Březina, Otokar

(13. 9. 1868 Počátky – 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou) Básník a esejista. Narodil se jako Václav Jebavý v rodině maloměstského obuvníka, vystudoval reálku v Telči, posléze složil doplňovací maturitu na učitelském ústavu v Praze. Od studentských let publikoval verše a prózy pod pseudonymem Václav Danšovský. Do povědomí čtenářstva pronikl až s novým básnickým jménem i poetikou a záhy se stal nejvýraznějším představitelem českého literárního symbolismu. Březina žil vždy mimo kulturní centra, po maturitě (1887) působil jako učitel v oblasti západní Moravy: nejprve krátce v Jinošově, poté v Nové Říši, od roku 1901 pak v Jaroměřicích nad Rokytnou. Ze svého ústraní přitom intenzivně sledoval soudobou literaturu, filozofii a přírodní vědy, četl v mnoha jazycích, zajímal se též o mimoevropské kultury a tyto zájmy vtěloval do své tvorby. Po vydání básnických sbírek Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899) a Ruce (1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903) publikoval už jen sporadicky, po roce 1907 se zcela odmlčel. Jeho nerozsáhlé dílo mu zajistilo trvalý obdiv – byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu, překládán a velkou částí české kulturní obce považován za intelektuální i mravní autoritu. Březinův myšlenkový odkaz se stal předmětem diskusí po jeho smrti, kdy se začala objevovat řada vzpomínkových textů, mnohdy navzájem rozporných, z nichž největší kontroverze vzbudila kniha Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931).