Svoji proměnu v neudržovaného poutníka líčí Rufin se sympatickou sebeironií. Potřeby svého těla přitom neumenšuje ani nepřehání, ale přijímá je s jakousi čapkovskou realističností. Celkově pouť do Compostely přizpůsobil vkusu svého současníka: vyvázal ji z jejího původně katolického rámce a popsal ji tak, aby si v ní každý čtenář dokázal najít „to své“. A proč ne: specifický soukromo-duchovní obsah jistě může mít i cesta do Prčic…

Lékař, diplomat a spisovatel Jean-Christophe Rufin se vydal na pouť do Compostely a z cesty vytěžil úspěšnou knihu. Jeho popis putování se dá číst jako návod na cestu pro další adepty slavného pochodu přes kus evropského kontinentu. Kniha zároveň nabízí pobavený, ironický, místy až poťouchlý komentář této dlouhodobě módní zábavy. Rufin se ale mermomocí snaží dodat zápiskům i filozofický přesah.

Po několika kilometrech nabízí Asturie frapantní kontrast mezi tímto venkovským, primitivním a chudým křesťanstvím a pompou kláš terního bohatství. Ve Valdedio mniši vystoupivší ze Zurbaránova obrazu pěli nešpory ve zlatém rámu nádherného barokního oltáře.

Během Cesty objevíte několik prozřetelných žen. Jsou oddány poutníkům a dávají do jejich služeb všechny schopnosti, kterými je příroda vybavila. V asturském městě Villaviciosa jsem strávil noc v pěkném hotelu, vybaveném s hřejivou prostotou rodinného domu.

(...) Svatojakubská cesta je v posledních letech nesmírně populární i u nás, a to nejen mezi katolíky: pouť lemovaná lacinými ubytovnami, kláštery a jídelnami láká všechny, kteří si chtějí sáhnout nejen na dno svých sil, ale i nitra. Přesně to platilo rovněž pro Rufina. V esejisticky laděném cestopise sugestivně líčí proměnu, kterou během pár týdnů nepřetržitého pochodu podstoupil. Jak si zprvu uvědomoval, že jeho unavená tělesná schránka je jen kusem smradlavého odpadu, který „ho vylučuje ze společné existence a činí z něj bezvýznamnou věc, již lze postříkat blátem, ohlušit klaksonem a v případě potřeby přejet“. Jak se v divoké přírodě utíkal k víře, jež se „jeví jako alternativa vůči onomu sestupu do animality, který zcela reálně hrozí“. A jak nakonec zjistil, že ona Cesta je ve skutečnosti určená k tomu poutníka vyvázat „z muk myšlení a touhy“, kdy jen vnímá přírodu kolem sebe, zatímco „ješitnost ducha a utrpení těla“ se stává bezvýznamnou záležitostí. Rufin má dar mluvit o slabostech a pochybách jiných i vlastních; ale nementoruje, jen ironicky pomrkává nad absurditami civilizace. A hlavně je obdivuhodně pokorný. Kdyby byl kněz, církev svatého Jakuba by se mohla aspoň o trochu méně strachovat o svou budoucnost.

Cesta do španělského Santiaga de Compostela je jednou z nejslavnějších poutí Evropy. Svoje zážitky z ní popsal francouzský lékař Jean-Christophe Rufin v knize Nesmrtelná túra do Compostely. (...) Z celé nabídky má však Rufinovo dílo bezesporu největší kredit a potenciální zájemce se nemusí obávat, že upadne do osidel výstředního grafomana. (...) ‚Potřeboval jsem čas k zamyšlení.‘ Tato poslední odpověď se nejvíc očekává a je obecně považována za ‚dobrou‘,“ analyzuje Rufin s humorem, který je v knize všudypřítomný, aniž by oslaboval seriózní výpověď. V té se stýkají filozofické úvahy s popisy cesty očima udiveného pozorovatele, líčením příběhů a setkání, která patrně nikde jinde nejsou možná.

(...) Skvěle napsané kontemplativní pasáže, příjemná sebeironie, slovní humor nutící vás k chechotu v přeplněných dopravních prostředcích i lékařských ordinacích, pro dokreslení snímky z túry od Martiny Rajnochové, parádní papír i grafická úprava. Není divu, že má tahle na první pohled okrajová knížka reklamu v pražském metru. Po jejím přečtění se všichni sejdeme v prvním albergue jakožto novopečení jacqueti s credencial v ruce a hřebenatkou na batohu. Nerozumíte? Přečtěte si!