Národní třída

Rudiš je zručný stylista a dobrý pozorovatel; je výstižný a umí zachytit hovorový jazyk, zároveň evidentně nechce čtenáře přetěžovat. Jeho prózy jsou nadupané dějem a humorem (…). Útlá kniha je takřka výhradně monologem (Vandama), v němž čtenáře (a svého syna) seznamuje se svou filozofií, k jejímž základům patří nikdy se nelitovat, dělat spoustu kliků a dát všem pokoj do té doby, dokud se chovají tak, jak si představuje.

Nové dílo Jaroslava Rudiše se zabývá závažnými aktuálními otázkami a je psáno neobvyklou formou; objevují se v něm však všechny klasické rudišovské motivy v čele s jistou „východoněmeckou“ nostalgií. (…) Už o Konci punku v Helsinkách se dalo říct, že Rudiš jako autor stárne a vyzrává. Národní třída tento trend potvrzuje.

Jaroslav Rudiš se nejnovějším titulem vydal na vratkou půdu tuzemské současnosti. Příběh „bouchače“ Vandama má v sobě tragiku ztráty iluzí a jistot, která hlavního hrdinu doprovodila takříkajíc k okraji společnosti do sídlištní putyky kdesi na periferii Prahy, v níž snová své vize o řádu a ukotvení.

Postavy Rudišových knih obvykle patří ke dvěma vyhraněným typům, které k sobě nemusejí mít daleko. Jednak to jsou autorovi vrstevníci a lidé mu sociokulturně blízcí – tedy především různé druhy rockerů, míněno aktivních hudebníků i pouhých fanoušků. Vandam, vypravěč a hlavní hrdina novely Národní třída, patří k druhému typu postav: lidé nějak popletení až vyšinutí a ve svém přesvědčení zaťatí; hroziví, směšní i politováníhodní zároveň.

(...) Rudiš ubral na postmoderních kompozičních finesách a přidal na tempu vyprávění. Vzdušná sazba knížky připomene na první pohled báseň v próze. Krátké holé věty jsou zalamované jako verše, text letí po stránkách až s jistou bezohledností dravé řeky, nicméně nikoli bezúčelně: novela silně a suverénně mohutní – a graduje.

(...) Vandam je hodně bizarním vypravěčem a celých téměř sto padesát stran knihy je jeho pozoruhodným a v jistém smyslu poučným monologem. Ať totiž čtenář chce či nechce, působí jako hodně brutální, zprohýbané a pomlácené zrcadlo naší současnosti. A v tom je právě síla této knihy.

Dokáže se z nadhledu podívat na náš svět a vybrat si postavu, až to děsí. (...) Nabízí obraz ostrý jako břitva, kdy jde hrůza trochu z Vandama, určitě však víc z těch, kteří ho přemohou. Hodnocení 85 %

(...) Není to vyloženě antihrdina (byť v závěru zjistíme, že původně oním antihrdinou byl a možná právě to v něm zůstává jako největší trauma), ale potkat v hospodě by se s ním čtenář nechtěl. Rudiš ho vykresluje barvitě a zaujatě, obraz šlachovitého podmračeného týpka naskočí velmi rychle a pak je doplňován detaily, jakkoliv se občas musejí luštit z náznaků nespolehlivého a místy tajnůstkářského vypravěče. Ze stránek čiší jeho permanentní rozčilení nad světem i nad sebou samým a okamžitá připravenost k výpadu; Vandam je vždycky ve střehu. (...) A pod zběsilým tempem jeho vyprávění lze objevit i jistou hrubou poezii. Není to romantika sympatických "lůzrů", jaká dosud oslovovala Rudišovy fanynky, ale - slovy reklamy na pivo nebo fernet - novela o chlapech pro chlapy.

Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %