Čtvrtá básnická sbírka Josefa Kučery (nar. 1978) sahá do různých pater osobní, rodové i kulturní paměti, ale také básnické imaginace — a na světlo vynáší stejnou měrou objevy i otázky.
Města nejsou jen bydlištěm lidí, jsou také domovem zvířat, ptáků a rostlin. Právě těm je věnována třetí sbírka Marie Iljašenko (nar. 1983), doprovázená ilustracemi ukrajinské výtvarnice Mariko Gelman
Klíč ke sbírce se nachází v „lesních básních“, inspirovaných rytmem sadby stromů. Sám autor napovídá: „Jistý čas jsem býval lesním dělníkem a paní les byla mojí milou. Dubnová rána se zakarpatskými dříči byla nezapomenutelná.
Je to básník sám? Je to neznámý zlý demiurg? Nebo dokonce jakýsi Kilárek? Kdosi tu natahuje své hrdiny jako plechové hračky a ty trhavě poskočí. Představení začíná. Scénář studený, zážitky žhavé. Výseky příběhů, vztahové karamboly...
Štěpánovo staré téma (člověk a jeho místo na zemi a ve vesmíru) v nové, poutavé hře. Kniha s ražbou osobní, leč jedinečná především způsobem komunikace s poezií i jejími tvůrci.
Žánrově záměrně „rozcuchaná“ kniha. Drobné i delší celky, které nápadně i nenápadně, svou vážností i groteskností, smyslem pro drama i meditativní klid sdělují: Poezie není uhlazená a vyšlechtěná disciplína.
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Soubor představuje pět vícehlasých básnických skladeb, v nichž se prolínají dávné husákovské osmdesátky, nedávná pandemická zkušenost, ale i nejrůznější nevyžádané výzvy osudu. Jeho zpráva je příjemně epická, „jazzově“ uvolněná, jeho obraznost rozmáchlá a nekonvenční.
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
Ptá se čtenář na pokrok učiněný od první sbírky? Pokrok, zrovna teď vyhřívá se ve výloze obchůdku s rozbitými psacími stroji. Malström věčného návratu víří ulicí prach a uschlé listí. Komíhavě tušené slunce. Vidíš ten mrak? To není mrak.
Nové, textově nejspolehlivější vydání. Básnické a okrajově též prozaické dílo Egona Bondyho z první poloviny padesátých let představuje jedno z logických vyústění a pokračování literatury druhé generace českých surrealistů.
