Hovory s Aničkou

(...) Rozhovor je to přerušovaný a vedený často na dálku mezi Prahou a Izraelem, kam Fischl roku 1949 odešel. Nit komplikovalo i Aniččino zhoršující se zdraví. Fischl se s Langerovými znal od války a s myšlenkou na knihu si dlouho pohrával, důsledně připravovat ji však začal až po sametové revoluci, kdy bylo Anně už skoro devadesát. Nepamatovala si na všechno, někdy z Fischlových otázek vyloženě "utekla". Nakonec víc než o sobě mluví o Františku Langerovi, až po jeho boku považovala svůj život za naplněný.(...) Fischl text výrazně dotvářel a rozvinul, často i delšími pasážemi, takže z hovoru jsou vlastně společné memoáry. Vypovídají o lásce, přátelství a o době, která se chvílemi zdá jaksi cudnější a okouzlenější. Má však i ostré tóny: předválečné protižidovské nálady, rozhádanou emigraci, poválečnou duševní mizerii plnou tragédií (včetně věznění Langerova syna) i tichého trpění.