Vyvrhelové

S dílem rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (nar. 1946) se čeští čtenáři seznamují od konce devadesátých let. Překladů jejích knih přibylo poté, co roku 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Kromě divadelních her, z nichž jedna se hraje i na scéně Národního divadla (Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti), to jsou knihy Milovnice, Pianistka, Lačnost a nyní i Vyvrhelové.

(...) Autorčin jazyk je, jak řečeno, heterogenní: na místě autorské výpovědi najdeme často floskule a pseudocitáty lidového " mudrosloví", propojené s kýčovitými představami o lidských hodnotách, jak je zprostředkovávají pokleslá literatura a média, jejichž jazykem je zas zprostředkovává autorka. Takovými skrytými citáty a různými zcizujícími stylistickými a kompozičními efekty buduje Elfriede Jelinek svébytnou lineární rovinu textu, do níž se nelze prostě ponořit jako do tradičního mnohovrstevnatého literárního světa. V Brechtově duchu totiž nemáme s hrdiny spoluprožívat, ale s odstupem nahlížet. V dramatu dnes už běžný postup, ale v románu, troufám si tvrdit, ojedinělý a originální výkon. Alespoň pokud jde o míru zcizení a z něj plynoucí věcnost a současně sarkasmus a krutost. Přesto se chvílemi neubráníme soucitu s nezměrnou ubohostí hrdinů ani pocitu hnusu z marasmu, v němž jsou nuceni existovat.

(...) Postavy z Vyvrhelů patří ke generaci ztracené v životě ne zcela vlastním přičiněním - pykají za vinu svých otců. Spíše než o hrdiny jde o antihrdiny, kteří nedokážou či nechtějí přitakat panujícímu systému. Touží vystoupit ze stínu předků a osvobodit se z konvencí, které představuje hlavně nadšené budování kapitalismu. (...) Dílo Jelinekové prostupuje téma tělesnosti. Spisovatelka zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí. Vztah muže a ženy líčí na principu vlastněného zboží či jako násilí, opovrhuje kultem krásy a těla. Stejně nelichotivě hovoří o mužském egu. Základní roli podle ní hrají pouze lidské pudy postupně zbavované zábran, jež diktují konvence. Nakonec nechá tyto instinkty přerůst v tragické rozuzlení. Román bezpochyby patří k autorčiným nejčtivějším textům. Vyvolává ve čtenáři smíšené pocity. Emočně narušení jedinci by se tak měli držet stranou - všem ostatním vřele doporučuji.

(...) Nyní u nás vychází jeden z ranějších autorčiných počinů, román Vyvrhelové z roku 1980, který dokazuje, že má smysl se tou "ufňukanou" literaturou seriózně zabývat. Vyvrhelové se odehrávají ve Vídni padesátých let a hlavními aktéry jsou čtyři teenageři. Všichni poznamenaní válkou, všichni hledající své místo pod sluncem. Každý přesto zcela jiný. Rainer je blouznící intelektuál, jemuž učarovaly myšlenky Sartreova a Camusova existencialismu a chce je dovést do krutého finiše. Jeho dvojče Anni trpí svým zevnějškem, k velkým myšlenkám utíká proto, že z ní dělají někoho výjimečného. Pak tu je trochu starší dělník Hans, syn aktivních komunistů, a všemi milovaná Sophie - bohatá, krásná, inteligentní. Výsledkem složitých vztahů však není melodrama ve stylu Beverly Hills, ale syrová, krutá a mnohdy brutální kniha, v níž Jelineková odhaluje samotné kořeny lidského zla.

Tak zaprvé: Rakousko. Zadruhé: padesátá léta. Zatřetí: není to idyla, i když by z jiného úhlu být mohla. V románu Vyvrhelové z roku 1980, jemuž předcházela stejnojmenná rozhlasová hra a po němž následovala filmová adaptace, se Jelineková inspirovala skutečným případem, kdy vídeňský gymnazista po četbě Alberta Camuse brutálně vyvraždil celou rodinu.(...) Takřka jako komedii pak Jelineková rozehrává scénu z Vídeňského lesa, v němž chce partička bledých, roztřesených intelektuálů po vzoru Sartra utopit v polovyschlém potoce kočku, zatímco kolem se procházejí růžolící výletníci v tyrolských kloboučcích. Patří už nějak k věci, že v tom bezútěšném okolí "miloučké Vídně" se láska moc nepěstuje, a když, tak jako marná nebo zraňující, prostředek násilí jednoho na druhém či šplhání po společenském žebříčku. Jelineková - a čtivá!