Želary

V mimořádně pěkném grafickém zpracování (Klára Horová) se dostává čtenáři do rukou soubor osmi vzájemně provázaných, přesto ale autonomních povídek od autorky neznámé – očekávat můžeme tedy ledacos.

Želary jsou zapadlou vesnicí na Severní Moravě – to lze vyčíst, dále je ale čtenáři toliko naznačováno, nacházíme se v jakémsi generalizovaném časoprostoru, který celou knížku zaklíná svým melancholickým timbrem: Želary. V táhlých ozvucích je zde vypodobněna tvářnost zla, zredukujeme-li jednotlivou stínohru, zla ve dvou vzájemně si protilehlých, disjunktivních polohách – a přece totéž prokletí. Prokletí, které v této knize nemá žádný metafyzický přesah, je hmatatelné, určené a kolikrát šokující – autorka dokáže přesvědčivě pracovat s pointou a zhatit tak sentimentální rozkochání se nad dlouho trvajícím přátelstvím i nad sotva zrozenou láskou. Nejsme obklopeni – jak by se mohlo zdát – světem, jehož antitetičnost ukájí čtenářovu touhu po extrémních polohách, dramatických pózách, daleko spíš odhalujeme postupně v zrcadlení jednotlivých povídek charakter jednajících a málomluvných postav. Kniha může působit sekaným dojmem, výpovědi jsou tu často jednoslovné, skoupé, vše se odehrává v nitru, v tichu vnitřního monologu. Svět dětství je tu překvapivě exponovaný, protíná se osudy dospělých a je symbolem plodné, šťastné revolty. Revolty nesoucí osvobození a obhajující transgresi práva a konání zla – pravda, v dětské jakoby nevýznamné a jistě ne prostor idejí nevyspělého jedince přesahující perspektivě, ale přece – a my chceme čtenáře na toto bataillovské hrdinství upozornit. Postavy chudáka sirotka Vratislava Lipky a hrdinské Helenky jsou heroickým ztělesněním vůle. Na druhé straně je celá galerie postav svrchovanosti obou výše zmíněných protichůdná, mezi nimi na prvním místě nutno jmenovat churavého starce Michala, který se pasivně oddává své nemoci a ostoudně využívá své nadřazenosti, bolestínsky a zbaběle „rozestírá rafinovanou rukou své neštěstí jako vějíř vysokých karet“.

Často se mluvilo o ženském psaní (écriture féminine, např CISOUX*), nechceme se pouštět do podrobného rozboru, ale i nezaučenému čtenáři uchvátí tělesné metonymie například při evokaci bouře, úsvitu apod. Tělesné je zde v syntéze se subjektivním cítěním a tato jednota duše a těla – tak netypická v postmoderně i v čase nastavším po ní - se zviditelňuje v tvarovém uchopení: „Nad obzorem je úzká ohnivá jizva.“ Text Květy Legátové je málo bohatý na metafory, slovo je tu ve své obnaženosti, konkrétnosti, je vysoce povolno své pojmenovávací funkci, literární a stylistická nástavba je tu sekundární – nejde nikterak o impresi, dlouhé explicitní popisy jsou zde zažehnány zkratkou, změnou tématu, bryskním přerodem. Zmíněné zobrazení zla není v ničem naturalistické, je samozřejmé, osvětlené a především radikálně rozumové. Na tomto místě si říkáte: analýza a zkratkovitost?!, to těžko spojit v syntézu! A recenzent tvrdí, že v tomto především vidí klad próz Květy Legátové: implicitní ratio přítomné v hutném vypravování zde nemá daleko k Nerudovi nejsouc nepodobné ani spiritu takového Edvarda Klase či Jana Čepa. Celá tato kniha se rozeznívá dlouhým, pečlivě vykonstruovaným echem rozumu a svou gestací – ustrojenou a rodící – vytváří to, čemu se zarděním říkáme: čtenářská emoce. Želary se zapíšou do českého literárního panteonu.