Mapa mých světů: Úžasné putování T. S. Spiveta

Svůj svět si každý z nás vytváří po svém. Od dětství se učíme vnímat nejbližší okolí i vzdálenější místa, poznáváme vztahy mezi lidmi i své vnitřní pocity, zkoumáme jednotlivosti a vytváříme si souvislosti mezi nimi. Jen málokdo se ale zabývá mapováním svých vjemů s tak doslovnou pečlivostí jako Tecumseh Strnádka Spivet, dvanáctiletý kartograf z ranče v Montaně. A jen málokomu se ve dvanácti letech stane, že je oceněn prestižní Bairdovou cenou, kterou washingtonské Smithsonovo muzeum uděluje za mimořádný přínos k vědeckému poznání.
T. S. se odhodlaně vydává na dobrodružnou cestu napříč Spojenými státy, při které z plošiny nákladního vagonu, kde se veze jako hobo, originálním způsobem zaznamenává všechny okolní podněty, jako například zvuky, které dohromady tvoří charakteristický rachot nákladního vlaku, rozmístění podniků McDonald’s a jejich přitažlivost pro náctileté, kanalizační systémy, červí díry nebo různé druhy nudy. Zároveň se ale z matčina zápisníku, který před odjezdem vzal v její pracovně, dozvídá podrobnou historii svých předků a především získává překvapivý náhled na svou rodinu. Teprve teď si uvědomuje, že mezi fikcí a realitou mnohdy neexistuje zřetelná hranice a že ani nejexaktnější mapy a nákresy nemohou zachytit celou složitost světa.
Po příjezdu do Washingtonu se T. S. setkává s překvapenými zástupci muzea, kteří očekávali dospělého, zkušeného vědce, a přes počáteční nedůvěru se stává oslavovaným středem pozornosti. Povrchnost a formalita vědeckého prostředí nicméně zdaleka nesplňují, co T. S. od velkého světa očekával, a čerstvě nabytá sláva mu začíná brzy být na obtíž. Celá cesta tak postupně spěje k nevyhnutelnému poznání: ani sebelépe zachycený nákres výrazu tváře, hovorů při večeři nebo kácení stromů nepomůže člověku vyrovnat se s osamělostí, láskou a výčitkami svědomí.

<>Ukázka z textu

Smithsonovo muzeum! Půda našeho národa. Přestože jsem zkoumal a dokonce obkresloval detaily plánů Hradu, nedokázal jsem ho v hlavě tak docela postavit. Myslím, že člověk vždy potřebuje smyslový bufet nezprostředkované zkušenosti, aby skutečně vstřebal atmosféru nějakého místa – anebo, abych si vypůjčil Graciina slova, aby přečetl souhrn jeho „místocitů“. Tyto údaje není možné shromáždit, pokud se na dané místo nepodíváte a nenasajete vůni vchodu, neochutnáte zatuchlý vzduch v krytém sloupořadí a špičkou boty neoťukáte jeho existenciální souřadnice, dá-li se to tak říct. Bylo zřejmé, že Smithsonovo muzeum je místo, které nečerpá svou chrámovou strašidelnost z architektonické podoby svých zdí, ale z karmy rozsáhlé, eklektické sbírky, která se uvnitř těch zdí nachází.
Pan Jibsen na druhém konci telefonu stále mluvil a moje pozornost se zhoupla zpátky k jeho inteligentní, lehce úlisné afektovaně pomalé řeči typické pro východní pobřeží: „Ano, má to tu vcelku svou historii,“ říkal právě. „Ale myslím, že vědci jako vy a já zrovna teď stojí na opravdové křižovatce. Návštěvnost je nízká, příliš nízká – to vám samozřejmě říkám důvěrně, jelikož jste teď jedním z nás..., ale jednoznačně nám dělá těžkou hlavu, musím říct. Nikdy předtím, od dob Galilea..., nebo přinejmenším Stokese..., chci říct, z nějakého podivného důvodu se tato země snaží potlačit sto padesát let darwinovské teorie... Někdy to vypadá, jako by Beagle nikdy nevyplula.“