(...) Celý příběh sledujeme, jak hrdinku proud touhy a představ unáší téměř bez její vůle do neznámých končin. Za vším se ale skrývá lačnost po smysluplném naplnění života a nalezení domova. Ten jí totiž už od dětství chybí. Neustálé těkání z místa na místo není ničím jiným než věčnými "útěky domů", do místa bezpečí a lásky, svobodné možnosti přirozeně žít. Víme svý - něco, o čem se nemluví, ale co je obecně známo. Jenže každý si za tím svým "víme svý" představuje trošku jinou, vždy ale takzvaně hotovou pravdu, vidí ji ve svých schématech a v mantinelech vyplývajících buď z jednoduchosti, omezenosti, nebo nedostatečného nadhledu v kontextu doby. V posledním románu Věry Noskové se možná o trochu silněji vyjevuje také to, co jsme vnímali v předchozích dílech: střet jedince s ideologií, která mu znemožňuje přirozeně naplňovat jeho život, naopak s ním chce manipulovat proti jeho vůli, nahlodává jeho identitu i integritu. Jedinec takto spoutaný se buď přizpůsobí, nebo, jako v případě naší hrdinky, volí pozici outsidera.

(...) Věra Nosková používá hovorový jazyk krev a mlíko, kterým nechává promlouvat vesnici, stejně samozřejmě jako výrazivo poetické, které se dostává ke slovu ve světě hlavní hrdinky, a půvabně tím dokresluje rozdílnost obou "vesmírů". Román si nehraje na velkou literaturu ani nesklouzává k povrchnosti. Nabízí sarkasmus, vtip i lehké mrazení.