Recenze z média MF DNES

Wernisch je básník, prolhanec

(...) Novinář a spisovatel Karel Hvížďala a básník Ivan Wernisch. Dva kmeti, kteří mají co říct, se sešli u rozhovoru, jenž trval dvacet let. První se ptal, druhý odpovídal, občas obráceně. Části jejich dialogu vycházely v časopisech či novinách během posledních let, v původní podobě byly součástí už před časem vydané Hvížďalovy knihy Jak myslet umění. Během letošního léta oba pánové celý rozhovor doladili, doplnili a teď vychází samostatně pod názvem Uctivý kolotoč. Je to kniha téměř bibliofilská. Kromě povídání obsahuje i Wernischovy nové či nikdy nepublikované básně a kresby – ne každý ví, že básník Wernisch měl být původně malířem.

Skončil na úřadu práce, pak napsal stěžejní příběh o lásce

(...) V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní. Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný – ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa. Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.

Přečtěte si

Každý průměrně inteligentní člověk je schopen logického myšlení, jen mu někdo musí ukázat cestu. Většina studentů a velká část populace se bojí matematiky, ale s dobrým učitelem ji zvládne každý. Autoři této knihy ji navíc umějí vysvětlit s humorem a srozumitelně. Snažili se výklad řadit historicky, tak jak se matematika vyvíjela. Tedy nejprve "jeden mamut, dva mamuti, hodně mamutů", poté euklidovská geometrie atd.

Dějiny světla

Už vstupní kapitoly popisující ničivý požár v Březových Horách v dole Marie, který si v roce 1892 vyžádal 319 obětí, se čtenáři zavrtávají do hlavy jak důlní vozíky. Z hornického maloměsta pocházel i svědek té hrozné události, tehdy devítiletý František Drtikol. (...) Hutný román o Františku Drtikolovi, psaný zvláštní er-formou, má ambice aspirovat příští rok na literární ceny.

Umberto Eco hledá za pověrami pravdu

Svou novou knihu nazval slavný italský spisovatel DĚJINY LEGENDÁRNÍCH ZEMÍ A MÍST. Patří do jeho volné řady bohatě ilustrovaných výkladových knih encyklopedického charakteru. Umberto Eco vystavěl nový svazek podobně jako před pár lety vydané Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Zatímco v těchto případech bylo téma už před otevřením knihy snadno představitelné, název novinky může budit pochybnosti. Není ostatně už ve spojení v podstatě exaktního termínu "dějiny" a obecně vcelku vágně vymezeného přívlastku "legendární" nějaký rozpor, či přímo antagonismus? Autor však své téma vysvětluje hned v úvodu. Víceméně vylučuje ze svých úvah země a místa románová, tedy zcela smyšlená (přestože stejně neodolá věnovat jim závěrečnou kapitolu). (...) Všechny tyhle a mnohé další legendární lokality prochází Eco v historickém sledu, vyvrací zavedené omyly a díky svému neuvěřitelnému přehledu zasazuje tyto dějiny do mnohdy překvapivých kontextů. Činí tak přitom literárně velmi střídmě, místy skoro heslovitě, ale o to úderněji. A samozřejmě se svým typickým intelektuálním vtipem, nadhledem i přesvědčivostí. Jeho výklad je doprovázen jednak výňatky z klasických literárních děl, která se ke každému podtématu vztahují, jednak nesmírně obsáhlým a kvalitním ilustračním aparátem s převažujícím podílem středověkého a renesančního umění.

Přepsala Larssona, teď posílá na vraha těhotnou policistku

(...) Šťastně vybrali v Panteonu i čerstvý detektivní román Konec vosí sezóny britské autorky Denise Miny, kterou čeští čtenáři znají díky přepisu Larssonova Milénia do komiksové podoby. Kniha, za niž Mina dostala titul Nejlepší britská detektivka roku 2012, vychází i elektronicky a současně s audioverzí namluvenou Jaromírem Medunou. Už hororová první kapitola vyráží dech, notabene když ji předčítá dabér Horatia Caina z Kriminálky Las Vegas. Mina staví trilogii, jejímž je Konec vosí sezóny prvním dílem, na hrdince Alex Morrowové. Ta je vyšetřovatelkou emancipovaného jedenadvacátého století, nepřipomíná osamělé a ošlehané ženy policistky, které vládly žánru dřív. Je vdaná a čeká dvojčata, což jí nezabrání věnovat se práci, na stole má bestiální vraždu mladé ženy a sebevraždu bohatého finančníka. V čem je autorka jedinečná? Odpovídá recenze z Timesů: "Je ochotná víc než kdokoli jiný riskovat se svými postavami a noří se hloub do jejich emocí, ať už jde o policisty, oběti, či zločince."

Sérii o narcistickém autorovi končí Roth v kolotoči slávy

O čerstvě osmdesátiletém Philipu Rothovi se opět mluví jako o horkém kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Než se v říjnu ukáže, zda ji dostane, mohou si čeští čtenáři konečně přečíst jeho knihu Zuckerman zbavený pout, která uzavírá sérii už dřív přeložených románů Elév, Hodina anatomie a Pražské orgie. (...) uckerman zbavený pout vyšel v roce 1981 a The New York Times ho označily za akt kajícnosti. Nejde v něm o masu čtenářů ani o rozezlené kritiky, kteří Zuckermana obviňují z antisemitismu, sexismu, narcismu a snobství, ale mnohem víc třeba o jeho matku, kterou Carnovský těžce zasáhl. Když potom Zuckerman spatří zblízka smrt, uvědomí si mimo jiné, že i ženy nacpané do svůdných tílek jsou jen masem, které jednou bude tlít v rakvi.

Oslava jinakosti

Poslední Irvingův opus je nazvaný podle verše ze Shakespearova Richarda II., jenž celý zní: "V jedné osobě hraji mnoho rolí, s žádnou z nich ale nejsem spokojen." Hned v začátku tím autor naráží na největší problém hlavního hrdiny Williama Abbota, na jeho bisexualitu. (...) Poprvé od Modlitby za Owena Meanyho se autor vrátil k ich-formě. Obrací se na čtenáře jako na důvěrného posluchače, dokonce jako na někoho, kdo s ním mohl jeho trable prožít. Mnoho postav připomíná někoho, o kom už psal. (...) Nový Irving je oslavou jinakosti a tolerance i holdem literatuře. Dá se mu něco vytknout? Na místě je spíš se poklonit.

Krásná, slavná, nešťastná. Taková byla Marilyn

(...) Přestože její fotografie plnily roky obálky předních časopisů a na její filmy chodily zástupy, nebyla šťastná. Čím to? "Jestliže lidská bytost přijde na svět laskána rukama matky, pak existuje šance, že její kontakt s jinýma rukama bude mít šťastný konec," vysvětluje Ricci a dodává: "Žena, která nepoznala tento kontakt, se po něm bude shánět celý život, bude se honit za muži, sexem, touhou, v naději, že najde samu sebe, že bude moci s důvěrou usnout v objetí. Toho se však Marilyn nikdy nedočkala." Právě tenhle lidský, smutný rozměr, který autorka monografie vnímá hodně silně, je devízou knihy. Neukazuje Marilyn jen jako módní ikonu. Hledá v ní člověka a inspiraci. Tou byla. Nejen pro Arthura Millera, ale třeba i pro Andyho Warhola či Yasumasu Morimuru.

Jak postavit letadlo

(...) Vrabčák Zíla a krysák Arny jsou nejlepší kamarádi, kteří toho společně už hodně dokázali. Loni se třeba stali hrdiny pohádky Jak si postavit auto. Teď se vracejí a stavějí letadlo. Báječně vyvedená kniha s desítkami detailních ilustrací pro všechny milovníky létajících strojů vychází v Edici technických pohádek. Víc takových!

Povídky dvacetiletého Topola ilustrují účtenky z kavárny

(...) Na dvě ze tří povídek Filipa Topola z poloviny 80. let narazil autorův přítel a známý výtvarník Viktor Karlík vloni víceméně náhodou. Topol prý úplně zapomněl, že vůbec kdy napsal horečný záznam depresivního stavu mysli s názvem Den a noc, na jehož pozadí hraje hudba jeho milovaného Mozarta, a metaforické vyprávění o setkáních s "dědečkem Alkoholem" Na zdraví. Na třetí povídku Jako pes o setkání vypravěče s jeho bývalou dívkou, vdanou nyní za grafika s "povědomým" jménem Viktor, prý zapomněl dokonce i Karlík sám. (...) Přestože jde o Topolovu ranou tvorbu a i když vybrousil svůj styl především v oblasti písňových textů, je dobře, že povídky vyšly. A je také dobře, že kniha dostala autentickou a důstojnou podobu. Bohatý výtvarný doprovod tvoří Karlíkovy obrazy, za jejichž základ posloužily dobové účtenky. "Jsou přímým svědectvím o společných časech v Malostranské kavárně – žádné zprávy o nějaké cizí konzumaci," potvrzuje Karlík.

Některé školy ji zakazují, jinde je povinnou četbou

(...) Knihy Lois Lowreyové jsou kontroverzní, v některých školách ve Spojených státech je zakázali nakupovat do školních knihoven, jinde z nich naopak udělali povinnou četbu. Otevírá mnohá tabu: už její první kniha celá vyprávěla o smrti. Lowreyovou totiž zásadně poznamenala smrt její starší sestry a zkušenost se rozhodla předat. Po románu Smrtelné léto z roku 1977 přišlo dalších šest desítek knih. Dokonce dvakrát získala ocenění amerických knihoven jakožto autorka, která propaguje složitá témata a přibližuje je dětem. Jedna byla za příběh z koncentračního tábora Spočítat hvězdy, druhá právě za Dárce. "Hlavní příběh byl vyprávěný mnohokrát, třeba u Bradburyho v románu 451 stupňů Farenheita, ale ještě nikdo ho takhle nepodal dospívajícím. Dárce má co říct – to, co se dětem často neříká," napsal o knize The Washington Post.

Jan Švankmajer, spiklenec slasti

Filmař, výtvarník, experimentátor, básník a "militantní surrealista". Tak vymezují autoři a editoři Bertrand Schmitt a František Dryje Jana Švankmajera v předmluvě jeho monografie. Více než pětisetstránková kniha velkého formátu nese stejný název jako Švankmajerova výstava, jež byla k vidění od loňského října do letošního února v pražském Domě U Kamenného zvonu a nyní se do půli září koná v olomouckém Muzeu moderního umění: Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou. Jak je však zvykem u produkce nakladatelství Arbor vitae, nejde o publikaci tradičního katalogového typu. Obsahem a závažností textu jej tato nejobsáhlejší práce na švankmajerovské téma, jaká dosud vznikla, daleko přesahuje. (...) Monografie je vystavěna chronologicky. Její nejrozsáhlejší částí je Švankmajerův podrobný komentovaný životopis z pera Bertranda Schmitta, který rok po roce seznamuje čtenáře s umělcovými tvůrčími i životními etapami a zabývá se všemi oblastmi jeho renesančního záběru.

Co kapitola, to drama. Strhující kniha o historii Tour de France

(...) Jeho historii shrnul sportovní redaktor MF DNES Tomáš Macek v knize Příběhy staré dámy – sto ročníků Tour de France. V knize tak strhující, že vlastně ani nevadí občasný sportovní žargon nebo klišé stylu "světe, div se". (...) Při čtení se neustále vkrádá otázka, proč tolik mužů tu křížovou cestu podstupuje. Peníze? Jistě, je rozdíl mezi třemi tisíci franků, které dostal vítěz prvního ročníku Maurice Garin, a milionovými příjmy dnešních hvězd pelotonu. Ale nejde jen o ně. Navzdory líčeným podrazům a tragédiím Macek odpověď dává: prostě to chtějí dokázat. Proto jeho kniha vůbec nevyznívá pesimisticky. A proto Tour pokračuje. Stý ročník začíná 29. června na Korsice.

„Adolf Hitler mi zachránil život,“ tak otevírá Jaroslav Rudiš brilantní příběh.

Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %

Jacob se odhodlá milovat

Nádherná kronika lotrinské kolonizace rumunského Banátu obsahuje na každé stránce literární nebo myšlenkovou perlu či dechberoucí obraz zašlých časů s jejich přitažlivostí i krutostí. (...) Koncentrát příběhů, který lze číst znovu a znovu. Florescu je od prvního řádku naléhavým, skoro zběsilým vypravěčem a jeho hrdinové téměř pohádkovými bytostmi. Hodnocení: 90 %

Vtip ostrý jako střep z půllitru

(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.

Napsal Alkoholy – a utajený deník

(...) Od roku 1898 až do své smrti v roce 1918, tedy dvacet nejplodnějších let, si slavný francouzský básník Giullaume Apollinaire vedl deník. Není sice ničím niterně osobním, jak jsme obvykle zvyklí, jde spíš o poznámky pro budoucí tvorbu, ale i tak jsou tyhle sešity cenné pro porozumění básníkovu životu a dílu. V originále vyšly až v devadesátých letech, jejich vydání totiž dlouho bránila vdova po Apollinairovi. (...) Básník si poznamenával zaslechnuté hovory, poutavé scény ze všedního života, přirovnání, která ho jen tak napadla, i fragmenty, z nichž později vycházel při psaní Alkoholů. Třeba všední přirovnání Bílý jako z tvarohu. A do toho jen jakoby mimochodem intimita: "Návrat v 5 h. Její duše je dost hanebná, ale židovsky urozená. Nabídla mi, že se můžu kdykoli vrátit, dá mi zadarmo."

Vlídný Binar hladí kočky a smiřuje

Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.

Smutku a času navzdory

Kniha fotografa Jana Ságla Tanec na dvojitém ledě přináší jedinečné svědectví o komunitě umělců a s nimi spřízněných lidí, kteří se odmítli podřídit nástupu Husákovy normalizace a nezamýšleně se stali nepřáteli režimu. (...) Důraz je kladen na autenticitu a dokumentární hodnotu snímků. Ty jsou nesporné: jedná se o dosud nejrozsáhlejší fotografický soubor představující nezávislou hudební a částečně i výtvarnou scénu od pražského jara do doby těsně před založením Charty 77.

Unikátní fotografie ukazují černobílý svět undergroundu

Více než pětisetstránková kniha fotografií Jana Ságla je bezprecedentní obrazovou sondou do historie českého undergroundu druhé poloviny 60. a první poloviny 70. let. V obrazech mapuje jeho hudební i výtvarnou činnost. (...) Ságlovy fotografie byly dlouhou dobu považovány za ztracené. O jejich historii, stejně jako autorových názorech postojích je rozhovor Petra Volfa, který tvoří úvodní část unikátní publikace.

Život magnáta Miloše Havla byl jako scénář k drsnému filmu

(...) Pokud by chtěl kdokoli z životopisců vidět, jak se má žánr správně dělat, ať si knihu Miloš Havel - český filmový magnát pořídí. Je propracovaná, výborně nakládá s prameny, jde do hloubky, ověřuje každý Havlův krok, přitom se autorce podařilo udržet příběh v rovině téměř románové čtivosti a napínavosti a přímo vyzývá ke zfilmování. Ale není melodramatická, ač jeho osud vlastně melodramatický byl.
Krystyna Wanatowiczová zkrátka odvedla skvělou práci. Lze něco vytknout? Snad jen to, jak dlouho museli čtenáři na Havlův životopis čekat. Nejednoznačné a kontroverzní osudy jako by se nenosily.
Hodnocení MF DNES: 90 %

Nepomucký, ve špatné době na špatném místě

(...) Ať se turista při toulkách Českem vrtne kamkoli, je prakticky vyloučeno, aby se vyhnul Janu Nepomuckému, bezpochyby nejznámějšímu českému světci. Jeho obrazy zdobí velké chrámy i vesnické kostelíky, sochy stávají na návsích, náměstích i mostech. Kolik toho však o katolické osobnosti ve skutečnosti onen obyčejný turista ví? Ve své knize Jan Nepomucký – česká legenda dává odpovědi na všechny otázky historik Vít Vlnas, jeden z největších českých odborníků na české baroko a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze.

Životem projel na plný plyn, píší o Smoljakovi jeho děti a přátelé

"Životem projel na plný plyn, tak jako jezdíval v autě. Kniha není jeho biografie, ale kaleidoskop pohledů těch, které svezl s sebou, s nimiž na chvíli zaparkoval nebo se jim pouze mihl v zákrutě," vysvětlují v předmluvě ke knize Smoljakovy děti David, Filip, Kateřina a Alžběta. A nazývají ji Smoljakopisem, který má zaplnit prázdná místa na mapě jejich tatínka. Publikace je plná fotografií, starých dokumentů, dopisů režisérových vnuků, záběrů z divadelního jeviště i z filmů. (...) Téměř tři desítky lidí včetně Zdeňka Svěráka, Ivana Hlase, Josefa Abrháma či Jiřího Suchého na Smoljaka vzpomínají. Jejich texty dělí editoři do osmi kapitol, tematicky se vztahují k jevišti, filmovému placu, ale i k oblíbené plachetnici na Slapech nebo k jeho občanské angažovanosti. Neúnavně se totiž snažil zlepšit i poměry v politice.

Román o bankovní krizi by mohl vyvolat revoluci

(...) Díky ich-formě a používání často skutečných jmen a názvů působí Zpověď prohnilého bankéře jako literatura faktu. A svým způsobem jí je, přinejmenším ohledně stamilionových odměn pro finančníky, kteří se nikdy nehodlají zříci svých zlatých padáků. Pro připomenutí: Richard Fuld, šéf zkrachovalé Lehman Bank, si podle BBC za osm let v nejvyšší funkci vydělal 300 až 500 milionů dolarů. Kniha, kterou ve výtečném překladu Jiřího Našince vydává nakladatelství Prostor, má samozřejmě happy end. Bohužel ne takový, po jakém by spravedlivě rozhořčený čtenář toužil. Jedno však ví jistě: chovat po přečtení iluze o bankovním systému prostě nelze.

Šest tisíc veršů bájí o zlatém rouně

(...) Homér napsal svoji Íliadu v sedmém století před Kristem a má celkem šestnáct tisíc veršů. O pět století blíže k dnešku vznikl kratší a méně slavný epos nazvaný Argonautika. Napsal ho helenistický básník Apollonios Rhodský, a protože tak rozsáhlé eposy se už tehdy nenosily, příběh zlatého rouna vtěsnal do "pouhých" šesti tisíc veršů. Nakladatelství Argo, pojmenované právě podle bájných argonautů, vydává teď dílo ve zvláštní edici s obrazovým doprovodem výtvarníka Michala Singera. Jediné, co se nemění, je překlad.

Pohádka, co nenudí ani dospělé

Kosprd a Telecí má kromě výborně rytmizovaného příběhu (který rodiče pravděpodobně rozečtou ratolesti před usnutím a i když dítě už bude dávno v limbu, sami dočtou v jednom zátahu až do konce) také báječné ilustrace Galiny Miklínové. Ta je tentokrát víc drsná než poetická, což se k příběhu výborně hodí. Zdá se, že po Kanafáskovi, jednom z nejvydařenějších večerníčků porevoluční tvorby pro děti (i na něm se výrazně podílela Galina Miklínová) se Papoušková zase trefila. Knihy pro děti však seriálovou scenáristku neuživí. Což je škoda, protože kdyby tenhle žánr psala víc, měli bychom po tandemu Macourek-Born podobně kvalitní tandem Papoušková-Miklínová. Hodnocení: 90 %

Kreslené Pidilidi zrodili cínoví vojáčci v květináči

Z Francie, kolébky komiksu, přichází do Česka další kreslená série, která si zaslouží přízvisko legendární. Nakladatelství CooBoo vydává úvodní díl Dobrodružství Pidilidí nazvaný Exodus. První kresby malých lidiček vytvořil autor Pierre Seron už v roce 1966, když vzpomínal na to, jak si jako malý hrával s cínovými vojáčky ve velkých květináčích, v nichž měla jeho matka pokojové rostliny. Pajduláci byli oproti květinám malí, což se stalo námětem pro řadu dobrodružství a nebezpečí, která jim chlapec vymýšlel. I to Serona inspirovalo. O rok později vyšla první stránka Pidilidí v časopise Spirou, následovaly desítky příběhů a souborných sešitových vydání.

Slovník ke svatému Valentýnu je příjemným experimentem

Jde o soubor textů inspirovaných abecedně řazenými výrazy ze slovníku, které s trochou čtenářovy snahy dají dohromady jeden obyčejný milostný příběh. Titul lze číst i jako samostatná provolání o lásce týkající se vybraných hesel. V některých případech je to sice trochu okaté, jindy se však autorovi povedlo dodržet minimalistický formát s přesným zásahem do čtenářova emočního terče. Pár slov, a jak dojímají! Příjemný experiment.

Poezie a pitomost se navzájem nevylučují, dokazuje Wernisch

(...) I přesto, že Wernisch čtenářům servíruje svoje objevy kamsi zakutálených textů nestejné úrovně s relativně krátkými rozestupy, je zřejmé, že jde o součást jeho celoživotního díla. Není pochyb o tom, že značné pole působnosti při sběru materiálu mu poskytlo zaměstnání antikváře, které vykonává už od konce 90. let, rozličnými literárními podivnostmi se však nepochybně zabýval už mnohem dřív. Ostatně, jejich reflexe se občas objevuje i v jeho vlastní básnické tvorbě. (...) Wernisch do své antologie vybíral jak kuriózní literární pokusy, které dnes vzbuzují výbuchy smíchu, tak naopak drahokamy nalezené v hromadě hlušiny. V poznámce editora píše: "Některé ze zářivých textů souboru byly napsány, když nebyl pánbůh doma, jiné by, nebýt příznivého kontextu, fungovaly přinejlepším jen jako pitominy pro zasmání." A dodává: "Jak často připomínám – a snažím se dokázat i svým vlastním životem a dílem – poezie a pitomost se navzájem nevylučují."

Coelho napsal další mýdlovou operu

Nakladatelství Argo vydá nejnovější román jednoho z nejprodávanějších autorů planety, brazilského spisovatele Paula Coelha. Děj se odehrává v předvečer útoku křižáků na Jeruzalém. (...) Coelho začíná vyprávění právě na průsečíku tří civilizací, když píše, že máme rok 1099 podle křesťanského kalendáře, 4859 podle židovského a 492 podle muslimského počítání věků. Jinak je Rukopis nalezený v Akkonu psaný podle stejného klíče jako většina ostatních Coelhových knih – mísí fikci, historická fakta a mytické příběhy, aby čtenáři předal naději a pozitivní emoce, víru v dobro a lepší příští.

Hakl skvěle vystihl svět mužů plýtvajících životem

Novela Skutečná událost je jednou z nejlepších knih o současných mužích. Haklovi hrdinové sice touží mít život ve svých rukou, místo skutečné akce si však jen každý den barví bradky a odmítají závazky. (...) Kniha Skutečná událost má tři hrdiny. Jeden je spisovatel, který stárne a nechce si nic začínat s optimismem, důvěrou, závazky. Druhý si každý den barví bradku na jiný odstín. Ne z radosti, hravosti nebo ve snaze se někam zařadit a od něčeho distancovat, spíš v touze dát křečovitě najevo lidem, že jeho mysl je stále mladá. Třetí je rozhněvaný mladý muž poznamenaný smrtí se vztahem k drogovým experimentům. Všichni vycházejí z generace, která se v pubertě snad kvůli právě končící totalitě dostatečně "nevyblbla" a teď se necítí povinna nikomu ničím. Zaměstnavateli, manželce, milence, rodičům a zejména sama sobě.

Nešleha fotil přírodu přesvědčivě, jako pohádku

(...) Nešlehovy vesměs černobílé snímky, pořizované od počátku 70. let, se obracejí výhradně k přírodě - její monumentalitě i detailu, k otevřené krajině i komorním dramatům odehrávajícím se na povrchu kamenů, v kůře stromů nebo na vodní hladině. (...) Stopy síly jsou povedenou monografií. Kniha představuje suverénního fotografa, ale nabízí i něco víc. Ukazuje jasně, že existuje ještě jiný rytmus než ten lidský, daleko živelnější - a že se mu vyplatí naslouchat.

Skvost, za který se autorovi děkuje

Dalo se čekat, že vnuk slavného německého spisovatele Heinricha Manna a syn jeho rovněž slavného československého kolegy Ludvíka Aškenazyho bude mít literární nadání. Avšak až při čtení knihy Jindřicha Manna Poste restante člověk zjistí, jak veliký jeho talent je. Skoro se chce napsat ohromující. Dílo, které vyšlo nejprve v roce 2007 v Německu, Mann podle vlastní ediční poznámky pro české vydání "zkrátil, ale místy i prodloužil a stylisticky pozměnil" – a přeložil do češtiny. Ale do jaké češtiny! Hraje si s ní jak dirigent s dokonale poslušným orchestrem. (...) Když se člověk se skvostem, jakým je Poste restante, potká, měl by se omezit na jediné: poděkovat autorovi. Recenze: kniha 90 %

Skvost, za který se autorovi děkuje

Dalo se čekat, že vnuk slavného německého spisovatele Heinricha Manna a syn jeho rovněž slavného českého kolegy Ludvíka Aškenazyho bude mít literární nadání. Avšak až po přečtení knihy Jindřicha Manna Poste restante člověk zjistí, jak veliký jeho talent je. Skoro se chce napsat ohromující. (...) S nádhernou čestinou nám nabídl román, v němž se autobiografické prvky, snové vize z pražského dětství i autorovy fantazie tam, kde nestačí dokumenty a rodinná vyprávění, splétají s historickými událostmi šíleného dvacátého století, jež lidem vnucovalo emigrace, okupace a transporty do táborů smrti.

Velké dílo

Edice České panovnické dynastie se rozrostla o nový přírůstek. V nevídané velkorysosti představuje ROD LUCEMBURKŮ. (...) Kniha v plné šíři prezentuje současnou pestrost bádání o lucemburském období. Základ tvoří politické a církevní dějiny. Avšak nalezneme tu i příspěvky přibližující rituály, ceremonie a festivity, jejichž studiu je především v posledních letech věnována velká pozornost (korunovace, svatby, pohřby, turnaje). Nechybějí rovněž stati věnované životu a fungování panovnického dvora. Období vlády Lucemburků je významné, jak už zřejmo, i z hlediska dějin umění a vzdělanosti.

Jak (ne)přežít konec světa

Je to problém. Jelikož je Martin Komárek redakční kolega, recenzi na jeho knihu s dlouhým názvem Jak (ne)přežít konec světa 21. 12. 2012 aneb Vyžírkové zániku budou mnozí brát jako reklamu. Budiž, risknu to: ta knížka je totiž zábavná, místy příjemně nekorektní a občas nebezpečně chytrá. (...) Vtipně vykresleným postavám, jako jsou agent Shark, "proti němuž je James Bond panáček z moduritu", fyzik Nigel Short, novinářka Šťastná, Ježíš II. či přemoudřelý čtrnáctiletý Martin Exner, vládne v knize spisovatel Komárek. V reálu úhledný autor vytvořil své knižní alter ego jako umaštěného, obtloustlého, nevábného tvora, jemuž se ovšem povedla jedna věc. Napsal knihu Konec světa a tím celý proces zániku odstartoval.

Zlo(dů)myslná variace na Oidipa

(...) Nenáviděl otce stejně intenzivně, jako miloval matku. Jenže když mu bylo deset let, zemřela na rakovinu. Zbyly mu vzpomínky. A nenávist. Teď svůj příběh vypráví. Ve věznici? V psychiatrické léčebně? Nějaké psycholožce? Či snad novinářce, která to má všechno sepsat? Nebo fiktivní ženě existující jen v jeho hlavě? Nevíme, brazilský spisovatel Mario Sabino (1962) nepovažuje za nutné to sdělit. A vlastně to v téhle neuvěřitelně důmyslné i zlomyslné variaci na oidipovský komplex vůbec nevadí. Čteme jazykově a stylisticky vytříbený dialog, v němž slyšíme jen jednu stranu, otázky a reakci té druhé si musíme domýšlet. Ale ani to v záplavě úvah o životě a smrti, o lásce a orgiích, o filozofii a náboženství, o dobru a zlu nevadí.

Celé století očima jedné ženy

Román Jakuby Katalpy s názvem Němci je přímočarým příběhem vykořenění. Kronika tragického osudu se autorce mimořádně povedla(...) Příběh téhle rodiny je geografií ztráty, jak si jedna z Klářiných příbuzných uvědomí ve chvíli, kdy hrdinka v téměř stoletém věku zemře. Autorka by si za něj zasloužila minimálně další nominace, spíš rovnou ceny. Málokdo totiž dokázal často zpracovávaný námět vztahů mezi Čechy, Němci, válkami a totalitami Evropy posledního století podat s takovým citem pro osobní příběh, který nepůsobí jen jako obrys pro omalovánku dějin, ale jako důvěryhodná a velká kronika. Řečeno s vědomím, že experiment musel ustoupit čtivosti.

Recenze: kniha 80 %

Když myš a vrabčák skládají na skládce kabriolet

"Zvířátka v jeho příběhu stavějí starou oktávku, kabriolet, který je pak všechny sveze na výlet, žádné supermoderní žihadlo. O to je však příběh poetičtější."

Martin Sodomka ví, jak postavit auto a napsat úspěšnou knihu

(...) Obálka knížky (...) vypadá "ošmataně", jako nějaká dílenská příručka. A taky jí je. Ovšem s nadsázkou. Ale zároveň je u dětí a rodičů mimořádně oblíbená. Beletristická kniha pro děti od sedmi let má názvy kapitol "Rám", "Nápravnice", "Pružina s tlumičem", "Karburátor" a používá i další podobně technické pojmy. Přitom si své čtenáře nachází. Mohou za to také postavičky zručného krysáka Arnyho a geniálního vrabčáka Zíly, který přespává v autodílně. Ti by se ovšem neobešli bez svého dodavatele žabáka Kristiána.

Zběsilá honička na stránkách krimi jako ve 3D

Dánský kriminální autor Jussi Adler Olsen je jedním z mála spisovatelů, kteří získali Skleněný klíč. To je cena za nejlepší skandinávský krimiromán, která pomáhá čtenáři orientovat se v záplavě severských detektivek, z nichž ne všechny jsou kvalitní a stojí za čtení. Některé jen jedou na módní vlně. Ne tak Olsen – on je naopak tím, kdo mohutnou vlnu zvedá a čtenáře je na ní schopný dovést do těch nejdramatičtějších míst. Oceněný román se jmenuje Vzkaz v láhvi a v češtině je právě na pultech. (...) Proč je Olsen lepší než většina ostatních severských autorů? Mistrně střídá perspektivy. Vypráví z pohledu obětí, pachatele, vyšetřovatelů. A mění je zrovna v tom nejnapínavějším.

Co je horší: šílení, nebo ziskuchtiví vrahové?

(...) Pozoruhodné je, jak mladý autor dokázal do krvavého příběhu, jejž vydal Vyšehrad, vnést příjemnou ironii a humor, byť místy značně černý.

Velké romány o ještě větších láskách stále existují

(...) Příběh trojice, která právě skončila univerzitu a rozhlíží se, co v životě, ocenili kritikové největších amerických novin nominací na The New York Times Book Review, stal se bestsellerem a práva na zfilmování koupil producent, který dělal s Fincherem hollywoodskou adaptaci Larssona. (...) Hra o manželství je strhující příběh lidí, z nichž se s koncem románu stávají opravdoví hrdinové. Vyprávění stojí výrazně i na lásce postav ke knihám, slovům, významům a jejich poselstvím. Pro české čtenáře bude místy příliš americká, je tu řada zážitků z kampusu, které těžko rezonují s našimi zkušenostmi. Ale je to jeden z nejlepších titulů na současném knižním trhu. Román o životě a o čtení románů.

Bůh přežil v dětské duši

Helga Weissová prošla seřadištěm ve Veletržním paláci, terezínským ghettem, Osvětimí, pracovním táborem ve Freibergu a Mauthausenem a jako jedna z mála se na konci května 1945 vrátila do Prahy. Bylo jí šestnáct let. Většina jejích příbuzných nepřežila, zemřel i tatínek, který ji ještě ve škole před válkou, i v Terezíně, když se mohli na moment spatřit, podporoval v psaní a kreslení. (...) Proč číst to, co známe z učebnic, filmů, dokumentů, románů a dalších deníků té hrstky, která přežila? Proto, že pouze díky svědectví jednotlivců získává hrůza holokaustu vědomí nesouměřitelné tragédie a neztrácí se ve statistikách a datech. Deníky Helgy Weissové jsou paradoxně memoárovým románem plným naděje. I když všichni kolem ní, i její mamička, vzdávají boj o přežití.

Sněhulík budí hrůzu. A nadšení z dokonalé krimi

(...) Nesbo graduje Sněhuláka podobně jako svůj trhriller Lovci hlav, opravdu to neni jen čistokrevná kriminálka. Jeho styl je úsporný a rytmický, hlavně s ohledem na to, kolik autor řídí vedlejších postav, kolik se jich románem prožene jen na pár stránkách a jak málo z nich přežije. (...) Naopak, s každým dalším přeloženým románem Nesbo potvrzuje, že vedle Wallandera či Blomkvista patří jeho Hole k nejlepším postavám současné detektivky. (...) 90 %.

Básník na lovu podivných lidí

(...) U Petra Nikla jsou čtenáři zvyklí na ledacos: poetické parťáky si udělal z jelenovité zvěře, ze lvů i podivných rybích obyvatel Obřího moře. Poslední dva roky však pracoval na projektu, který je blíž k realitě, přesto si zachovává niklovskou nevšednost a originální pohled na svět. Nafotil obyvatele New Yorku a na základě fotografií nakreslil jejich portréty. Ke každému pak napsal báseň. Sbírka se jmenuje Divňáci z Ňjújorku a vychází v nakladatelství Meander. Zaměřují se zejména na literaturu pro děti, což Divňáci tak úplně nejsou. V Niklově případě se však literární kategorie snadno smazávají a tak, jak se prolínají žánry s ilustracemi nebo s hudbou, překrývají se i čtenářské okruhy.

Čínský nobelista se vydal do hor i do nitra duše

(...) Právě tam vznikla Hora duše, jakýsi cestovní deník z pouti popisující nejenom cestu nahoru a k lidem, ale také do jeho nitra. Bibli osamělého člověka, další z oceňovaných románů, napsal Xingjian už v exilu v Paříži. "Upřímnost a opravdovost jsou jedinými etickými hodnotami, kterých si literatura žádá," tvrdí autor. Podle Denise Molčanova, jenž jeho dílo výborně překládá do češtiny, hledá Xingjian smysl krásy a má to štěstí, že ho občas najde a ukáže i ostatním hledačům. (...) Hora duše vychází česky podobně, jako vyšla v čínštině v jubilejním svazku k desátému výročí udělení Nobelovy ceny autorovi v roce 2010 – tedy s původními fotografiemi, které Xingjian nafotil cestou horami. (...) Bible osamělého člověka, která vyjde o týden později, bývá srovnávaná s Orwellovým románem 1984, podle Molčanova však není jenom historickým podobenstvím, ale knihou existenciální. "Osobní zážitky ze společenské katastrofy, skvostně nazvané Velká kulturní revoluce, slouží jako rámec dramatu mnohem hlubšího, boje o přežití a nekonečného putování zpátky k sobě samému, od zprvu nenápadného uvíznutí v marasmu všudypřítomné ideologie přes ztrátu osobní svrchovanosti, soudnosti až po její namáhavé dobývání zpět," dodává v doslovu ke knize překladatel.

Od gotiky k továrně jel Miloš Urban pragovkou

(...) Lord Mord, Sedmikostelí, Hastrman, Poslední tečka za rukopisy. To jsou romány Miloše Urbana, v nichž se to hemží mýty, baladickými výjevy, temnotou a krvelačnými strašidly. Proti nim je nový Urbanův román, nazvaný podle legendárního auta z první republiky Praga Piccola, laskavý a prosvětlený. A zlomový. (...) Hrdina Bertold dorůstá na konci první světové války, jeho maminka se snaží být operní divou, otec vede továrnu, o šest let starší bratr ho pokouší, učí ho kouřit a zprostředkovává mu první sexuální zkušenosti. Pomalu se rozhlíží a zjišťuje, že ne každý je synem továrníka. Pak je tu sestřenice Lila, nejdřív poloviční sirotek, holčička přivandrovalá kdovíodkud, pak Bertoldův osud, i když osud naplněný podle plánu, z něhož jeho starší bratr Rudi vyklouzl a Bertold ho prostě přijal. Ale bez vášně není – tu zažívá v piccole, ve svém oblíbeném autě.

Porno pro mamky

...Budu s dovolením osobní. První díl této porno trilogie jsem přečetla za jeden den. Šest set osm stran. Omlouvala jsem čas spláchnutý nad rukopisem tlusté knihy povinností. Budu o ní přece psát. Jako o novém fenoménu. Od prvního odstavce této zběsilé porno love story jsem věděla, že čtu literární brak. Současné české autorky tohoto stylu odkládám po prvních dvou stranách. Nesnáším tupé harlekýnky nikdy jsem nečetla červenou knihovnu. A teď - britská autorka E L Jamesová se mnou zatočila. Nevím proč. Anebo vím - a stydím se přiznat. (...) Tahle kniha není prošpikovaná sexem, tahle kníhaje jen a jen o sexu. A kupodivu neunavuje - až na pár scén, které se konečně dají přeskočit. (...) I díky téhle otevřenosti, jak autorka píše o sexu, jak ho nezahaluje do fikaných metafor, ale přesně popisuje, co se děje, má možná kniha úspěch. U žen středního věku. U matek, které vychovávají své děti - a vedle toho zůstávají ženami. Těmi, které touží po sexu. Nikoliv po jeho metafoře.

Bručounský detektiv rozplétá Síť, jež chytí a nepustí

Je nesmírně poutavý, stačí si vyšetřit čtyři hodiny volného času a nechat se pohltit první stránkou ... Síť patří k detektivkám, které chytnou a nepustí.

U bran světové literatury

(...) V roce 1999 vydala francouzská literární kritička Pascale Casanovová knihu Světová republika literatury (La République mon diale des Lettres), v níž si všímá právě rozporu mezi deklarovanou autonomií uměleckého (konkrétně literárního) prostoru a jeho faktickou závislostí na ekonomickém a politickém stavu světa. Řeší především, odkud se myšlenka nezávislosti bere, co se s ní děje dnes a pro koho kdy byla a nebyla výhodná. Komu neunikl český překlad knihy Pravidla umění (Les regles de l‘art, 1992; česky 2010) jejího slavnějšího kolegy Pierra Bourdieua, má nyní díky nakladatelství Karolinum možnost pokračovat v četbě o literatuře jako poli sociál ních vztahů z podobného, ale přece jiného úhlu pohledu.

Tragédie jemně zabalená v sametu

(...) Islandskou literární tvorbu známe málo. Pokud bychom měli najít někoho z tamních autorů, kdo stojí za pozornost a patří mezi nejoceňovanější, určitě by se ve výčtu objevila i Audur Ava Ólafsdóttir. Její Výhonek osmilisté růže díky nakladatelství Plus právě dorazil na tuzemské pulty.
Ólafsdóttir si z obyčejných lidských životů vybírá expresivní obrazy, které popisuje tak jemně, že jejich tragika je takřka sametová. V popředí stojí čerstvě dospělý chlapec Arlnjótur pocházející z dvojčat, jeho bratr Josef trpí autismem. Stará se o ně otec, který za tři roky oslaví osmdesátiny. Maminka chlapců zemřela cestou přes lávová pole při autonehodě.

Výtvarné monografie

(...) Jiránkovu (1875–1911) monografii zpracoval Tomáš Winter. Pojal ji jako napínavou cestu malíře a literáta napříč životem, který až nebezpečně těsně souvisel s umělcovým dílem. Jiránek, vzdělaný v teorii i dějinách kultury, měl jako výtvarník nejblíže k postimpresionismu, který usiloval vlastně o nemožné: fixovat na plátně jevovou skutečnost ve vší její nestálosti a unikavosti. Jiránka ten "zápas o moderní malbu", jak zní podtitul publikace, nakonec strávil. Jako by v něm hořel oheň – intenzivně střídal výraz i téma, odhodlával se k novým pokusům a dobrodružstvím.

Výtvarné monografie

(...) Nejméně od roku 2000 patří mezi důležité postavy nového českého komiksu. Působí jako výtvarný redaktor, autor komiksových scénářů i kresby, grafik počítačových her, scénograf i zakázkový ilustrátor. Je mistrem nejrůznějších stylů, dobře poučený na dějinách výtvarného umění od Rubense přes Preislera po graffiti.
Přesto má jeho tvorba zřetelné těžiště – a tím je právě komiks. Jak dokládá aktuální monografie nazvaná Zooom 1, Kučerovský se propracoval od námětů z říše fantasy a sci-fik všednosti, k reportážně laděným, svižně a zkratkovitě vyprávěným příběhům, často z exotických destinací, jako je Singapur či Severní Korea. Za jeho komiksy je patrné studium architektury: je jistý v kresbě i členění prostoru, zvládá výborně perspektivu i figuru.

Spanilé prádniny po Německu

(...) román v sobě má něco klasického „vzdělávacího“ Bildungsromanu, něco amerického braku a špetku surreálna. (...) O generační román se Herrndorf nesnažil a srovnávání s legendárním dílem Kdo chytá v žitě Jeroma D. Salingera mu jde na nervy. Až na pár výrazů jako „ty vogo“ a „hustý“ se v Čikovi záměrně vyhýbá slangu a siláckým výrazům, které ze Salingerovy knihy kdysi udělaly skandální bestseller. Jednodušší rytmy berou Herrndorfovu příběhu šťávu, ale nakonec proč ne. Autor ze všeho vykličkuje ostrým, někdy až brutálním humorem, který je možná i osobní obranou.
Hodnocení MF Dnes: 80 %

Kreslenému dospívání svědčí pravda, ne duchové

(...) Fantazie je tu méně, dokumentu více. Tenhle komiks je předně autentickou výpovědí o tom, jak to vypadalo na sídlišti ve Stalowé Woli v jižním cípu Polska. Jenomže autorčina zkušenost, kterou přetavila do scénáře, jejž ilustroval její francouzský přítel kreslíř Sylvain Savoia, je exotická nejenom pro obyvatele ze Západu, ale i pro bývalé Čechoslováky. Stalowá Wola byl totiž neúprosný sociální experiment, sídliště postavené na zelené louce kvůli uhelné elektrárně.
Savoiova kresba je jednoduše schematická, používá hlavně šedou a odstíny oranžové, což k atmosféře průmyslové zóny výborně sedí. Místy je nutné dát přednost textu, Sowa toho touží říct víc, než políčka obsáhnou. Ale o vzpomínky, dokument, informaci tu jde především a čtenář přemíru textu nepociťuje jako nedostatek.

Svět píšících podvodníků

Publikum nechce být klamáno. Ale není mu to často nic platné. Zvlášť když narazí na skutečné mistry. Britská novinářka Melissa Katsoulisová podává v práci LITERÁRNÍ MYSTIFIKACE: když knihy nejsou tím, čím se zdají být náčrt této specifické tvůrčí činnosti.
Katsoulisová sleduje dobu od 18. století po současnost a rozebírá motivy, jimiž autoři byli vedeni. Někdy šlo o žert, jak to dělal třeba Mark Twain, jindy o zhrzené tvůrce, kteří se neprosadili pod vlastním jménem a začali vytvářet plagiáty.

Výborný příběh ve stínu Temelínu

Hájíček si vybral bezezbytku dokonalé téma. I když je možné shrnout děj do pár vět, vrství ho po letech, dávkuje naději, která se s každou další přečkanou zimou a vykoupeným domem obrací v beznaděj. Přátelství i lásky hrdinů podrobuje obyčejným zkouškám rozchodů, hádek, těhotenství, nemocí, smrtí. Život v jeho podání je tak přirozený, jako by autor vynalezl způsob, jak ho jako razítko překlopit a otisknout na stránky knihy bez jediného zaváhaní, bez křečovité snahy připravit svým hrdinům víc, než může člověk mimo smyšlený román unést. (...) Rybí krev by se měla dostat minimálně do nominací na Literu i příští rok. Ne proto, že se to od oceněného Hájíčka čekalo. Ale proto, že opět napsal knihu, která má kromě nesporných literárních kvalit v sobě i nevyumělkovanou pravdu o lidech, odpuštění a o jejich věčné touze dobrat se kořenů, ať už jsou jakkoli zpuchřelé. Recenze 90 %

Je vůbec možný nerůst?

(...) Latouche ve svém spisku z roku 2007 Malé pojednání o poklidném nerůstu předkládá argumenty, proč růst nemůže být nekonečný, a navrhuje alternativu lidského konání. Současně přiznává, že kritiku růstu lze u různých autorů sledovat desítky let do minulosti, avšak praktický ohlas, natož úspěch těchto hlasů je minimální. Musela by se změnit představivost moderního člověka a ruku v ruce s tím i jeho způsob života; musel by se vrátit v doslovném i přeneseném slova smyslu k sobě samému.