(...) Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. Můžeme ji tedy označit za (autobiografickou) prózu o dětství (Antonína Bajaji). Zároveň je prózou o dětství příslušníka v roce 1948 poražené třídy. Je také knihou o dětství jako takovém, jakož i o roli dětství v dospělém životě. Rovněž je však textem o psaní o dětství a koneckonců i o psaní jako takovém. A nutně je to též kniha o dospělém Antonínu Bajajovi. Je to kniha o tom, kdo je Antonín Bajaja. A neméně o tom, jak se na to, kdo je Antonín Bajaja, ptá právě Antonín Bajaja.

Půvab epistulární literatury využil Antonín Bajaja v působivém románu Na krásné modré Dřevnici. V sérii dopisů sestře Janě vypráví o dětství ve Zlíně, mládí a dospělosti v Gottwaldově, i o posledním dvacetiletí. (...) Dychtivé poznávání světa dětskýma očima i rozumem připomíná krasohled, který každým pohybem změní obraz, a čtenář se může znovu zadívat do autorova vyprávění. Život po únoru 1948 společností zatřásl a mnohým, kteří by se nikdy do dělnického světa nepodívali, bylo sebezáchovnou povinností ho poznat. Laskavá mlha halící okolí do pohádkové podoby se rozplývá a obrysy nabývají podoby proměn. Milovaná učitelka se pojednou mění v postavu hrozící záhubou pomalu celé Moravě. V Bajajově podání pro současníky ve velmi uvěřitelné, pro pamětníky přímo v děsivě pravdivé podobě.

(...) Pokud se ale tendence k dramatické reflexi lidských dějin skloubí s postmoderním nazíráním rozličných časových rovin a našeho středoevropského prostoru zvláště, románová epika čistého zrna se před námi může zjevit jako na dlani - například v nejnovější, rozsáhlé knize renomovaného prozaika Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici. (...) autorova kniha o novodějinné scenérii podél Dřevnice čili o Zlíně posledních desetiletí si neklade případné memoárové cíle: je totiž koncipována ve zřetelně odlišné tonalitě. Jistěže tady spisovatel promlouvá i jako přímý aktér a očitý svědek zobrazovaných událostí, jako výrazný subjekt analyzující proud času ve svém stále zralejším vědomí, nad eventuálním primátem autenticity příběhu však u něho zřetelně převažuje tvořivé pojetí.