Do dna

<>Ukázka z textu

Ray Charles zpívá, že „Amerika je krásná“. Když se snažíte na něco přijít, není moc dobrý nápad pouštět si hudbu. V tom to možná vězí, asi bych ji měl přestat poslouchat. U Dylana si připadám starý a odstrčený, hip hop ve mně zase probouzí bojovnost. Otis Redding je moc energický, člověk u něj myslí na to, jaké to je zemřít mladý. U Roberta Johnsona by si zas člověk zahulil a taky dumá o Satanovi. Když poslouchám Marleyho, připadám si jako Ježíš. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že když budu mít Raye jen jako kulisu, bude to dobré, nebo alespoň lepší než něco jiného. Ale není. Jsem mimo. Vůbec netuším, o čem na začátku zpívá. Vůbec to nedává smysl. Slepý černoch na drogách, který přešel z R&B na country a zpívá jakousi hymnu loserů, dělí se s námi o svou zkušenost, podbarvuje ji tím svým chraplákem, svou drsnou fistulí. Za vším duní kostelní varhany, vokály, ne z Nashvillu, ani z Harlemu, Mississippi nebo Chicaga, poletují kdesi v meziprostoru a evokují třpytivé vchody a výtahy v nákupních centrech, jedoucí do mezipater. Amerika, Amerika… Nedá se to uchopit. Vzpomněl jsem si, jak si lidi na škole brali jako volitelný předmět filozofii. Vykládali o tom, jak budou něco dekonstruovat. Já si tehdy pomyslel, to přece nejde, můžou jenom sledovat, co se děje. To se může stát jenom v Americe, aby se někdo pokusil brát vážně nápady praštěného Francouze. Ta písnička v každém případě postrádá smysl. Ale ani to není přesné, poslouchám ji kvůli některým částem. Není to špatná písnička, na kterou se prostě zapomene. Tady je všeho moc najednou. Amerika…