Recenze z média LIDOVÉ NOVINY

Za setkání mistra přehánění s mistrem bagatelizování označuje zlínské nakladatelství Pavla Jungmanna první komiksový titul, který vydalo. V německé jazykové oblasti ceněný rakouský kreslíř Nicolas Mahler (1969), který má být oním mistrem v bagatelizování, do komiksu adaptoval prózu rakouského "mistra přehánění" Thomase Bernharda (1931–1989) Staří mistři. Odehrává se ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, kde pravidelně v jednom ze sálů před obrazy sedává hudební filozof Reger. (...) Zato je namístě říct, že Mahler se s Bernhardem potkal, adaptoval jeho lamentační prózu střídmými prostředky a s vtipem. Černá, bílá, žlutá, zkratkovité tahy, jemné vizuální a vyprávěcí nápady, jež evokují repetitivnost textu, který česky vyšel poprvé v roce 1994 a jehož adaptaci před několika lety provedlo pražské Divadlo Komedie.

(...) Po přečtení knihy se nakonec ukáže, že její titul je víceméně pomocný, vázaný prostě k faktu, že šest tázaných mužů jsou umělci. A že nejpřínosnější jsou interview tehdy, když pánové primárně hovoří o svých určujících životních zážitcích, o svých občanských postojích, když vystupují za hranice svého oboru – a na tomto půdorysu "teprve", ale o to organičtěji dochází na řeči o umění a vyplyne jejich tvůrčí krédo. Jsou to někdy pozoruhodné souvislosti. (...) Vynikající a překvapivé je interview s fotografem a pedagogem Pavlem Diasem. Má až zpovědněterapeutický charakter, zřejmě i proto, že Dias nebývá vyhledáván, aby někomu pro rozhovor vyprávěl o svém životě. Zážitky z konce války a těsně po ní, kdy příštímu fotografovi bylo sedm, osm let, nejlépe vysvětlují, proč jedním z jeho erbovních témat se staly koncentrační tábory.

Vyšla první monografie, která mapuje protitovskou jugoslávskou emigraci, jež se v Československu vytvořila v roce 1948 (...) Kniha je plná silných příběhů: například o jednom z vůdců emigrace Josipovi Milunićovi a jeho manželce Ateně, kteří nechali v Jugoslávii své čtyři malé děti – včetně pozdějšího spoluautora Tančícího domu Vlada – a deset let jim trvalo, než je dostali k sobě. Když v roce 1954 Nikita Chruščov provedl sebekritiku a začal vztahy s Jugoslávií urovnávat, byli emigranti hozeni bez skrupulí přes palubu. Pro většinu to byl další šok. Někteří později využili amnestie a vrátili se do vlasti, jiní ilegálně odešli do Sovětského svazu, kde doufali v lepší podmínky (Sověti některé z nich vrátili), většina se integrovala do české společnosti. A jeden paradox na závěr: Díky knize Ondřeje Vojtěchovského teď víme o jugoslávské stalinistické emigraci v Československu nesrovnatelně více než o československém demokratickém exilu v kterékoliv západní zemi.

Břetislav Tureček nabízí alternativu ke zkratkovitému a povrchnímu pohledu médií na Írán Novinář Břetislav Tureček se Íránem intenzivně zabývá od poloviny devadesátých let. Svou zkušenost zúročil ve čtivé knize Labyrintem Íránu. (...) Pohled zevnitř autorovi umožnil bez příkras vylíčit zemi kontrolovanou všudypřítomným eršádem (tajnou policií), zároveň ale zemi, v níž velká část obyvatel žije své životy bez každodenního střetu s politickou mocí. Zemi, která vede soudní procesy s disidenty a provádí druhý největší počet poprav na celém světě, ale také zemi, která i s pomocí Západu vede úspěšný boj proti narkoobchodu. Íránská současnost je v tomto podání "jeden velký politický thriller", jehož realita je mnohem spletitější a napínavější než jakákoli fabule.

(...) Kniha shromažďuje ucelenou obrazovou kroniku společenství, které začíná původně jako skupina mladých umělců, ale postupně se proměňuje ve společenskou a životní alternativu, která nutně směřuje ke konfliktu s režimem. Vidíme tady de facto zrod „opozice“, která jí být nechtěla, ale musela se jí stát. Tento okamžik přerodu, kdy se underground stává politickým činitelem, je zároveň chvílí jeho zániku v podobě, jak ho Ságl fotil, koncem jeho nevinnosti a též koncem účasti Jana Ságla na něm. (...) Ten název s dvojitým ledem je vzpomínkou na klukovskou hru na zamrzlém rybníku, při níž se zkoušelo, co led ještě vydrží. Tak vidí metaforicky i své působení uprostřed lidí, které fotografoval, díky čemuž my je nyní – v Lounech na výstavě nebo v knize – můžeme vidět ve chvílích, které byly především radostné a vlastně šťastné. A v tom je, myslím, cosi jako trvalý odkaz českého undergroundu klasických „normalizačních“ let: v jeho schopnosti udělat si to ve stísněných a tísnivých poměrech pěkné a po svém.

(...) "Jediné, co existuje, jsou činy a jediné, co tyhle činy dělají, je to, že nás oddělují." Slova chorvatské spisovatelky Ireny Vrkljanové, citovaná v románu Ravensbrück (v českém překladu vyšel s podtitulem Příběh Mileny Jesenské), naznačují, jak jeho švédský autor Steve Sem-Sandberg (* 1958) k životu české levicové novinářky a překladatelky Mileny Jesenské (1896–1944) přistupuje. Skládá její obraz nikoli chronologicky, protože "minulost v nás žije bez posloupnosti", ale jako jakýsi kaleidoskop z jednotlivých střípků, obrazů, vzpomínek pamětníků, například z autobiografické knihy její dcery Jany Černé Adresát Milena Jesenská, i z úryvků z jejích vlastních článků, dopisů a dalších dobových dokumentů. Hranice kruhu, v němž odvíjí příběh této neobyčejné ženy, tvoří pobyt v německém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1940–44, jak název díla napovídá.

(...) Řeklo by se, že se spisovatel moc neunavil, když jenom z dotazů sestavil knihu. Jenomže v tom ptaní jde o základní souvislosti lidského bytí. A třebaže je dítě nedokáže tak přesně zformulovat, přece se na ně ptá. Gaarder jen navrhuje dospělým, aby si nad "vyprávěcími" obrázky Akina Düzakina s dětmi povídali a třeba si leccos ujasnili. A v tom je jeho výzva. V době, kdy si plno rodičů, učitelek ve školkách i vychovatelek v družinách uklidňuje svědomí tím, že se děti u obrazovky přece poučí, jsou tu najednou jen otázky, které potřebují soustředěnou pozornost jak malých, tak velkých.

Deník, který si vedl Jan Vladislav (1923–2009), patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Základem Otevřeného deníku, který v těchto dnech vydává nakladatelství TORST, jsou deníkové záznamy, které si Vladislav vedl jako signatář Charty 77 v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii. Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století.

(...) Kniha začíná traumatickým zážitkem: autorka najde matku mrtvou. To je bod, od něhož se historie začne zpětně odvíjet: neuspořádaný matčin život, její bloudění, fobie, křehkost, které zákonitě směřují k propuknutí duševní choroby – to vše jsou břemena, která dcera vláčí za sebou a jichž se lze zbavit jedině tím, že se pojmenují. Autorka přiznává, že knihu musela napsat, a zároveň popírá, že by její psaní mělo terapeutický účinek. Tomu se ale dá těžko uvěřit, protože její kniha podobným způsobem působí na čtenáře – nabízí možnost, jak se srovnat s vlastními vzpomínkami, které nutně nemusí být jen krásné. Jak znovu najít cestu k těm, které jsme už ztratili. A v tom je Viganové rodinný příběh plný temných a bolestných zkušeností nakonec nesmírně osvobozující.

(...) Mankellovy detektivky se svým způsobem podobají těm, které psal Georges Simenon. Jsou inteligentně a přemýšlivě napsané, jdou do hloubky a všímají si společenského podhoubí zločinu. Mankell píše o době plné krutosti a bezdůvodné agrese. Sám říká, že série jeho kniho Wallanderovi vznikla z touhy psát o rostoucím rasismu ve Švédsku v 80. letech. A že prý realita vždy literaturu předčí. (...) Román Neklidný muž, který teď vydal Host, líčí poslední Wallanderův případ. Mankell se prostě rozhodl, že se svého hrdiny zbaví, ostatně jak přiznal, nijak zvlášť ho rád nemá. A tak ho odlifroval na venkovskou samotu a mezi řešením případu se zmizením námořního kapitána, který má špionážní zápletku a volně souvisí se studenou válkou, ho nechá propadat do dalších depresí a melancholických stavů. I když Wallander má naději v podobě čerstvě narozené vnučky, nepřestává přemýšlet nad nepoučitelností světa, nad jeho brutalitou, zlobou a hloupostí. Bojuje s nemocí a s blížícím se stářím.

Doposud jsme věděli, jak číhošťský farář Josef Toufar zemřel. Díky Miloši Doležalovi se teď dozvídáme, i jak žil. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli je více než jen životopis kněze umučeného na počátku 50. let příslušníky Státní bezpečnosti. Jsou příběhy, o kterých si myslíme, že je známe celé, a najednou přijde někdo, kdo nám dokáže, že jsme doposud nevěděli vlastně nic. Přesně to se podařilo Miloši Doležalovi, básníkovi a redaktorovi Českého rozhlasu, v novém životopise Josefa Toufara.

(...) Murakami vás ničeho neušetří. V tomto smyslu tedy nebývají základní dějové linky jeho próz nijak překvapivé. To skutečné drama se odehrává uvnitř. Murakamiho postavy mohou pocházet z okraje společnosti, anebo normálně "fungovat" v zaměstnání a rodině. Mohou vyrůstat v prostředí nenávisti a krutosti, z něhož nemůže vzejít nic jiného než jedinec s psychiatrickou diagnózou, anebo v normální rodině, v níž ovšem všichni žili "jako stíny" nebo "jako mrtvoly". V nitru se jim ale odehrávají věci, pro něž společnost a její jazyk nemá žádné vyjádření ani žádný návod k použití. Občas si to některá z nich uvědomí, jako Kawašima z Piercingu (...) S Murakamiho postavami se lze děsit, ale při troše trpělivosti i žasnout, soucítit s nimi a fandit jim. A přemýšlet, zda je Japonsko, technologicky nepokročilejší liberální konzumní společnost, předvojem západní civilizace.

(...) Vypravěč románu, povoláním architekt, pisatel rukopisu nalezeného autorem na jakémsi řeckém ostrově, jak se praví v úvodu, začne kvůli lásce k záhadně zmizelé dívce po této kapli pátrat, čímž komusi překazí jakési plány a doplatí na to. Děj se rozvíjí nepředvídatelně, napětí se udržuje, kromě lásky amouder zaznívá i humor a ingredience jsou namíchány v chutném koktejlu řemeslně zručně a čtivě.
Navíc ve známých českých kulisách s podrobnými místopisnými údaji, až má čtenář chuť vzít stejně jako vypravěč mapu, zabodnout do ní kružítko, vymezit okruh, kde by se mohla kaple nacházet, a vydat se kopat. Což je dobře-máme vlastní autory schopné napsat poutavé knihy ve stylu Dana Browna nebo Carlose Luise Zafóna, abychom nemluvili jen o Umbertu Ecovi, průkopníkovi žánru.

Jsou knihy, které zkrátka musí být napsány. Jejich téma je tak velké a tak důležité, že citlivý a talentovaný autor, který byl navíc svědkem událostí, o nichž chce vyprávět, si jednoho dne sedne a "dostane to ven". Stane se to jednou za dlouhý čas a pak spatří světlo světa kniha, jež zazáří jako meteor a zanechá stopu nejen v srdcích kritiků, ale i čtenářů doslova na celém světě.
Román Jak voják opravuje gramofon mladého autora Saši Stanišiče (1978), který pochází z bosenského Višegradu a píše německy, přesně takovou knihou je. (...) Důležitá je rovnováha. Rovnováha mezi světem dětského komentování a vidění a skutečnou zkušeností vypravěče. Ten musí být natolik vyzrálý, aby jeho románové dítě nebylo příliš rozjívené, nebo naopak monotematické a nepřestalo čtenáře bavit po pár stranách. Geniální na próze Saši Staničiče je právě nápad s dítětem, jež je už ve svých osmi letech velkým rozumbradou, který například ví, že "ironie je otázka, po které nepřijde odpověď, ale problémy". Pak mu se zatajeným dechem nasloucháme celou knihu, i když někdy jen mlčí, protože je mu "najednou zatěžko být dítětem".

Po dlouhém čase má česká próza opět knihu, nad kterou stojí za to se chvíli zastavit. Opravdu "tlustý román".
Před nedávnem vydal rozhlasový publicista Jiří Kamen, dlouholetá výrazná tvář, respektive hlas, stanice Vltava, autor několika knih na pokraji historie a beletrie, rozsáhlý text Kinžál. Podtitul "Román o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce" je trochu zavádějící. Nejde totiž o "román", ale o antiromán, módním slůvkem neromán, v každém případě ale o autorovo "chef d’ouvre", čili autorovo dílo vrcholné.

Je to muž, který rád píše. A dobře to umí. Důkazem je množství odborných knih i literární kvalita jeho vzpomínek, jejichž první díl nedávno vyšel česky: Hans Küng (* 1928).
Když jeho život dosáhl délky tří čtvrtin století, usoudil švýcarský teolog, že nastal čas zrekapitulovat jeho první polovinu. Výsledkem je úvodní díl vzpomínek, které pod názvem Vybojovaná svoboda vyprávějí příběh o tom, jak se ze švýcarského chlapce stal uznávaný myslitel a světoobčan. (...) Šíře Küngova záběru povyšuje první díl jeho vzpomínek na zajímavý příspěvek k interpretaci klíčových událostí v poválečných dějinách katolické církve.

(...) Kvůli zdravotním potížím Evy Tálské se kniha rodila déle, než bylo původně v plánu, ale přesto se podařilo shromáždit několik mimořádně zajímavých a dosud nepublikovaných materiálů. Eva Tálská svůj profesní život spojila se slavným brněnským divadlem Husa na provázku, a tak ji otevírá osobní a zasvěcený text Petra Oslzlého, který přibližuje nejenom její režie, ale je i pohledem dramaturga, který "byl u toho".
Zařazuje tak její tvorbu do dalších důležitých kontextů a připomíná, že vytvořila svůj vlastní divadelní jazyk. Je to také on, kdo Tálské právem přisoudil postavení největší básnířky českého divadla.

(...) V útlém románu Za soumraku, který právě vychází v češtině, však před čtenářem, pro kterého Cunningham skutečně čtivě píše (a v rozhovorech zdůrazňuje, že není možné psát takzvaně pro sebe sama), stojí v nejlepší formě a nabízí příběh v něčem velmi podobný své první opravdu úspěšné knize Domov na konci světa.
Opět se ocitáme ve víru velmi neobvyklého milostného trojúhelníku, tentokrát však starších lidí. (...) Ať už čtete od Cunninghama slavnější, či méně slavnou knihu, vždycky je v tom něco uklidňujícího. Protože pro překladatele i čtenáře je prostě z pekla velké štěstí nalézt v soudobé směsici bestsellerů, braku i kvality tak zářivý kousek poctivého spisovatelského řemesla.

(...) Pět mužů přijíždí na opuštěný řecký ostrov, pětadvacet let od konce druhé světové války. Mají za sebou nacistickou minulost, ačkoli nebyli žádní kápové či pohlaváři Hitlerova režimu, nýbrž řadoví vojáci wehrmachtu a bojovali spíše proto, aby se bránili a přežili. (...) Próza Zdenka Primuse, kurátora, autora a editora řady publikací věnovaných výtvarnému umění, staví na autentických výpovědích pěti aktérů, kteří bilancují život a neschopnost jej normálně žít. Je to příběh o výčitkách svědomí, o touze po odpuštění, o vině jednotlivce v totalitním režimu.
Muži poznamenaní válečnou i poválečnou zkušeností vedou na osiřelém ostrově diskuse o bojích, porážkách, vlastní slabosti, o životě a smrti, o tom, zda a jak lze vůbec potrestat bezpráví a zda je lze vůbec odčinit. Je možné odpustit druhým a sobě? – ptají se aktéři příběhu a s odstupem času se snaží pochopit i omluvit své konání i smýšlení před čtvrt stoletím a zamýšlejí se nad tím, zda a co mohli ovlivnit.