Recenze z média MF DNES

(...) Novinář a spisovatel Karel Hvížďala a básník Ivan Wernisch. Dva kmeti, kteří mají co říct, se sešli u rozhovoru, jenž trval dvacet let. První se ptal, druhý odpovídal, občas obráceně. Části jejich dialogu vycházely v časopisech či novinách během posledních let, v původní podobě byly součástí už před časem vydané Hvížďalovy knihy Jak myslet umění. Během letošního léta oba pánové celý rozhovor doladili, doplnili a teď vychází samostatně pod názvem Uctivý kolotoč. Je to kniha téměř bibliofilská. Kromě povídání obsahuje i Wernischovy nové či nikdy nepublikované básně a kresby – ne každý ví, že básník Wernisch měl být původně malířem.

(...) V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní. Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný – ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa. Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.

Každý průměrně inteligentní člověk je schopen logického myšlení, jen mu někdo musí ukázat cestu. Většina studentů a velká část populace se bojí matematiky, ale s dobrým učitelem ji zvládne každý. Autoři této knihy ji navíc umějí vysvětlit s humorem a srozumitelně. Snažili se výklad řadit historicky, tak jak se matematika vyvíjela. Tedy nejprve "jeden mamut, dva mamuti, hodně mamutů", poté euklidovská geometrie atd.

Už vstupní kapitoly popisující ničivý požár v Březových Horách v dole Marie, který si v roce 1892 vyžádal 319 obětí, se čtenáři zavrtávají do hlavy jak důlní vozíky. Z hornického maloměsta pocházel i svědek té hrozné události, tehdy devítiletý František Drtikol. (...) Hutný román o Františku Drtikolovi, psaný zvláštní er-formou, má ambice aspirovat příští rok na literární ceny.

Svou novou knihu nazval slavný italský spisovatel DĚJINY LEGENDÁRNÍCH ZEMÍ A MÍST. Patří do jeho volné řady bohatě ilustrovaných výkladových knih encyklopedického charakteru. Umberto Eco vystavěl nový svazek podobně jako před pár lety vydané Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Zatímco v těchto případech bylo téma už před otevřením knihy snadno představitelné, název novinky může budit pochybnosti. Není ostatně už ve spojení v podstatě exaktního termínu "dějiny" a obecně vcelku vágně vymezeného přívlastku "legendární" nějaký rozpor, či přímo antagonismus? Autor však své téma vysvětluje hned v úvodu. Víceméně vylučuje ze svých úvah země a místa románová, tedy zcela smyšlená (přestože stejně neodolá věnovat jim závěrečnou kapitolu). (...) Všechny tyhle a mnohé další legendární lokality prochází Eco v historickém sledu, vyvrací zavedené omyly a díky svému neuvěřitelnému přehledu zasazuje tyto dějiny do mnohdy překvapivých kontextů. Činí tak přitom literárně velmi střídmě, místy skoro heslovitě, ale o to úderněji. A samozřejmě se svým typickým intelektuálním vtipem, nadhledem i přesvědčivostí. Jeho výklad je doprovázen jednak výňatky z klasických literárních děl, která se ke každému podtématu vztahují, jednak nesmírně obsáhlým a kvalitním ilustračním aparátem s převažujícím podílem středověkého a renesančního umění.

(...) Šťastně vybrali v Panteonu i čerstvý detektivní román Konec vosí sezóny britské autorky Denise Miny, kterou čeští čtenáři znají díky přepisu Larssonova Milénia do komiksové podoby. Kniha, za niž Mina dostala titul Nejlepší britská detektivka roku 2012, vychází i elektronicky a současně s audioverzí namluvenou Jaromírem Medunou. Už hororová první kapitola vyráží dech, notabene když ji předčítá dabér Horatia Caina z Kriminálky Las Vegas. Mina staví trilogii, jejímž je Konec vosí sezóny prvním dílem, na hrdince Alex Morrowové. Ta je vyšetřovatelkou emancipovaného jedenadvacátého století, nepřipomíná osamělé a ošlehané ženy policistky, které vládly žánru dřív. Je vdaná a čeká dvojčata, což jí nezabrání věnovat se práci, na stole má bestiální vraždu mladé ženy a sebevraždu bohatého finančníka. V čem je autorka jedinečná? Odpovídá recenze z Timesů: "Je ochotná víc než kdokoli jiný riskovat se svými postavami a noří se hloub do jejich emocí, ať už jde o policisty, oběti, či zločince."

O čerstvě osmdesátiletém Philipu Rothovi se opět mluví jako o horkém kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Než se v říjnu ukáže, zda ji dostane, mohou si čeští čtenáři konečně přečíst jeho knihu Zuckerman zbavený pout, která uzavírá sérii už dřív přeložených románů Elév, Hodina anatomie a Pražské orgie. (...) uckerman zbavený pout vyšel v roce 1981 a The New York Times ho označily za akt kajícnosti. Nejde v něm o masu čtenářů ani o rozezlené kritiky, kteří Zuckermana obviňují z antisemitismu, sexismu, narcismu a snobství, ale mnohem víc třeba o jeho matku, kterou Carnovský těžce zasáhl. Když potom Zuckerman spatří zblízka smrt, uvědomí si mimo jiné, že i ženy nacpané do svůdných tílek jsou jen masem, které jednou bude tlít v rakvi.

Poslední Irvingův opus je nazvaný podle verše ze Shakespearova Richarda II., jenž celý zní: "V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." Hned v začátku tím autor naráží na největší problém hlavního hrdiny Williama Abbota, na jeho bisexualitu. (...) Poprvé od Modlitby za Owena Meanyho se autor vrátil k ich-formě. Obrací se na čtenáře jako na důvěrného posluchače, dokonce jako na někoho, kdo s ním mohl jeho trable prožít. Mnoho postav připomíná někoho, o kom už psal. (...) Nový Irving je oslavou jinakosti a tolerance i holdem literatuře. Dá se mu něco vytknout? Na místě je spíš se poklonit.

(...) Přestože její fotografie plnily roky obálky předních časopisů a na její filmy chodily zástupy, nebyla šťastná. Čím to? "Jestliže lidská bytost přijde na svět laskána rukama matky, pak existuje šance, že její kontakt s jinýma rukama bude mít šťastný konec," vysvětluje Ricci a dodává: "Žena, která nepoznala tento kontakt, se po něm bude shánět celý život, bude se honit za muži, sexem, touhou, v naději, že najde samu sebe, že bude moci s důvěrou usnout v objetí. Toho se však Marilyn nikdy nedočkala." Právě tenhle lidský, smutný rozměr, který autorka monografie vnímá hodně silně, je devízou knihy. Neukazuje Marilyn jen jako módní ikonu. Hledá v ní člověka a inspiraci. Tou byla. Nejen pro Arthura Millera, ale třeba i pro Andyho Warhola či Yasumasu Morimuru.

(...) Vrabčák Zíla a krysák Arny jsou nejlepší kamarádi, kteří toho společně už hodně dokázali. Loni se třeba stali hrdiny pohádky Jak si postavit auto. Teď se vracejí a stavějí letadlo. Báječně vyvedená kniha s desítkami detailních ilustrací pro všechny milovníky létajících strojů vychází v Edici technických pohádek. Víc takových!

(...) Na dvě ze tří povídek Filipa Topola z poloviny 80. let narazil autorův přítel a známý výtvarník Viktor Karlík vloni víceméně náhodou. Topol prý úplně zapomněl, že vůbec kdy napsal horečný záznam depresivního stavu mysli s názvem Den a noc, na jehož pozadí hraje hudba jeho milovaného Mozarta, a metaforické vyprávění o setkáních s "dědečkem Alkoholem" Na zdraví. Na třetí povídku Jako pes o setkání vypravěče s jeho bývalou dívkou, vdanou nyní za grafika s "povědomým" jménem Viktor, prý zapomněl dokonce i Karlík sám. (...) Přestože jde o Topolovu ranou tvorbu a i když vybrousil svůj styl především v oblasti písňových textů, je dobře, že povídky vyšly. A je také dobře, že kniha dostala autentickou a důstojnou podobu. Bohatý výtvarný doprovod tvoří Karlíkovy obrazy, za jejichž základ posloužily dobové účtenky. "Jsou přímým svědectvím o společných časech v Malostranské kavárně – žádné zprávy o nějaké cizí konzumaci," potvrzuje Karlík.

(...) Knihy Lois Lowreyové jsou kontroverzní, v některých školách ve Spojených státech je zakázali nakupovat do školních knihoven, jinde z nich naopak udělali povinnou četbu. Otevírá mnohá tabu: už její první kniha celá vyprávěla o smrti. Lowreyovou totiž zásadně poznamenala smrt její starší sestry a zkušenost se rozhodla předat. Po románu Smrtelné léto z roku 1977 přišlo dalších šest desítek knih. Dokonce dvakrát získala ocenění amerických knihoven jakožto autorka, která propaguje složitá témata a přibližuje je dětem. Jedna byla za příběh z koncentračního tábora Spočítat hvězdy, druhá právě za Dárce. "Hlavní příběh byl vyprávěný mnohokrát, třeba u Bradburyho v románu 451 stupňů Farenheita, ale ještě nikdo ho takhle nepodal dospívajícím. Dárce má co říct – to, co se dětem často neříká," napsal o knize The Washington Post.

Filmař, výtvarník, experimentátor, básník a "militantní surrealista". Tak vymezují autoři a editoři Bertrand Schmitt a František Dryje Jana Švankmajera v předmluvě jeho monografie. Více než pětisetstránková kniha velkého formátu nese stejný název jako Švankmajerova výstava, jež byla k vidění od loňského října do letošního února v pražském Domě U Kamenného zvonu a nyní se do půli září koná v olomouckém Muzeu moderního umění: Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou. Jak je však zvykem u produkce nakladatelství Arbor vitae, nejde o publikaci tradičního katalogového typu. Obsahem a závažností textu jej tato nejobsáhlejší práce na švankmajerovské téma, jaká dosud vznikla, daleko přesahuje. (...) Monografie je vystavěna chronologicky. Její nejrozsáhlejší částí je Švankmajerův podrobný komentovaný životopis z pera Bertranda Schmitta, který rok po roce seznamuje čtenáře s umělcovými tvůrčími i životními etapami a zabývá se všemi oblastmi jeho renesančního záběru.

(...) Jeho historii shrnul sportovní redaktor MF DNES Tomáš Macek v knize Příběhy staré dámy – sto ročníků Tour de France. V knize tak strhující, že vlastně ani nevadí občasný sportovní žargon nebo klišé stylu "světe, div se". (...) Při čtení se neustále vkrádá otázka, proč tolik mužů tu křížovou cestu podstupuje. Peníze? Jistě, je rozdíl mezi třemi tisíci franků, které dostal vítěz prvního ročníku Maurice Garin, a milionovými příjmy dnešních hvězd pelotonu. Ale nejde jen o ně. Navzdory líčeným podrazům a tragédiím Macek odpověď dává: prostě to chtějí dokázat. Proto jeho kniha vůbec nevyznívá pesimisticky. A proto Tour pokračuje. Stý ročník začíná 29. června na Korsice.

Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %

Nádherná kronika lotrinské kolonizace rumunského Banátu obsahuje na každé stránce literární nebo myšlenkovou perlu či dechberoucí obraz zašlých časů s jejich přitažlivostí i krutostí. (...) Koncentrát příběhů, který lze číst znovu a znovu. Florescu je od prvního řádku naléhavým, skoro zběsilým vypravěčem a jeho hrdinové téměř pohádkovými bytostmi. Hodnocení: 90 %

(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.

(...) Od roku 1898 až do své smrti v roce 1918, tedy dvacet nejplodnějších let, si slavný francouzský básník Giullaume Apollinaire vedl deník. Není sice ničím niterně osobním, jak jsme obvykle zvyklí, jde spíš o poznámky pro budoucí tvorbu, ale i tak jsou tyhle sešity cenné pro porozumění básníkovu životu a dílu. V originále vyšly až v devadesátých letech, jejich vydání totiž dlouho bránila vdova po Apollinairovi. (...) Básník si poznamenával zaslechnuté hovory, poutavé scény ze všedního života, přirovnání, která ho jen tak napadla, i fragmenty, z nichž později vycházel při psaní Alkoholů. Třeba všední přirovnání Bílý jako z tvarohu. A do toho jen jakoby mimochodem intimita: "Návrat v 5 h. Její duše je dost hanebná, ale židovsky urozená. Nabídla mi, že se můžu kdykoli vrátit, dá mi zadarmo."

Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.

Kniha fotografa Jana Ságla Tanec na dvojitém ledě přináší jedinečné svědectví o komunitě umělců a s nimi spřízněných lidí, kteří se odmítli podřídit nástupu Husákovy normalizace a nezamýšleně se stali nepřáteli režimu. (...) Důraz je kladen na autenticitu a dokumentární hodnotu snímků. Ty jsou nesporné: jedná se o dosud nejrozsáhlejší fotografický soubor představující nezávislou hudební a částečně i výtvarnou scénu od pražského jara do doby těsně před založením Charty 77.