Recenze z média MF DNES

(...) V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní. Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný – ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa. Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.

Už vstupní kapitoly popisující ničivý požár v Březových Horách v dole Marie, který si v roce 1892 vyžádal 319 obětí, se čtenáři zavrtávají do hlavy jak důlní vozíky. Z hornického maloměsta pocházel i svědek té hrozné události, tehdy devítiletý František Drtikol. (...) Hutný román o Františku Drtikolovi, psaný zvláštní er-formou, má ambice aspirovat příští rok na literární ceny.

(...) Šťastně vybrali v Panteonu i čerstvý detektivní román Konec vosí sezóny britské autorky Denise Miny, kterou čeští čtenáři znají díky přepisu Larssonova Milénia do komiksové podoby. Kniha, za niž Mina dostala titul Nejlepší britská detektivka roku 2012, vychází i elektronicky a současně s audioverzí namluvenou Jaromírem Medunou. Už hororová první kapitola vyráží dech, notabene když ji předčítá dabér Horatia Caina z Kriminálky Las Vegas. Mina staví trilogii, jejímž je Konec vosí sezóny prvním dílem, na hrdince Alex Morrowové. Ta je vyšetřovatelkou emancipovaného jedenadvacátého století, nepřipomíná osamělé a ošlehané ženy policistky, které vládly žánru dřív. Je vdaná a čeká dvojčata, což jí nezabrání věnovat se práci, na stole má bestiální vraždu mladé ženy a sebevraždu bohatého finančníka. V čem je autorka jedinečná? Odpovídá recenze z Timesů: "Je ochotná víc než kdokoli jiný riskovat se svými postavami a noří se hloub do jejich emocí, ať už jde o policisty, oběti, či zločince."

(...) Jeho historii shrnul sportovní redaktor MF DNES Tomáš Macek v knize Příběhy staré dámy – sto ročníků Tour de France. V knize tak strhující, že vlastně ani nevadí občasný sportovní žargon nebo klišé stylu "světe, div se". (...) Při čtení se neustále vkrádá otázka, proč tolik mužů tu křížovou cestu podstupuje. Peníze? Jistě, je rozdíl mezi třemi tisíci franků, které dostal vítěz prvního ročníku Maurice Garin, a milionovými příjmy dnešních hvězd pelotonu. Ale nejde jen o ně. Navzdory líčeným podrazům a tragédiím Macek odpověď dává: prostě to chtějí dokázat. Proto jeho kniha vůbec nevyznívá pesimisticky. A proto Tour pokračuje. Stý ročník začíná 29. června na Korsice.

Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %

Nádherná kronika lotrinské kolonizace rumunského Banátu obsahuje na každé stránce literární nebo myšlenkovou perlu či dechberoucí obraz zašlých časů s jejich přitažlivostí i krutostí. (...) Koncentrát příběhů, který lze číst znovu a znovu. Florescu je od prvního řádku naléhavým, skoro zběsilým vypravěčem a jeho hrdinové téměř pohádkovými bytostmi. Hodnocení: 90 %

(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.

Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.

(...) Ať se turista při toulkách Českem vrtne kamkoli, je prakticky vyloučeno, aby se vyhnul Janu Nepomuckému, bezpochyby nejznámějšímu českému světci. Jeho obrazy zdobí velké chrámy i vesnické kostelíky, sochy stávají na návsích, náměstích i mostech. Kolik toho však o katolické osobnosti ve skutečnosti onen obyčejný turista ví? Ve své knize Jan Nepomucký – česká legenda dává odpovědi na všechny otázky historik Vít Vlnas, jeden z největších českých odborníků na české baroko a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze.

"Životem projel na plný plyn, tak jako jezdíval v autě. Kniha není jeho biografie, ale kaleidoskop pohledů těch, které svezl s sebou, s nimiž na chvíli zaparkoval nebo se jim pouze mihl v zákrutě," vysvětlují v předmluvě ke knize Smoljakovy děti David, Filip, Kateřina a Alžběta. A nazývají ji Smoljakopisem, který má zaplnit prázdná místa na mapě jejich tatínka. Publikace je plná fotografií, starých dokumentů, dopisů režisérových vnuků, záběrů z divadelního jeviště i z filmů. (...) Téměř tři desítky lidí včetně Zdeňka Svěráka, Ivana Hlase, Josefa Abrháma či Jiřího Suchého na Smoljaka vzpomínají. Jejich texty dělí editoři do osmi kapitol, tematicky se vztahují k jevišti, filmovému placu, ale i k oblíbené plachetnici na Slapech nebo k jeho občanské angažovanosti. Neúnavně se totiž snažil zlepšit i poměry v politice.

(...) Díky ich-formě a používání často skutečných jmen a názvů působí Zpověď prohnilého bankéře jako literatura faktu. A svým způsobem jí je, přinejmenším ohledně stamilionových odměn pro finančníky, kteří se nikdy nehodlají zříci svých zlatých padáků. Pro připomenutí: Richard Fuld, šéf zkrachovalé Lehman Bank, si podle BBC za osm let v nejvyšší funkci vydělal 300 až 500 milionů dolarů. Kniha, kterou ve výtečném překladu Jiřího Našince vydává nakladatelství Prostor, má samozřejmě happy end. Bohužel ne takový, po jakém by spravedlivě rozhořčený čtenář toužil. Jedno však ví jistě: chovat po přečtení iluze o bankovním systému prostě nelze.

Kosprd a Telecí má kromě výborně rytmizovaného příběhu (který rodiče pravděpodobně rozečtou ratolesti před usnutím a i když dítě už bude dávno v limbu, sami dočtou v jednom zátahu až do konce) také báječné ilustrace Galiny Miklínové. Ta je tentokrát víc drsná než poetická, což se k příběhu výborně hodí. Zdá se, že po Kanafáskovi, jednom z nejvydařenějších večerníčků porevoluční tvorby pro děti (i na něm se výrazně podílela Galina Miklínová) se Papoušková zase trefila. Knihy pro děti však seriálovou scenáristku neuživí. Což je škoda, protože kdyby tenhle žánr psala víc, měli bychom po tandemu Macourek-Born podobně kvalitní tandem Papoušková-Miklínová. Hodnocení: 90 %

Jde o soubor textů inspirovaných abecedně řazenými výrazy ze slovníku, které s trochou čtenářovy snahy dají dohromady jeden obyčejný milostný příběh. Titul lze číst i jako samostatná provolání o lásce týkající se vybraných hesel. V některých případech je to sice trochu okaté, jindy se však autorovi povedlo dodržet minimalistický formát s přesným zásahem do čtenářova emočního terče. Pár slov, a jak dojímají! Příjemný experiment.

Novela Skutečná událost je jednou z nejlepších knih o současných mužích. Haklovi hrdinové sice touží mít život ve svých rukou, místo skutečné akce si však jen každý den barví bradky a odmítají závazky. (...) Kniha Skutečná událost má tři hrdiny. Jeden je spisovatel, který stárne a nechce si nic začínat s optimismem, důvěrou, závazky. Druhý si každý den barví bradku na jiný odstín. Ne z radosti, hravosti nebo ve snaze se někam zařadit a od něčeho distancovat, spíš v touze dát křečovitě najevo lidem, že jeho mysl je stále mladá. Třetí je rozhněvaný mladý muž poznamenaný smrtí se vztahem k drogovým experimentům. Všichni vycházejí z generace, která se v pubertě snad kvůli právě končící totalitě dostatečně "nevyblbla" a teď se necítí povinna nikomu ničím. Zaměstnavateli, manželce, milence, rodičům a zejména sama sobě.

Dalo se čekat, že vnuk slavného německého spisovatele Heinricha Manna a syn jeho rovněž slavného československého kolegy Ludvíka Aškenazyho bude mít literární nadání. Avšak až při čtení knihy Jindřicha Manna Poste restante člověk zjistí, jak veliký jeho talent je. Skoro se chce napsat ohromující. Dílo, které vyšlo nejprve v roce 2007 v Německu, Mann podle vlastní ediční poznámky pro české vydání "zkrátil, ale místy i prodloužil a stylisticky pozměnil" – a přeložil do češtiny. Ale do jaké češtiny! Hraje si s ní jak dirigent s dokonale poslušným orchestrem. (...) Když se člověk se skvostem, jakým je Poste restante, potká, měl by se omezit na jediné: poděkovat autorovi. Recenze: kniha 90 %

(...) Nenáviděl otce stejně intenzivně, jako miloval matku. Jenže když mu bylo deset let, zemřela na rakovinu. Zbyly mu vzpomínky. A nenávist. Teď svůj příběh vypráví. Ve věznici? V psychiatrické léčebně? Nějaké psycholožce? Či snad novinářce, která to má všechno sepsat? Nebo fiktivní ženě existující jen v jeho hlavě? Nevíme, brazilský spisovatel Mario Sabino (1962) nepovažuje za nutné to sdělit. A vlastně to v téhle neuvěřitelně důmyslné i zlomyslné variaci na oidipovský komplex vůbec nevadí. Čteme jazykově a stylisticky vytříbený dialog, v němž slyšíme jen jednu stranu, otázky a reakci té druhé si musíme domýšlet. Ale ani to v záplavě úvah o životě a smrti, o lásce a orgiích, o filozofii a náboženství, o dobru a zlu nevadí.

Recenze: kniha 80 %

(...) U Petra Nikla jsou čtenáři zvyklí na ledacos: poetické parťáky si udělal z jelenovité zvěře, ze lvů i podivných rybích obyvatel Obřího moře. Poslední dva roky však pracoval na projektu, který je blíž k realitě, přesto si zachovává niklovskou nevšednost a originální pohled na svět. Nafotil obyvatele New Yorku a na základě fotografií nakreslil jejich portréty. Ke každému pak napsal báseň. Sbírka se jmenuje Divňáci z Ňjújorku a vychází v nakladatelství Meander. Zaměřují se zejména na literaturu pro děti, což Divňáci tak úplně nejsou. V Niklově případě se však literární kategorie snadno smazávají a tak, jak se prolínají žánry s ilustracemi nebo s hudbou, překrývají se i čtenářské okruhy.

(...) Právě tam vznikla Hora duše, jakýsi cestovní deník z pouti popisující nejenom cestu nahoru a k lidem, ale také do jeho nitra. Bibli osamělého člověka, další z oceňovaných románů, napsal Xingjian už v exilu v Paříži. "Upřímnost a opravdovost jsou jedinými etickými hodnotami, kterých si literatura žádá," tvrdí autor. Podle Denise Molčanova, jenž jeho dílo výborně překládá do češtiny, hledá Xingjian smysl krásy a má to štěstí, že ho občas najde a ukáže i ostatním hledačům. (...) Hora duše vychází česky podobně, jako vyšla v čínštině v jubilejním svazku k desátému výročí udělení Nobelovy ceny autorovi v roce 2010 – tedy s původními fotografiemi, které Xingjian nafotil cestou horami. (...) Bible osamělého člověka, která vyjde o týden později, bývá srovnávaná s Orwellovým románem 1984, podle Molčanova však není jenom historickým podobenstvím, ale knihou existenciální. "Osobní zážitky ze společenské katastrofy, skvostně nazvané Velká kulturní revoluce, slouží jako rámec dramatu mnohem hlubšího, boje o přežití a nekonečného putování zpátky k sobě samému, od zprvu nenápadného uvíznutí v marasmu všudypřítomné ideologie přes ztrátu osobní svrchovanosti, soudnosti až po její namáhavé dobývání zpět," dodává v doslovu ke knize překladatel.

Je nesmírně poutavý, stačí si vyšetřit čtyři hodiny volného času a nechat se pohltit první stránkou ... Síť patří k detektivkám, které chytnou a nepustí.

(...) Islandskou literární tvorbu známe málo. Pokud bychom měli najít někoho z tamních autorů, kdo stojí za pozornost a patří mezi nejoceňovanější, určitě by se ve výčtu objevila i Audur Ava Ólafsdóttir. Její Výhonek osmilisté růže díky nakladatelství Plus právě dorazil na tuzemské pulty.
Ólafsdóttir si z obyčejných lidských životů vybírá expresivní obrazy, které popisuje tak jemně, že jejich tragika je takřka sametová. V popředí stojí čerstvě dospělý chlapec Arlnjótur pocházející z dvojčat, jeho bratr Josef trpí autismem. Stará se o ně otec, který za tři roky oslaví osmdesátiny. Maminka chlapců zemřela cestou přes lávová pole při autonehodě.

(...) Nejméně od roku 2000 patří mezi důležité postavy nového českého komiksu. Působí jako výtvarný redaktor, autor komiksových scénářů i kresby, grafik počítačových her, scénograf i zakázkový ilustrátor. Je mistrem nejrůznějších stylů, dobře poučený na dějinách výtvarného umění od Rubense přes Preislera po graffiti.
Přesto má jeho tvorba zřetelné těžiště – a tím je právě komiks. Jak dokládá aktuální monografie nazvaná Zooom 1, Kučerovský se propracoval od námětů z říše fantasy a sci-fik všednosti, k reportážně laděným, svižně a zkratkovitě vyprávěným příběhům, často z exotických destinací, jako je Singapur či Severní Korea. Za jeho komiksy je patrné studium architektury: je jistý v kresbě i členění prostoru, zvládá výborně perspektivu i figuru.

(...) román v sobě má něco klasického „vzdělávacího“ Bildungsromanu, něco amerického braku a špetku surreálna. (...) O generační román se Herrndorf nesnažil a srovnávání s legendárním dílem Kdo chytá v žitě Jeroma D. Salingera mu jde na nervy. Až na pár výrazů jako „ty vogo“ a „hustý“ se v Čikovi záměrně vyhýbá slangu a siláckým výrazům, které ze Salingerovy knihy kdysi udělaly skandální bestseller. Jednodušší rytmy berou Herrndorfovu příběhu šťávu, ale nakonec proč ne. Autor ze všeho vykličkuje ostrým, někdy až brutálním humorem, který je možná i osobní obranou.
Hodnocení MF Dnes: 80 %

(...) Fantazie je tu méně, dokumentu více. Tenhle komiks je předně autentickou výpovědí o tom, jak to vypadalo na sídlišti ve Stalowé Woli v jižním cípu Polska. Jenomže autorčina zkušenost, kterou přetavila do scénáře, jejž ilustroval její francouzský přítel kreslíř Sylvain Savoia, je exotická nejenom pro obyvatele ze Západu, ale i pro bývalé Čechoslováky. Stalowá Wola byl totiž neúprosný sociální experiment, sídliště postavené na zelené louce kvůli uhelné elektrárně.
Savoiova kresba je jednoduše schematická, používá hlavně šedou a odstíny oranžové, což k atmosféře průmyslové zóny výborně sedí. Místy je nutné dát přednost textu, Sowa toho touží říct víc, než políčka obsáhnou. Ale o vzpomínky, dokument, informaci tu jde především a čtenář přemíru textu nepociťuje jako nedostatek.

Publikum nechce být klamáno. Ale není mu to často nic platné. Zvlášť když narazí na skutečné mistry. Britská novinářka Melissa Katsoulisová podává v práci LITERÁRNÍ MYSTIFIKACE: když knihy nejsou tím, čím se zdají být náčrt této specifické tvůrčí činnosti.
Katsoulisová sleduje dobu od 18. století po současnost a rozebírá motivy, jimiž autoři byli vedeni. Někdy šlo o žert, jak to dělal třeba Mark Twain, jindy o zhrzené tvůrce, kteří se neprosadili pod vlastním jménem a začali vytvářet plagiáty.

Hájíček si vybral bezezbytku dokonalé téma. I když je možné shrnout děj do pár vět, vrství ho po letech, dávkuje naději, která se s každou další přečkanou zimou a vykoupeným domem obrací v beznaděj. Přátelství i lásky hrdinů podrobuje obyčejným zkouškám rozchodů, hádek, těhotenství, nemocí, smrtí. Život v jeho podání je tak přirozený, jako by autor vynalezl způsob, jak ho jako razítko překlopit a otisknout na stránky knihy bez jediného zaváhaní, bez křečovité snahy připravit svým hrdinům víc, než může člověk mimo smyšlený román unést. (...) Rybí krev by se měla dostat minimálně do nominací na Literu i příští rok. Ne proto, že se to od oceněného Hájíčka čekalo. Ale proto, že opět napsal knihu, která má kromě nesporných literárních kvalit v sobě i nevyumělkovanou pravdu o lidech, odpuštění a o jejich věčné touze dobrat se kořenů, ať už jsou jakkoli zpuchřelé. Recenze 90 %

Když před dvěma roky vyšel na Slovensku román Reného Bendy Moja studená vojna, prodral se rychle do čela knižních žebříčků a tamní čtenáři nešetřili nadšením: Skvělé, konečně slovenská kniha, která má světový formát, super. Až to trochu vzbuzovalo podezření. Neoprávněné, jak může nyní nad překladem Heleny Hartlové posoudit čtenář český, který se navíc čtením vrací i do vlastní trpké minulosti. (...) částečně autobiografický příběh Tomáše Neckera, mládence z Bratislavy, který musí mít na vysvědčení samé jednočky, aby mohl vystudovat zahraniční obchod a dostat se z komunistického marasmu na vysněný Západ, je vtipný i tragický, trpký i humorný. A opravdu výborný. (...) Na Západ se Tomáš nakonec dopracuje, ale jinak. Jedničky mu nejsou k ničemu poté, co jeho otec emigroval, a ani Vlasto, nový matčin druh a estébák, mu v tomhle pomoci nemůže. Po slavné svíčkové manifestaci za náboženská a občanská práva, která se konala v Bratislavě 25. března 1988, se Tomáš s kamarádem Majkym rozhodnou k šílené akci: varovat disidenty, které se StB chystá pozatýkat. Jenže i mezi nimi je fízl.
Hodnocení MF DNES: 80 %

Se skutečným příběhem dívky, která za války odešla do pracovního tábora na Trutnovsku z vlastní vůle místo sestry, seznamuje první české vydání publikace Salin dar.
Autorkou je dcera hlavní hrdinky Ann Kirschnerová, děkanka Macaulay Honors College City University v New Yorku.
Šestnáctiletá Sala Garncarz z polského Sosnowce byla nejmladší z 11 dětí. Ke konci roku 1940 měla její sestra Raizel nastoupit na šest týdnů do nacistického tábora nucených prací. "Půjdu místo své sestry," řekla tehdy Sala. Nakonec prošla sedmi tábory nucených prací. Osvobození zažila v táboře pobočky Gross-Rosen v Žacléři, kde prožila skoro tři roky.
"Příběh se týká temné historie našeho pohraničního regionu. Pro mnoho lidí je novinkou, že i u nás byly koncentrační tábory či jejich pobočky," říká organizátorka projektu Karin Venhauer.

(...) Mapuje Jobsovo přátelství s duchovním zen buddhismu Kobunem Chino Otogawou. (...) Autor komiksu Caleb Melby se právě podobnost, která však muže nakonec rozdělila, snažil během své práce pochopit. "Rozkol mezi nimi způsobila snaha o dokonalost a jejich perfekcionismus. Jobs chtěl být inovátorem, který vyrábí bezchybné produkty. Kobun pracoval na tom, aby dosáhl klidu a míru sám v sobě," vysvětluje Melby. V jeho komiksu je kaligrafie, meditace, stárnutí, touha po prozření i smrt - ovšem nikoli Jobsova. Kobun zemřel před deseti lety ve Švýcarsku, když se snažil zachránit svoji topící se dceru.
Podoba Steva Jobse se v knize mění od jednoduchých modrých džínů a brýlí s kruhovými obroučkami až po sveřepého zarostlého a rozcuchaného muže v devadesátých letech. Ilustrátoři z týmu společnosti JESS3 se snažili v konturách obou mužů odrazit Japonsko, kaligrafii i harmonii a sílu kruhu -ostatně proto je kruhová ilustrace použitá i na obálce, jako je kulatých mnoho inovací Applu.

(...) Další životopisný komiks nakladatelství Fragment a Knihcentra popisuje Jobsův život od peřinky až po rezignaci na všechny funkce v Applu v srpnu 2011. Má pouhých šestatřicet stran, jde spíš o komentované obrázky nejpodstatnějších událostí Jobsovy životní a profesní dráhy - zahrnuje začátky na škole, Apple, Next, Pixar. Také svatbu, lásku ke kapele Beatles i kontroverzní a památkáři dlouho odmítané rozhodnutí zbourat Jobsovo kalifornské sídlo z doby španělské kolonizace a postavit na jeho místě nový dům.
Odkaz Steva Jobse se uzavírá slovy: "Vymyslel uživatelsky jednoduchá a úžasná zařízení, která lidi nejenže chtěli mít, ale kterými se chtěli i chlubit. Z technologie učinil něco, co je sexy a důmyslné zároveň."

Americký spisovatel Ethan Canin (1960), označovaný leckdy za následníka Philipa Rotha nebo Roberta Penna Warrena, získal za své knihy řadu prestižních ocenění. A jeho román Ani králové, ani hvězdy, který nyní v češtině vydalo nakladatelství Vyšehrad, se stal jednou z amerických knih roku 1998. (...) V podstatě konvenční, byť dějově strhující příběh však tají znepokojivě tragické tóny, vyplývající ze vztahu Marshalla a jeho úspěšného otce. "On si nedělá starosti s tím, jak se mi povede ve světě. On se prostě bojí mě samotného. Má strach, že ho překonám," říká o něm Marshall. Cynické od syna? Možná, ale pravdivé.
A tak čtenář ani není překvapen, když nakonec tragický podtón převáží. Vše k němu spělo – jako by příběh dirigoval sám osud.

(...) Tučková svými Žítkovskými bohyněmi potvrdila, že nominace a ocenění, které získala díky svému prvnímu románu, dostala právem. Navíc - málokdo u nás se věnuje beletrii, které předchází několikaletý a podrobný výzkum a na jejíž faktickou správnost a historickou pravdivost se lze spolehnout. (...) Je to poutavé čtení. Kopanice jsou fascinující kraj, kde vždycky vládly spíš přírodní živly, tradice a síly krajiny než střídající se vlády a režimy. Lidská nenávist však bují i tady.
Autorka je věrná svému preciznímu historickému přístupu.

Před prvotinou finsko-estonské spisovatelky Sofi Oksanen Stalinovy krávy klobouk dolů. (...) Ale i tak se některé její scény vryjí do paměti natolik, že i při pouhé vzpomínce na ně čtenář cítí bulimické či anorektické příznaky, jež devastují nešťastnou krásnou Annu. A autorčiny návraty do trpké historie Estonska za sovětské vlády jsou výtečným předobrazem toho, co později Oksanen dokázala v Očistě. (...) Na první pohled se zdá, že se svou hrdinkou nemá kapku soucitu, avšak soucit tu je, skrytý za autorčiným zoufalým vztekem nad tím, co se na světě děje ženám. Nejen Anně, ale i Katariině, jež si při odjezdu ze Sovětského svazu nesměla vzít ani doklady o vzdělání či rodinné fotografie. Nebo její tetě, deportované z Estonska kamsi na sever.
Z autorčina vzteku se zrodila kniha drásající nervy, ale nezapomenutelná.

(...) Dva staří známí ze Sladkosti života, psychiatr Horn a komisař Kovacz, se opět, každý podle svého založení, noří do násilného a temného světa brutálních zločinů. Je to pořád důvěrně známý Hochgatterer: vyšetřování případu je pro něho jen záminkou, aby mohl ukázat osamělé a tragické životy, nad nimiž neustále visí opar pochybností, znepokojení, výčitek a smutku.
Smích? Ten ve Furthu nezaslechnete, občas se snad někde mihne náznak úsměvu, ale i za ten jako by se jeho původce styděl. Nečekejte vyšetřování, které ubíhá v tempu, ani jakákoli spisovatelská detektivní vodítka, která by vás přivedla na něčí stopu. Jde zkrátka o záznam výseku ze života psychiatra, učitelky, komisaře a několika dětí.

Jak vznikla skladba Řekni, kde ty kytky jsou, evergreen Červená řeka nebo loupežnický popěvek Na kopečku v Africe? Odpovědi nabízí kniha Michala Bystrova Příběhy písní 2, jež do detailů popisuje historii dvaceti skladeb. (...) V Bystrovově podání se za většinou písní, jež pocházejí převážně z Velké Británie nebo Ameriky, vynořují celé úseky dějin nebo i neuvěřitelné lidské osudy, jež se promítly do songů třeba jenom vzdáleně. Písně vlastně autorovi poslouží jen jako jakási optická čočka, ve které se všechny linie směřující k jejímu vzniku protnou.
I proto se Příběhy písní čtou skoro jako historické či hudební detektivky. Nikdo v Česku je zatím tak důsledně, detailně či zajímavě nezpracovává jako Michal Bystrov. Možná tím založil speciální literární žánr.

V roce 1952 zkomponoval John Cage svoji legendární skladbu nazvanou 4.33, která neobsahuje jediný tón, stojí na tichu. Zní to jako protimluv, ale jde vlastně o totéž: publicista Alex Ross napsal knihu nazvanou Zbývá jen hluk. I ona je reakcí na hudbu, která už vyzkoušela všechny možné cesty a nezbývá jí než ztichnout, nebo naopak připustit, že zbývá jen chaotická disharmonie.
Kniha Alexe Rosse vychází nyní v češtině, vydává ji nakladatelství Argo. A provází ji velkolepá pověst, získala pět velkých literárních cen od Ameriky až po Itálii. Ross je totiž nejenom ve svém tématu špičkově vzdělaný, ale dokáže ho čtivě a poutavě podat. Víc než pětisetstránkovou knihu navíc doplnil seznamem doporučené hudby.

(...) Hrdinové Dory Čechovy si nedovolují snít příliš vzletně. Touží po vlastním bytě, po soukromí v otlučeném vagonu, po směšném bohatství mražených pelmeňů a nakládaných bílých hřibů. Ale také po lásce, byť na pár vteřin, která dá jejich životům smysl a udělá další desetileté či padesátileté plahočení snesitelnějším. Možná jsou ostýchaví a zpátečničtí, možná však jen uvážliví a skromní.
Povídkový soubor Nechtěl jsem být Leninem je prvním velkým letošním literárním zjevem. A je jen škoda, že Ortenova cena udělená před lety editorce nemůže kvůli věkovému omezení letos připadnout jeho autorce.

Soubor čtyř povídek Arnošta Lustiga a jeho dcery Evy Lustigové je jako čtvero ročních dob. Mohou stát zvlášť, jsou působivé samostatně, ale dohromady tvoří zvláštní úplnost, jednotu, uzavřený kruh. Kruh se jmenuje Povídky, soubor textů otce a dcery, a vydalo je nakladatelství Mladá fronta.
Zatímco Lustig je Lustig a obě jeho povídky, ač nejsou nové, mají v sobě jasně uzavřenou schopnost autora obsáhnout ty nejtěžší okamžiky v životě člověka syrovou metaforou, jeho dcera je mnohem lyričtější. (...) Povídky Evy Lustigové jsou mnohem osobnější a citovější než texty jejího otce. A čtenáře chtě nechtě nad knihou napadne, že by od ní chtěl číst víc než jen tyhle dvě.

Čtenář je tu konfrontován s obdivuhodnou a pro Středoevropana stěží představitelnou nádherou přírody, ojedinělou architekturou klášterů i životem v nich, pokorou a pohostinností tamních obyvatel. Ale i s hlásícími se projevy globalizovaného světa.
Už přestává stačit tradiční sladký i slaný čaj, i na nejodlehlejším místě se můžete občerstvit coca-colou. Ne všude už vás pozvou k posezení na barevném koberečku, zato plastových židlí je všude víc než na ulicích a zahradách Karlových Varů. (...) V první najdeme sled událostí, setkání, dojmů, zážitků a humorných příhod, jaké je možno prožít jen na takovémto druhu výletu. Další, jen graficky oddělené kapitoly pod názvem Útržky naučné přinášejí čtenáři to, co obvykle nachází jako odborné poznámky pod čarou. Kdo nechce, ať to přeskočí, kdo má hlubší zájem, nemusí kvůli tomu hned na internet. Podivuhodný, záhadný a plný fantazie je Ladak, tibetská oblast v severní Indii.

Malých měst, které by se stejně jako Hranice mohly pochlubit tím, že do jejich kulis zasadil děj svého románu přední evropský spisovatel, v zemi moc není. Významný rakouský romanopisec, dramatik a esejista Robert Musil, který bývá srovnávaný s velikány jako James Joyce nebo Marcel Proust a kterého obdivoval třeba básník Thomas Mann, rozehrál vyprávění svého prvního románu Zmatky chovance Törlesse právě v Hranicích. Tady totiž navštěvoval tehdejší vojenskou akademii, dnes kasárna generála Zahálky. (...) Román popisující zážitky a krize mladého chovance starorakouského vojenského výchovného ústavu totiž vyšel v češtině v roce 1967. Nyní si jej mohou pořídit domů. V novém, modernějším překladu ho vydává nakladatelství Argo.
Přestože se kniha odehrává většinou na půdě akademie, čtenářům neuniknou tehdejší zajímavé reálie města.

(...) Tohle není příjemné ani jednoduché čtení. Odehrává se v době a ve světě, kdy ještě lidé byli spíš primitivními zvířecími dravci toužícími po teple, plném žaludku a ukojení démonů, kdy nebyl prostor pro altruismus a vlídnost, protože síla vynaložená pro bližního nutně znamenala vlastní oslabení. Až příliš šlo o přežití, než aby se člověk zabýval životy jiných. Takový už je Cormac McCarthy, vždycky syrový, na hranici únosnosti. A takový vždycky byl – dokládá to právě přeložená kniha nazvaná Vnější tma, kterou napsal v roce 1968 jako svůj druhý román.
Mezi tradičně neznačenou přímou řečí a fičením větru v hlubokých lesích se vine opotřebovaný provaz spletený z osudu dívky Rinthy, jejího novorozeněte a bratra Holmea, dráteníka, kočovných obchodníků i vyděděných utečenců.

(...) Ale kromě vlastního příběhu román nejvíce oslňuje svou psychologickou stránkou. Decentní a mistrné je líčení toho, jak si Julia s postupujícím marným hledáním uvědomuje, že její synek je už dávno mrtvý, a současně s tím, jak ustupuje její trápení, se z trosky mění v sice smutnou, ale ukázněnou a cílevědomou ženu. Stejně působivě dokázal Theorin popsat i obnovení vztahu s otcem.
Strhující a šokující závěr pak jen korunuje skutečnost, že Theorinova prvotina si čtenáře ve dvaceti zemích, kde dosud vyšla, získala plným právem. Nakladatelství MOBA, které v těchto dnech s Mlhami Ölandu přichází, chystá na jaro další část Theorinovy volné tetralogie Smršť. Je na co se těšit.

Francouz Michel Houellebecq patří k autorům, kteří přesně mluví o stavu současného světa. Z jeho pátého románu MAPA A ÚZEMÍ plyne: morální prohnilost současné společnosti vkročila do další fáze. Nejsme už schopni mezilidských vztahů – ani těch, které zakládáme na sexu.
(...) Houellebecq si tu dělá srandu ze sebe samotného, ze svých čtenářů, z těch, kteří jej nenávidí. Vytváří předpoklad, že příště se může stát opravdu cokoliv.
Pátý román Michela Houellebecqa Mapa a území vzkazuje: pokud jste se začali bát, že vás něco změní, znamená to, že už vás to změnilo.

(...) Podle očekávání jsou laskavé. Ale taky, to už mimo očekávání, erotické a trochu bolavé, o stáří a věcech, které v životě člověku zmizely mezi prsty a už se nikdy nevrátí.
Svěrák umí měnit hlas. Nejprve vypráví jako postižený kluk Petr v povídce Betlémské světlo, pak jako starý abiturient na třídním srazu vzpomíná na své profesory a spolužáky, v povídce Nákup se převtělí do babky, co prožila život někoho jiného, a mezi regály nad zlevněnou šlehačkou je už pozdě cokoli vracet, zbývá jen snít o samotce ve vězení. A chvílemi, jako třeba v povídce O slušném taxikáři, je Svěrák sám za sebe. A hýří vtipem, moudrým humorem, u kterého je čtenáři dobře po těle i na duši. Nesvíjí se smíchy, jen mu cukají koutky.

Robert Fulghum napsal románovou skládačku o pocitech tanečníků a tanečnic, o lehkosti bytí mimo skutečné starosti, vydestilovanou radost z pohybu, opatrnou extázi z hudby. Jsme u něj zvyklí na fejetony a krátké úvahy, jeho nová kniha nazvaná Drž mě pevně, miluj mě zlehka, kterou právě vydává Argo, je jiná.
A přitom v něčem stejná – Fulghumovi hrdinové nikdy nepovedou velký vnitřní boj, nebudou řešit existenciální dramata. Budou si vždycky ze života vybírat to, proč stojí za to žít: lásku, něhu, radost, prostou spokojenost.

(...) Jakkoli se může čtenář při čtení cítit převálcovaný autorovým egem, knihu neodloží. Na to je v ní příliš mnoho příliš dobře popsaných palčivých pravd. O vztazích mezi rodiči a jejich dospělými dětmi, o strachu z prostého radostného života. Z lásky, pokud něco jako láska vůbec ještě existuje. Ve chvíli, kdy se hrdina nemusí honit za penězi a nepracuje pro obživu, začne mluvit se svým bojlerem a čeká, že stroj odpoví. Tak jak to v dnešní odcizené zautomatizované společnosti čeká hodně lidí.
Mapa a území je mimo jiné i o potřebě prozkoumávat mapy, které jsou pro nás podstatnější než původní území, které zobrazují. Houellebecq to nazývá kumulací tíží. A vymanit se z nich lze jen jediným způsobem.

Každé náboženství má své mučedníky. Své heretiky. A své zločince. Všechny je najdeme v pozoruhodném románu egyptského univerzitního profesora Joussefa Ziedana. Ředitel centra a muzea rukopisů Alexandrijské knihovny za něj obdržel Mezinárodní cenu za arabskou literaturu, udělovanou ve spolupráci s nadací slavné Bookerovy ceny. A dal mu jméno padlého anděla z počátku věků.
Je to on, pokušitel, démon Azazel, který donutí křesťanského mnicha, lékaře a básníka Hypu, aby popsal svůj místy značně strastiplný život, setkání s fanatickým biskupem Cyrilem, proslulou pohanskou filozofkou a matematičkou Hypatií z Alexandrie i své přátelství s biskupem Nestoriem. A také své dvě velké hříšné lásky, ač mu jako mnichovi byly zapovězeny.