Vražda v Sunset Hall

Na tuto knihu jsem se těšil, protože prý potěší čtenáře Richarda Osmana. Leonie Swannová píše jinak a její příběh je o dost temnější. Mimo jiné i proto, že tihle senioři jsou na tom zdravotně i duševně o poznání hůř než Osmanova partička. Ale právě to jim dodává zvláštní lidskost.
Kolem skupiny svérázných stařešinů, kteří se rozhodli vzít život do vlastních rukou a žít po svém, se začnou dít vraždy. A protože jsou vždycky tak nějak poblíž, stávají se hlavními podezřelými. Pátrání je přitom pořádně chaotické – detektivní iniciativa přichází hlavně od Agnes, která se ale musí neustále prodírat mlhou ve vlastní hlavě. Hlavním nebezpečím tu přitom není ani tak vrah, jako spíš hrozba, že je někdo zvenčí nakonec dostane do klasického důchoďáku. A to je skutečná hrůza.
Humor nevychází z přímočarých vtipů, ale ze samotných postav, jejich komentářů a nečekaných reakcí. Včetně želvy, která do příběhu vnáší svůj zcela svérázný náhled na věc. Senioři jsou vykreslení se spoustou sympatie a lidskosti, a právě to dělá knihu tak příjemnou.
Čte se neuvěřitelně lehce, je svižná a přesně taková, po jaké člověk sáhne, když si chce odpočinout u příjemné a netradiční detektivky.