Pan Pip

Kniha novozélandského spisovatele Lloyda Jonese Pan Pip se v roce 2006 dostala do finále prestižní Man Booker Prize a svému autorovi tak zajistila pozornost světové literární veřejnosti.

(...) Napětí a morální kód románu pak přirozeně vyklíčí ze střetnutí dvou kultur, té domorodé, orální, a té evropské, která se uchovává a přenáší v knihách. Pana Pipa je tedy třeba číst nejen jako oslavu knihy, ale i jako varování před nebezpečím, jaké se může skrývat v násilném roubování větve literatury na kmen reality. K tomuhle poznání dojde vypravěčka až v dospělosti, když se jí podaří z ostrova šťastně uniknout do Austrálie a vystudovat Queenslandskou univerzitu. Zkrášlení skutečnosti patří do života - ne do literatury, uzavírá Matylda úvahu nad svým životem i nad Dickensem. Řekneme-li: tak to chodí platí to alespoň pro tento román.

(...) S variací na Dickense přišel před třemi lety i Lloyd Jones (1955), málo známý australský spisovatel. A díky románu Pan Pip, pojmenovanému podle hrdiny z Nadějných vyhlídek, se dostal až do užšího výběru slavné Man Brokerovy ceny v roce 2007. Z knihy se stal bestseller, který vychází v pětadvaceti jazycích po celém světě. Je to exotická a fascinující kniha se silným jednoduchým příběhem obsahujícím mnohovrstevnaté poselství. Kniha, která dokazuje, jak úžasná je lidská fantazie, jak moc mohou psané příběhy ovlivnit reálný život, jak relativní je moudrost bílého člověka a že v každém okamžiku má každý právo doufat ve své nadějné vyhlídky.

(...) Důležitější je paralelní příběh, který děti, a později i dospělí, prožívají s jediným bělochem na ostrově, panem Wattem a hrdinou Dickensova románu Pipem. V novele se tak mísí několik světů. Domorodý svět ostrovanů se prolíná s úryvky Dickensova románu, představami o civilizovaném světě i politickými událostmi té doby. (...) Pan Pip je vyprávěním o síle slova, setkání různých světů, naději. O setkání zcela odlišných kultur, které se vzájemně ovlivňují, a to jak v dobrém, tak s negativními důsledky. Tyto různé světy se mohou navzájem obohatit i přivést do záhuby. Je to v podstatě jednoduchý příběh s velice silným poselstvím.

(...) Slavné "břímě bílého muže", selhání západního rozumu dávno před Kiplingem, je v knize rehabilitováno postavou Matildina náhradního otce - skoroučitele Wattse v safari oblečku, jenž drobotině z klanové vesničky předčítá viktoriánské Nadějné vyhlídky Charlese Dickense, neboť žádná jiná kniha není k mání. (...) Jones slavný sirotčí román využívá hned ve třech úrovních a připomíná, že vedle úkolů oddechových plní četba i funkci únikovou: vytváří prostor, kam se může čtenář ve válečné klaustrofobii schovat a snít o něčem lepším. I kdyby to bylo za cenu velké ironie osudu jako v Matildině případě, spasí se tím přinejmenším jedna vroucná duše.

(...) Nejedná se však o válečný román, nepokoje, konflikt a vojáci jsou tu pouze nástrojem. Nástrojem, který je manipulovatelný. Moc změnit mladé rebely v dětsky oddané posluchače vyprávění, ale také spustit nezadržitelnou lavinu destruktivních událostí, sílu větší než antimalarika - vydat na smrt i zachránit život - má kniha, slovo, příběh a jeho vypravěč. (...) Jeho lyrizující jazyk, jazyk krajiny paměti, který tak ostře kontrastuje s děsivými událostmi, jež prostředkuje, jako by šlo o něco tak běžného jako rybolov mezi žraloky, je unikátní.

(...) Novozélandskému prozaikovi se podařilo oba příběhy nejen úžasně provázat, nýbrž dokázal mezi nimi navodit i jisté napětí, které jaksi odráží napětí mezi kulturami. Tu západní zde zastupuje psané slovo, průmysl, formální vzdělání, tu domorodou naopak cit pro okolí, pro detail a orální tradice stojící především na vynikající paměti.

Román novozélandského prozaika Lloyda Jonese Pan Pip byl pravděpodobně asi největším překvapením letošního ročníku Bookerovy ceny. Z největšího outsidera se kniha vyšvihla mezi šest finalistů...