejde jen o ně. Navzdory líčeným podrazům a tragédiím Macek odpověď dává: prostě to chtějí dokázat. Proto jeho kniha vůbec nevyznívá pesimisticky. A proto Tour pokračuje. Stý ročník začíná 29. června na Korsice.
„Adolf Hitler mi zachránil život,“ tak otevírá Jaroslav Rudiš brilantní příběh.
Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %
Jacob se odhodlá milovat
Nádherná kronika lotrinské kolonizace rumunského Banátu obsahuje na každé stránce literární nebo myšlenkovou perlu či dechberoucí obraz zašlých časů s jejich přitažlivostí i krutostí. (...) Koncentrát příběhů, který lze číst znovu a znovu. Florescu je od prvního řádku naléhavým, skoro zběsilým vypravěčem a jeho hrdinové téměř pohádkovými bytostmi. Hodnocení: 90 %
Vtip ostrý jako střep z půllitru
(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.
Napsal Alkoholy – a utajený deník
Vlídný Binar hladí kočky a smiřuje
Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.