Fahrenheitova dvojčata

(...) Fahrenheitova dvojčata jsou břitkou a obsedantně vycizelovanou přehlídkou marginálních, deviantních a ztracených duší. Nebo alespoň takových, které "mají problém". Nejsme zvyklí o nich přemýšlet a hovořit. Ani v soukromém životě (pokud nám do něho nezasahují), ani z pléna politických tribun. Ani se o nich moc nepíše. Staré, depresivní, problémové, homosexuální, úchylné, nemocné a opuštěné raději vytěsňujeme. A oni se často krčí v koutě, choulí se do záhybů našeho špatného svědomí. Faberův spisovatelský skalpel, kterým je před námi obnažuje, je někdy tezovitý (jako například v případě dvojčat, která lze klasifikovat podle modelu vznešeného divocha), někdy snad příliš chladnokrevný. Samotář a poutník Faber však tyhle zbloudilce z okraje naší civilizované a bohaté společnosti orientované na mládí a úspěch umí vzít za ruku a donutí nás si jí potřást. A přemýšlet o nich. I o nás.

(...) Jak těchto sedmnáct krátkých próz vypovídá o schopnostech Michela Fabera? Chtělo by se říci, že se jedná o pestrou paletu příběhů. Na druhou stranu se ale autor vlastně stále drží tématu jediného - člověk, který stojí tváří tvář svému životu ve vezdejším světě. Dalo by se tedy možná i dodat, že Michel Faber neustále tam a zpátky probírá současný úpadek západního člověka. Ovšem potom je zas nutné poznamenat, že ač o něm vypovídá mnohé, nenechává se svazovat nějakou "sociologickou" přesností. (...) Texty Michela Fabera proto nemusíme být vždy úplně okouzleni, sympatické je však to, že prozaik nepřešlapuje na místě - a především zaujme jeho svobodomyslnost, uvolněnost, což je vlastnost v současné přespekulované literární tvorbě bohužel velmi vzácná.

(...) "Dnes už chci psát jen to, co lidmi pořádně roztřese, hluboce je dojme, změní jejich náhled na svět," uvedl ke svým povídkám sám Faber. Úkolu, který si dal, opravdu dostál. Jeho texty jsou děsivé tím, jak opatrně, postupně a v jemných náznacích nám předkládá významy, které si naplno uvědomíme až s jistým zpožděním, hlavně proto, že popisovaná realita je příliš nepříjemná. Ve Fahrenheitových dvojčatech střídá styly vyprávění, osciluje mezi žánry, ale jedno zůstává: pozornost věnovaná detailu a váha připisovaná konkrétnímu slovu. Svět, který nám předkládá, je pravým opakem světa, jak bychom si ho chtěli představovat. Tedy světa bezpečného, robustního, uspořádaného. (...) Texty Michela Fabera ukazují, že skutečná hrůza se neskrývá v přítmí hororových scén, nýbrž v každodennosti, jejíž řád, bezpečí a spokojenost jsou často až příliš křehké.

Fahrenheitova dvojčata jsou po románu Pod kůží druhým dílem Michaela Fabera, která se dostává českým čtenářům do rukou. Povídková kniha je příjemným vyplněním v čekání na jeho dlouho očekávaný a ve světě proslavený opus Kvítek karmínový a bílý. Faber se zde předvádí jako mistr převleků, jemuž nečiní potíže střídat kulisy děje ani styl vyprávění.