(...)Joanna Batorová se ve svém románu soustředí především na ženské osudy, na ženský pohled. Zobrazované ženy jsou osobnostmi silnými a houževnatými a jsou popisovány mnohem barvitěji než mužští hrdinové. (...)Muži jsou v románu představováni jako osobnosti plné rozporů, komplexů, frustrací, kteří těžko hledají své místo ve společenských vztazích a nedokážou náležitě projevit své city. (...)Joanna Batorová jako rodačka z Valbřichu vzdává tímto románem hold svému rodnému městu, v románu vytváří pozoruhodný mikrosvět, v němž dává vyniknout šedé, zakomplexované, bezradné, ale rovněž velmi barvité a rozporuplné komunitě, která přišla z různých koutů Polska, aby v daném regionu společně začala nový život, realizovala své plány a sny. Atmosféru mikrosvěta autorka podpořila i jazykem, který je hravý, plný neotřelých obratů, přísloví a průpovídek.

(...) Za nejsilnější pasáže mimořádně zdařilé prózy pokládám ty, v nichž autorka dokáže vyjádřit intenzitu smutku a stesku, balancování na hraně mezi životem a smrtí. Tyto temnější stránky naší existence (byť i v nich je zvláštní tklivá krása) ovšem vyvažuje působivě nasvícenými okamžiky čiré radosti a štěstí. Batorová prostřednictvím několika postav ukazuje, že i v dobách jen málo příznivých člověk může žít hodnotným vnitřním životem, do velké míry izolovaným od okolního marasmu. A přitom tento přístup (či spíše bezděčné naladění mysli) nemusí znamenat rezignaci na zájem o okolní svět. Kéž bychom podobně vynikajících děl měli více i v současné české próze!

První díl volné „valbřišské trilogie“ oceňované polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací. Právě ženský pohled je to, čím autorka ozvláštňuje své pojetí „společenského románu“, poddruhu velké realistické epiky.