Anatomie melancholie

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, resp. projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka.
Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět.
Burtonův traktát však sám „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl apod. Burtonovo dílo je základním pramenem pro většinu následujících zpracování daného tématu.