Recenze z média LIDOVÉ NOVINY

Začíná to nevinně, jako laskávě naučná vyprávěnka pro děti, v níž je vše krásně sdělné. A také to tak i na první pohled vypadá: kniha ilustrovaná v rozsahu a způsobem, jež jsou určeny dětskému publiku - celostránkové obrázky, málo textu, velká sazba. (...) Vyprávění je zasazeno do Země čísel, kde "žijí pohromadě ve velkém hotelu všechna čísla." (...) Tato "povídka o nekonečnu", jak text charakterizuje autor, profesor matematiky a ekonomie, tak přináší myšlenkové cvičení nadgenerační.

Za setkání mistra přehánění s mistrem bagatelizování označuje zlínské nakladatelství Pavla Jungmanna první komiksový titul, který vydalo. V německé jazykové oblasti ceněný rakouský kreslíř Nicolas Mahler (1969), který má být oním mistrem v bagatelizování, do komiksu adaptoval prózu rakouského "mistra přehánění" Thomase Bernharda (1931–1989) Staří mistři. Odehrává se ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, kde pravidelně v jednom ze sálů před obrazy sedává hudební filozof Reger. (...) Zato je namístě říct, že Mahler se s Bernhardem potkal, adaptoval jeho lamentační prózu střídmými prostředky a s vtipem. Černá, bílá, žlutá, zkratkovité tahy, jemné vizuální a vyprávěcí nápady, jež evokují repetitivnost textu, který česky vyšel poprvé v roce 1994 a jehož adaptaci před několika lety provedlo pražské Divadlo Komedie.

(...) Po přečtení knihy se nakonec ukáže, že její titul je víceméně pomocný, vázaný prostě k faktu, že šest tázaných mužů jsou umělci. A že nejpřínosnější jsou interview tehdy, když pánové primárně hovoří o svých určujících životních zážitcích, o svých občanských postojích, když vystupují za hranice svého oboru – a na tomto půdorysu "teprve", ale o to organičtěji dochází na řeči o umění a vyplyne jejich tvůrčí krédo. Jsou to někdy pozoruhodné souvislosti. (...) Vynikající a překvapivé je interview s fotografem a pedagogem Pavlem Diasem. Má až zpovědněterapeutický charakter, zřejmě i proto, že Dias nebývá vyhledáván, aby někomu pro rozhovor vyprávěl o svém životě. Zážitky z konce války a těsně po ní, kdy příštímu fotografovi bylo sedm, osm let, nejlépe vysvětlují, proč jedním z jeho erbovních témat se staly koncentrační tábory.

(...) Mohou dvě útlé knihy skrývat odkazy na Čaroděje ze země Oz, Tolkienova Pána prstenů, písničku od Beatles, počítačové hry a Šípkovou Růženku? Jistě, pokud je jejich autorem Salman Rushdie. Zatímco novelu Hárún a moře příběhů napsal slavný autor už v roce 1990, příběh nazvaný Luka a oheň života je mnohem mladšího data, vznikl teprve před třemi lety. V češtině teď vycházejí oba, nakladatelství Paseka z nich udělalo působivý komplet. (...) Oba příběhy jsou si podobné i zápletkou, v níž musí obstát malí chlapci vržení do dobrodružství. Hárún zachraňuje svého otce – vypravěče příběhů, který najednou přišel o své umění, jeho mladší bratříček Luka ho zase musí vysvobodit z hlubokého spánku. (...) Jeden z fanoušků na stránkách věnovaných knize o první pohádce prohlásil: "Rushdie je schopný napsat příběhy, které se dají číst stále znovu. Nahlas, v soukromí, před spaním i na veřejnosti, čtením se neopotřebí." Líp by to neřekl žádný kritik.

Když se počátkem osmdesátých let rozhodl výtvarník Jiří Sozanský (1946) intervenovat do staveb a ruin, které v původním Mostě ještě zbývaly (uz jich tehdy moc nebylo), navazoval tím na svůj předchozí výtvarný dialog s konkrétním prostředím, s Malou pevností v Terezíně. (...) Jeho mostecká kapitola mu dosud nedávala spát. Po třiceti letech se k ním vrátil jak v tvorbě, tak i knihou (...) Sozanský s Chlíbcem koncipovali knihu jako vícehlas, v němž jsou ukázkami připomenuti výtvarníci, jež se na environmentech podíleli, do svazku rovněž zařadili blok vzpomínek na mostecké dění, k nimž účastníky vyzvali. (...) Proto také sdělnost dokumentárních materiálů nevyprchává ani po třiceti letech od jejich vzniku.

(...) Románová freska, soudobý výpravný seriál pro nejširší publikum čítající bezmála 1000 stran měl zapadnout mezi soudobým brakem. Už názvem se hlásil k žánru aktuálního společenského románu. Zahrnuje dvě desetiletí nedávných dějin. Střídá dějiště celé habsburské monarchie. Defilují v něm desítky postav. Zachycuje život poddaných i drábů na uherské vesnici, Slováků a Maďarů v prešpurských hostincích i palácích, rakouských úředníků různých národností ve vídeňských kancelářích, vlastenecký cvrkot v pražských měšťanských salonech, kavárnách i předměstských putykách. Jeho hrdinové zavítají až do Haliče či do revoluční Itálie. Napjatý čtenář se dočkal zápletek milostných, dobrodružných, detektivních i špionážních. Román Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba je však především románem sociálním a politickým. Přesto, díky publiku, pro které byl psán, zůstal románem zábavným, založeným na dialogu a poutavém ději. (...) Jak připomínají editoři, Lenka Kusáková a Michal Charypar, kteří Sabinův poslední česky psaný román příkladně připravili k modernímu vydání a opatřili poznámkami, slovníčkem a rejstříkem postav, Sabina tento román pojal také jako skrytou polemiku se svými soudci i se soudobým románem, který jej už svým titulem označil za Zrádce národa.

Lidská tvořivost je vzrušující mimojiné svou nezaručeností. Proč třeba tvůrce znihočenic ustane s činností, v níž vynikal a věděl, co chce dílem sdělit? Takovým úvahám se sotva dá vyhnout, otevřeme-li právě vydanou publikaci Ivo Loos: Fotograf (1966-1975). Architekt Ivo Loos (1934-2009) fotografoval nikoli pro zábavu. Ze snímků, jež jsou veřejně známy lze usuzovat, že v druhé polovině 60. let se autorsky našel v esejisticky položených, sociálně-psychologicky laděných cyklech, v nichž se vracel na tatáž místa. (...) Nutné je však především říct: Loosova fotografické desetiletí, které kniha představuje, stálo za to!

Po řadě knižních publikací, jež zprostředkovaly ostravské snímky předního českého fotografa Viktora Koláře, vyšla nyní kniha přinášející výbor z tvorby vzniklé během autorova severoamerického exilu v letech 1968 - 1973.

Jako bezpochyby šťastná volba se ovšem jeví vydání knihy O nebi a zemi, v níž o různých „věcech mezi nebem a zemí“ živě rozmlouvají budoucí papež, kardinál Jorge Maria Bergoglio a rabín Abraham Skorka. (...) Přes bohatství a pestrost témat kniha není improvizovaný pele–mele, jde o promyšlené výklady a odpovědi plynoucí z poznání a zkušenosti. (...) Při četbě knihy O nebi a zemi mohou ti méně připravení s překvapením a ti zasvěcenější s jistým zadostiučiněním sledovat velkou příbuznost a sbíhavost myšlenek, které přes odlišný kulturní a duchovní původ obou účastníků vydávají svědectví o společných kořenech a také o společném zdroji křesťanství a judaismu, jímž je Písmo svaté (...) Kniha O nebi a zemi nám může posloužit jako velké zpětné zrcadlo, s jehož pomocí můžeme lépe číst skutky současného papeže a lépe jim porozumět.

Nové přebásnění vrcholných děl evropské poezie, to je vždy kulturní událost, i když si jí všimne jen málokdo. Rilkeho Sonety Orfeovi k těmto vrcholům patří. (...) Skutečností je, že pražský rodák Rainer Maria Rilke (1875–1926) Sonety Orfeovi napsal ve zvláštní životní chvíli, kdy se po několika letech odmlčení dostaví náhle mohutná inspirace: celek čítající pětapadesát sonetů (striktně vzato nejde o formálně čistý tvar sonetu) vytvoří během necelých tří týdnů února 1922, kdy pobývá na malém zámku Muzot ve švýcarských Alpách – zámeček pro něj, celoživotního světoběžníka a de facto bezdomovce, zakoupil a k doživotnímu užívání mu poskytl jeho obdivovatel Werner Reinhart.

Jen zcela výjimečně se lze setkat s takovou intelektuální upřímností a poctivostí, kterou ve své knize Marná léta učednická předkládá spisovatel a filozof rakouského původu Jean Améry. (...) Autorova poctivost v tázání je hlavním důvodem, proč Marná léta učednická, jejichž tvůrce zdůrazňuje a tematizuje neustálou proměnu hodnot, oslovují naléhavě i dnes a tady, v podmínkách podstatnou měrou jiných.

Vyšla první monografie, která mapuje protitovskou jugoslávskou emigraci, jež se v Československu vytvořila v roce 1948 (...) Kniha je plná silných příběhů: například o jednom z vůdců emigrace Josipovi Milunićovi a jeho manželce Ateně, kteří nechali v Jugoslávii své čtyři malé děti – včetně pozdějšího spoluautora Tančícího domu Vlada – a deset let jim trvalo, než je dostali k sobě. Když v roce 1954 Nikita Chruščov provedl sebekritiku a začal vztahy s Jugoslávií urovnávat, byli emigranti hozeni bez skrupulí přes palubu. Pro většinu to byl další šok. Někteří později využili amnestie a vrátili se do vlasti, jiní ilegálně odešli do Sovětského svazu, kde doufali v lepší podmínky (Sověti některé z nich vrátili), většina se integrovala do české společnosti. A jeden paradox na závěr: Díky knize Ondřeje Vojtěchovského teď víme o jugoslávské stalinistické emigraci v Československu nesrovnatelně více než o československém demokratickém exilu v kterékoliv západní zemi.

Podívat se na dobývání Aztécké říše v první polovině 16. století očima těch, pro které to znamenalo zánik jejich civilizace, je krok záslužný, ale i nesmírně vzrušující. (...) Vpád španělských dobyvatelů pod vedením nenáviděného conquistadora Hernanda Cortése měl apokalyptický rozměr: Mezoameričané považovali Španěly za bohy a dobové záznamy s děsivou obrazností líčí, jak se prvotní údiv a bázeň záhy proměnily v pocity hrůzy a zmaru. Dnešní člověk si vůbec neumí představit, jak takový náhlý střet dvou světů vypadal. Ze záznamů o conquistě, vzniklých poté, co Kastilci naučili indiány umění psaní, na základě předchozí, téměř identické orální tradice, proto čtenáře mrazí stejně jako z četby sci-firománů o invazi Marťanů.

(...) Čtenář obeznámený s Bernhardovou poetikou spolehlivě nalezne v souboru Pravdě na stopě "svého" autora, uslyší ten starý známý hlas v poněkud jiné formě, převážně ve formě promluvy. Ostatní, bernhardovsky dosud nepoznamenané publikum má zde šanci seznámit se s velikým podivínem, s asociální osobou magnetické přitažlivosti. Kontakt s jejími paradoxními prohlášeními může mít funkci vstupní brány do řečových proudů, do hudby slov, které komponoval Bernhard prozaik + dramatik. Pro český kontext v sobě kniha Pravdě na stopě nese ještě jednu, a to společenskou dimenzi. Je nepřímou zprávou o rakouském, potažmo západoevropském kulturním provozu šedesátých až osmdesátých let. Naznačuje některá témata, o nichž se "tam" tehdy vedla tisku debata, a úroveň, na níž se to odehrávalo.

(...) V "Denisově" - jak zásadně Vereckému říkali jeho přátelé a známí, aniž většinou vlastně věděli proč - pozůstalosti se našly "troje kartonové desky s pečlivě schraňovanými dopisy a lístky Svatavy Antošové (46 dopisů a lístků), Ivana Jelínka (19 dopisů a lístků) a Ivana Diviše (31 dopisů)". Tak to uvádí Jan Šulc, editor zajímavé knížky Adresát Ladislav Verecký, která právě tyto dopisy vytahuje na světlo a předkládá případným čtenářům. Jsou to dopisy, v nichž je "Denis" autorsky sice nepřítomen, ale přesto se v nich jeho osobitost zrcadlí, a člověk, jenž ho znal, jako by ho za nimi zřetelně viděl. Zaujmout mohou ale i jaksi "historicky", jako střípek doby, neboť je v nich zachycen i pohyb a posun, jimiž česká literatura (a společnost) před dvaceti lety prošla a jež se nyní mohou jevit již jako uzavřená kapitola. A v případě dopisů Ivana Diviše jde o docela legrační výtvory originální mysli.

(...) Maximálně rozvibrovaný rejstřík se promítá do expresivních, tedy hlavně "sprostých" slov, ale i do desítek otazníků, vykřičníků, verzálek, kurziv. A ono "já", jež takto vyjadřuje své emoce, se v důsledku stává i stěžejním tématem básně. Což také vytváří zásadní rozdíl mezi Dryjeho básněmi, jimž patří označení "angažované" právě jen v uvozovkách, a mezi básněmi, které angažovaně bojují za to či ono či proti tomu nebo onomu. U těch druhých se za pár let zapomene, o čem to vlastně mluvily a co a proč usilovaly řešit. U Dryjeho básní zbude právě ten výjimečně expresivní portrét jedinečného nitra - "já" rozvztekaného a frustrovaného na maximum. Tak jako to v jiných kontextech a dobách uměli Alfred Jarry, Zbyněk Havlíček, Vratislav Effenberger či Ivan Diviš. A jen několika čtenářům po letech na chvilku možná zahlodá v mysli, zda ten Klaus, který prý tehdy snad vskutku byl prezidentem, opravdu mohl někoho zajímat natolik, aby jej zatahoval do básně.

Břetislav Tureček nabízí alternativu ke zkratkovitému a povrchnímu pohledu médií na Írán Novinář Břetislav Tureček se Íránem intenzivně zabývá od poloviny devadesátých let. Svou zkušenost zúročil ve čtivé knize Labyrintem Íránu. (...) Pohled zevnitř autorovi umožnil bez příkras vylíčit zemi kontrolovanou všudypřítomným eršádem (tajnou policií), zároveň ale zemi, v níž velká část obyvatel žije své životy bez každodenního střetu s politickou mocí. Zemi, která vede soudní procesy s disidenty a provádí druhý největší počet poprav na celém světě, ale také zemi, která i s pomocí Západu vede úspěšný boj proti narkoobchodu. Íránská současnost je v tomto podání "jeden velký politický thriller", jehož realita je mnohem spletitější a napínavější než jakákoli fabule.

Bezmála dvě stě let čekalo na svůj český překlad Pojednání o melodii Antonína Rejchy, které tento pražský rodák, jeden z významných hudebních teoretiků první poloviny 19. století, vydal roku 1814 ve Francii. Skladatel a pedagog pařížské konzervatoře byl zamlada spolužákem Ludwiga van Beethovena. Studoval u Josepha Haydna, znal se se Salierim i Cherubinim. Později sám učil takové osobnosti jako Hectora Berlioze, Charlese Gounoda a Franze Liszta. Ti všichni díky jeho přednáškám i spisům pochopili význam "řeči citu", jak Rejcha melodii říkal, a to v době, kdy se na rozdíl od zeširoka vyučované harmonie na tuto složku hudební tvorby pohlíželo svrchu, "jako na umění nejvágnější".

(...) Kniha shromažďuje ucelenou obrazovou kroniku společenství, které začíná původně jako skupina mladých umělců, ale postupně se proměňuje ve společenskou a životní alternativu, která nutně směřuje ke konfliktu s režimem. Vidíme tady de facto zrod „opozice“, která jí být nechtěla, ale musela se jí stát. Tento okamžik přerodu, kdy se underground stává politickým činitelem, je zároveň chvílí jeho zániku v podobě, jak ho Ságl fotil, koncem jeho nevinnosti a též koncem účasti Jana Ságla na něm. (...) Ten název s dvojitým ledem je vzpomínkou na klukovskou hru na zamrzlém rybníku, při níž se zkoušelo, co led ještě vydrží. Tak vidí metaforicky i své působení uprostřed lidí, které fotografoval, díky čemuž my je nyní – v Lounech na výstavě nebo v knize – můžeme vidět ve chvílích, které byly především radostné a vlastně šťastné. A v tom je, myslím, cosi jako trvalý odkaz českého undergroundu klasických „normalizačních“ let: v jeho schopnosti udělat si to ve stísněných a tísnivých poměrech pěkné a po svém.

(...) "Jediné, co existuje, jsou činy a jediné, co tyhle činy dělají, je to, že nás oddělují." Slova chorvatské spisovatelky Ireny Vrkljanové, citovaná v románu Ravensbrück (v českém překladu vyšel s podtitulem Příběh Mileny Jesenské), naznačují, jak jeho švédský autor Steve Sem-Sandberg (* 1958) k životu české levicové novinářky a překladatelky Mileny Jesenské (1896–1944) přistupuje. Skládá její obraz nikoli chronologicky, protože "minulost v nás žije bez posloupnosti", ale jako jakýsi kaleidoskop z jednotlivých střípků, obrazů, vzpomínek pamětníků, například z autobiografické knihy její dcery Jany Černé Adresát Milena Jesenská, i z úryvků z jejích vlastních článků, dopisů a dalších dobových dokumentů. Hranice kruhu, v němž odvíjí příběh této neobyčejné ženy, tvoří pobyt v německém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1940–44, jak název díla napovídá.