Čaroděj je poslední ruskou prózou Vladimira Nabokova. Byl napsán koncem třicátých let, ale pak se text údajně ztratil a objevil se až koncem padesátých let. Nabokov si jej znovu přečetl a zatoužil po jeho vydání, ke kterému však došlo až v roce 1986, kdy Čaroděje do angličtiny přeložil Nabokovův syn.

(...) Na scéně se tak objevuje klam, který Nabokovovy hrdiny vede k fatální iluzi, v níž pak pro oči nevidí. Okolí je však jasné, že nejde o čaroděje s nažhavenou hůlkou, nýbrž černokněžníka, což je další význam ruského titulu této prózy. Pro spisovatele i pro důvtipného čtenáře, který mu kráčí v patách a spolu realizují smysl literatury, je zajímavé i to, jak se teď uplatní zaujetí smrtícími náklaďáky, jejichž pomocí maže Nabokov zhoubné iluze silou všemocného tvůrce. Na rozdíl od Lolity to totiž není panímáma, kdo na ulici půjde z kola ven.

(...) Na rozdíl od ostatních autorových próz, vždy časově a místně ozřejměných, Čaroděj je anonymní. Příběh touhy-chtíče a fantazírování o pubertální nymfičce se odehrává v komickém i tragickém oparu a je vytržen z času. (...) Tak to chodí, usoudí moralista, ale čtenáře, který ctí rozdíl mezi fantazií, imaginací a realitou, má čaroděj Nabokov už zase v moci. Neboť, jak napsal Karel Thein v doslovu, vztah dobra a zla nahrazují okamžiky, v nichž se z nedokonalého prostředí prózy zrodí záblesk dokonalého krystalu zcela hotové poezie.

Vladimir Nabokov napsal Čaroděje, jednu ze svých posledních ruskojazyčných próz, v roce 1939 ve Francii, těsně před odjezdem do Ameriky. Za zmínku stojí také historie rukopisu. Domněle zničený rukopis, který Nabokov údajně nalezl až koncem 50. let, nebyl nikdy za jeho života vydán. Stejně jako jej ve Francii odmítl ruský vydavatel, tak jej později odmítl i vydavatel v Americe. Čaroděj vyšel v originále poprvé až v roce 1991 a o 5 let dříve v anglickém překladu Nabokovova syna Dmitrije.

(...) Čarodějem tu není jen hlavní hrdina, ale především autor, který kouzlí individuální magií svého génia, stylem a metaforikou. Text byl řadu let pokládán za ztracený a poprvé vyšel až roku 1986 z pozůstalosti. A navíc v anglické verzi pořízené spisovatelovým synem Dmitrijem, přestože byl původně napsán rusky, a to na podzim roku 1939 v Paříži. Rigidní literární historie Čaroděje vnímá především jako předobraz skandálně slavné Lolity (...) Ovšem zastavíme-li se u detailů, zjistíme, že Nabokov s nimi kouzlí ve svých dvou prózách zcela odlišným způsobem. (...) Abychom si spolu s Nabokovem mohli položit řečnickou otázku "za co vlastně odsuzovat čaroděje?", musíme nejprve podlehnout kouzlu jeho jazyka a protagonistovy představivosti.

(...) Volba přímého autorského vyprávění mimo jiné znamená, že v Čaroději na rozdíl od Lolity nejde o sebeobhajobnou a sebeobžalobnou zpověď sebestředného protagonisty, ale že sám autor na něj prozrazuje i věci, ke kterým on by se nepřiznal, eventuálně kterých si není vědom. (...) Samy prožitky, zejména ty v závěrečné, drasticky tragické kapitole, kde přerůstají v krajně problematické pseudomilostné hrátky, Nabokov zachycuje velice věrně, intimní fyziologické podrobnosti nevyjímaje, s otevřeností a autenticitou v době, kdy novela vznikala, dost výjimečnou. Zároveň to však činí s tak hlubokou vážností, s takovým stylistickým mistrovstvím a slovesnou vynalézavostí, že texty, jež nám zde nabízí, mají kvalitu miniaturních básní v próze par excellence.

(...) Povídka Čaroděj, která jak už bylo řečeno, má stejné téma jako román Lolita, je oproti románu mnohem přímočařejší, ale vyjádření obsesivní touhy je vlastně stejné. Svědčí především o tom, jak naléhavě Nabokov toto téma, do něhož se mu prolínala i neurčitá erotická touha z dětství, pociťoval. Přestože téma démonického obsažené v rysech nevinnosti není zcela nové, u Nabokova dosáhlo jeho ztvárnění mistrného vyjádření. "A přitom: za co vlastně odsuzovat čaroděje?" pokládá uprostřed prózy zdánlivě nelogicky otázku Nabokov. Jeho prózy nejsou moralitami. Ale originálním způsobem postihují hloubku pudové touhy i grotesknost nestvůrnosti.