Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel

Šťastnou shodou okolností vyšla druhá přeložená kniha kanadské spisovatelky Alice Munroové ve chvíli, kdy autorka dostala cenu Man Booker International.Čtenář se v ní dočká vzácně nesentimentálního, realistického až sarkastického pohledu na stáří a mnoha překvapení.

(...) Díky této podvojné, ironické struktuře ústí povídky ve dvě pointy. Ta první je jako háček, jímž se čtenář chytí na udičku naděje, že v lidském životě má všechno svůj smysl (konec) a že tento smysl bude v příběhu odhalen. Ta druhá je jako poodhrnutí závěsu, za nímž se otevírá temná krajina absurdního propletence lidských životů v nekončícím čase, s nímž je naděje na vykoupení nesouměrná. Na konci povídek se otevírá propast mezi oběma pointami, jež tichou hrůzu ze života někdy tlumí a jindy zesiluje. To nové tu bude, až propasti přestaneme rozumět. Mezičas si kraťme četbou Alice Munroové.

(...) Příběhy Alice Munroové pokládají otázky každému, kdo je přečte. Zachoval bych se stejně, nebo jinak? Až se chce říci, že prostor povídky jí poskytuje větší tvůrčí volnost než román, i když vzájemně se proplétající osudy jejích postav by mohly klidně promlouvat na větší ploše. Kolik románů českých autorů by mohly být hutné povídky? Ji však zjevně lákají rychlé změny situací, kterou nabízí jen krátký žánr. Prochází časem, vrátí se klidně do let 1. světové války, aby pak prošla dalšími desetiletími až do současnosti. A v poklidu nechá lidi pohřbít jejich blízké, smrt je přece součást života, který v našich osudech trvá dál.

(...) A jako podle rozpočítadla fungují i ženské životy, které Munroová popisuje - osudová setkání, náhody, cizí omyly i kruté žerty ovlivňují naše bytí a je jen na nás, jak tyhle situace zúročíme nebo zda kvůli nim zanevřeme na svět kolem. (...) Postavy Alice Munroové jsou možná zarputilé nebo uzavřené, ale vždycky v sobě najdou vnitřní sílu vzdorovat náhodám či osudu (ať už vnější vlivy nazývají jakkoli) a umí vzít život do svých rukou bez ohledu na dobu či nepřátelství okolí. (...) A tak jako autorčiny hrdinky cítí podivné uvolnění, když se jim naskytne možnost zbavit se odpovědnosti za svůj život, cítí také stud za tento pocit a k jakémukoli aktu svobody se odhodlávají jen velmi váhavě. Nakonec však seberou sílu a vykročí. A čtenář(ka) s nimi, zadrží dech a otočí další list, pohlcen(a) přitažlivostí cizího života, který, ač se odehrává tisíce kilometrů daleko, je až neskutečně blízký, hmatatelný, důvěrně povědomý.

(...) Kdo četl předchozí autorčin výbor Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky (Paseka 2003), může se těšit na ještě hlubší, bohatší a "pomalejší" odhalování charakterů jejích hrdinek (hrdinů) ve chvílích nějakého životního prozření či aspoň zahlédnutí okamžiku, kdy se život mohl otočit jiným (snad lepším) směrem. Všech devět povídek tohoto souboru, který čítá víc než tři sta stran, se odehrává v běžném předivu rodinných, přátelských i nepřátelských, mileneckých a manželských vztahů a navíc v nezdůrazňovaném, leč patrném teritoriu autorčiny rodné provincie. Příběhy těch próz jsou neobyčejně obyčejné, realistické bez přívlastku, a jejich zápletky jsou zároveň každodenní i věčné.

(...) Překvapení chystá Munroová vlastně v každé povídce, přičemž nikdy netušíme, z jaké strany přijdou. Většina jejích příběhů se totiž od jistého momentu odchýlí od předpokládaného směru a začne se vyvíjet dosti neobvykle. Přítomný děj je přitom průběžně prokládán vzpomínkovými pasážemi jednotlivých postav, které osvětlují jejich minulost - a tím i jejich aktuální motivace a tendence. Munroová přitom postupuje tak trochu jako autoři detektivek: představí prostředí a postavy - a teprve potom začne odkrývat jejich malá i větší tajemství až k tomu největšímu, které může (v povídce Kopřivy), ale nemusí (Rodinný nábytek) být zdrcující. Zároveň vše líčí poklidným, věcným a racionálním stylem s důrazem na přesné vystižení lidí, věcí i situací, který by sám o sobě mnohým jejím kolegyním stačil, jen by k tomu přidaly nějakou tu melancholii stáří.