(...) Nejnovější román žijícího klasika anglické literatury Williama Trevora (1928) má název Láska a léto. Bezstarostný letní příběh evokuje i přebal českého vydání. Ale nenechme se mýlit: kdo zná dílo tohoto "irského Čechova", ví, že svět jeho tápajících hrdinů je jen zřídka prosluněný. Melancholický tón, který v roce 1964 nastolil jako začínající spisovatel v úspěšném románu Staří kamarádi, se line celou jeho tvorbou. (...) Trevor ve svém skvostném impresionistickém díle reflektuje mnoho vůní, barev a nálad, aniž přitom působí kýčovitě. Letní vzduch provoní levandule, tráva se třpytí ve slunečním světle, rákosí šustí a hladina jezera je klidná. Vše má svůj pevný řád a to, co se mu vymyká, je pomíjivé. Stejně jako romance mezi oběma protagonisty, jež se příznačně odehrává na místech symbolizujících rozpad, ať už je to zpustlá zahrada, zchátralé sídlo Florianových bohémských rodičů anebo oprýskaná zídka u zbořeného strážního domku, kde se oba tajně scházejí.

(...) Na první pohled by se proto mohlo zdát, že William Trevor napsal sice skvělý, leč konsenzuální román ve smyslu ano, takhle nějak to v Irsku asi vypadalo. Zevrubnějšímu zkoumání však neujde jemně melancholická, nenápadná a vše podrývající ironie: sílu zpovědi zpochybňuje třeba scéna, v níž nahluchlý kněz klepe na mřížku a žádá, aby Ellie mluvila hlasitěji. A naopak - když se Ellie ptá, čím je její nedokončená pouť za láskou jiná než ten potajmu tradovaný příběh o svedené a opuštěné jeptišce, otázky budí jak ve Florianovi, tak v dnešním čtenáři: Není například strohá církevní morálka vlastně lepší než žádná? Opěvovat se dá zkrátka nejen lehkost, ale i nesnesitelná tíha bytí.